zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Yvetta Simonová: Raději se stále dívám vpřed

Yvetta Simonová

autor: Z webu   

zvětšit obrázek

Můžu jen závidět – noblesu, optimismus, elán. Zdá se, jako by se u některých žen věk zastavil. Takovým případem je Yvetta Simonová, která v listopadu 2008 oslavila životní jubileum. Věřili byste, že její hlas se ze scény, rozhlasu či televize ozývá už od roku 1948? Má na kontě více než pět set písní, prodaných nahrávek je přes půl milionu. Vzhledem k tomu, že nikdy nepodléhala divokým módním trendům v oblékání a účesech, stala se pro mnohé české ženy vzorem elegance.

  • Obecně se tvrdí, že v určitém věku už člověku zbývají jen vzpomínky. Ale u vás mám dojem, že asi na ně není čas?
    Vzpomínky mám samozřejmě uložené někde v paměti, ale raději se stále dívám vpřed. Nechci zůstávat stát, protože pak je člověk úplně bez energie a toho se obávám. Bez té energie, která člověka nějak stále stimuluje se nedá žít. Uvědomuju si, že jsme stále šťastná na jevišti, když vidím, že se moje písničky lidem stále líbí, že ta představení nejsou prázdná. A za to bych všech hrozně ráda poděkovala.


  • Vy jste si nikdy nelenili, ještě v době, kdy jste zpívala s Milanem Chladilem, zajíždět za posluchači i do nejmenších vísek...
    To platí dodnes, kdy jezdím například se Zorkou Kohoutovou, Richardem Adamem nebo Josefem Zímou. Zpívat pro poloprázdný sál by asi nebylo tak příjemné – i když si vážím každého posluchače – ale my máme plno. To mě opravdu těší.
  • Čím to podle vás je, že i po takových letech se k vám posluchači stále vracejí?
    Určitě je to tím, že jím naše písničky připomínají mládí, dobu, kdy byli šťastní, kdy něco hezkého zažili. A spojují si to právě s písničkami těch let. Já se v tomhle snažím lidem vycházet vstříc, dělám takovou směs nejoblíbenějších písniček a prokládám je vyprávěním o textařích jako byl Zdeněk Borovec, Vladimír Dvořák nebo Pavel Vrba. Ten poslední pro mě moc textů nenapsal, ale zato jsme společně vydali dvě knížky.
  • K Vašemu výročí vydal Supraphon 50 vašich hitů na CD Dárek na památku. Vy jste se na výběru písní pro toto album nepodílela. Tak bych ráda věděla, které byly a jsou ty vaše nejoblíbenější...
    Člověk musí milovat každou věc, když ji má natočit. Musí v ní věřit. Jsou skladby, které mi neseděly, ale nějak jsem se s tím vyrovnala. Když Karel Vlach natočil základy, muselo se to nazpívat. S těch písniček, na které ráda vzpomínám a zpívala jsem je nečastěji, jsou to například Chviličku spát, Páni kluci, Čas borůvkových koláčů, Tvůj krok zní, Dříve než na louce rozkvete, Já jsme zamilovaná... mohl abych jmenovat ještě dlouho. Moc ráda mám Desafinado – tedy Láska je jak píseň věčná, ta má moc krásný text. A pak mám takovou specialitu. Vladimír Dvořák to vymyslel do Televariété, když jsme měli s Milanem Chladilem 25.výročí spolupráce. Já zpívala jeho hit Chtěla bych kapelu a on zase můj Já jsem zamilovaný ...
  • Ze strany mladých kritiků se občas ozývají výtky, které vám vyčítají tehdejší malou progresivnost.
    Je pravda, že jsme byli takoví tradiční, a to zůstalo. V době, kdy jsme začínali, tak po nás nikdo ani nechtěl, abychom se nějak moc na scéně hýbali, šlo skutečně jen o zpěv. A myslím, že vše, co zpíval Milan, bylo výborné. Karel Vlach vždycky chtěl hlavně české skladby. Součástí našeho repertoáru byly jednak původní české skladby, ale i hity především swingové éry. A myslím, že to posluchačům vyhovovalo. Dnes je muzika jiná, ne všemu rozumím, a řekla bych, že se občas lidem stýská po takovém typu tanečních písniček, jaké jsme zpívali my.
  • Někdy dochází k nesprávnému psaní vašeho křestního jména. Yvetta je dost neobvyklé. Jak jste k němu přišla?
    Rodiče v době před mým narozením žili ve vesnici Bylany u Českého Brodu. Zámecký pán, který se oženil, jel pak se svou paní do Francie, kde se jim moc zalíbilo jméno Yvetta. Pokřtili tak potom svou dcerku. Maminčina sestra měla ve zdejším podzámčí restauraci a obchod a občas sem chodili i ze zámku. Moje maminka obdivovala zámeckou paní a její holčičku, a tak mě nakonec pojmenovala podle ní. Ale původně jsme se měla jmenovat Barbora – Barunka po babičce.¨
  • S Vaším příjmením je to ještě složitější. Jste rozená Roubalová...
    A vdaná jsem byla Spurná. Když to viděl na plakátech Jan Werich, kterému můj první muž dělal manažera, řekl: Proboha Františku! Ta tvoje žena se opravdu nemůže jmenovat Yvetta Spurná, vymyslete něco jiného... Já jsem měla na papírku napsáno několik amerických příjmení, a kromě jiného tam byl několikrát Simon (čteno Sajmon). Muž, protože chtěl, aby mi zůstal zachován monogram YS – protože tenkrát byl monogram na kapesnících, na rukavicích, zkrátka všude, tak vybral právě tohle umělecké jméno.
  • Mnohé napadne, jestli ho máte i v občance?
    Na samém počátku jsem ho tam neměla. Ale začaly s tím problémy ve chvíli, kdy mi odněkud přišel honorář 120 Kčs (za tolik jsem tehdy zpívala!) a pošťák mi ho nechtěl vydat, že se jmenuju jinak. A tak jsem si to nechala změnit i oficiálně.
  • Vaše dcera se jmenuje po vás?
    Ano, ale narozdíl ode mě už se píše česky - Iveta.
  • Pro mě jste byla vždycky vzorem elegance, což nebylo v těch dobách zrovna snadné. Kde jste šila?
    Šaty mi většinou navrhovala paní profesorka Baurová ze Stylu. Ve dvou salonech - na Národní třídě a na Jungmannově náměstí – se šily kostýmy pro televizi.Tehdy byly moderní šaty bez ramínek nebo s ramínky, ale protože jsme hodně jezdili, přistoupila jsme k takovému klasičtějšímu stylu. Načechrané, „nahaté“ šatičky na ty naše zájezdy nebyly nejvhodnější.
  • Vy jste vždycky byla propagátorkou kalhotových kostýmků...
    To se nelíbilo mému druhému muži Jaromíru Vomáčkovi. Říkal, že jsem typ české Mařenky – útlý pas, široké sukně... ale byla doba, kdy ty kalhoty letěly, bylo to praktické.
  • Mimochodem, jak jste snášela takový „kočovný“ život?
    Na zájezdech jsme opravdu strávili stovky hodin. Tehdy ještě nebyly dálnice, takže jsme se kodrcali po okreskách. A mnohdy to bylo hodně únavné, když jsme třeba jeli na otočku z Prahy do Košic a zpět. Takže jsme vlastně nejvíc času prožila ne s rodinou, ale s partnerem na jevišti, tedy Milanem Chladilem. Takový ryze profesionální partnerský vztah je pak daleko pevnější než vztah manželský. To pracovní nasazení bylo obrovské. Říkala jsem mu: Milane, to už je na doraz, začínám být unavená, ale on mě vždycky odbyl - vždyť máš celý den volno, odpočineš si, odjíždíme až v pět. Jako chlap si nedovedl představit mou situaci. Byla jsem vdaná, měla syna,a bez babiček by se to určitě nedalo zvládnout. On měl štěstí na vynikající rodinu, šel domů, odpočinul si, měl všechno připravené, takže si jen vzal vyprané a vyžehlené šaty a jel na zájezd.
  • Kromě povinností matky jste určitě měla i jiný problém – žárlivost partnerů...
    František Spurný žárlil na Chladila, Vomáčka na všechny. Klidný život rodinný jsme moc nezažila. Můj první manžel, který mi dal největší dar – syna, nejdřív souhlasil, abych zpívala, protože právě u zpěvu mě poznal. Ten druhý zase chtěl, abych čtrnáct dní pracovala a čtrnáct dní byla doma, a to dost dobře nešlo. Když si na to dnes vzpomenu, bylo to hodně náročné, ale aspoň mi to dalo vytrvalost.
  • Ta byla asi hodně důležitá, abyste se nedala odradit...
    Musela jsem se jí naučit. Jsme vytrvalá, když už nemůžu, tak se donutím. Už čtyřicet let ráno cvičím. Měla jsem nádhernou sestavu, ale před třema lety jsme od ní musela upustit, protože mi operovali záda. Ale cvičím stále – když to nestihnu, tak mám výčitky svědomí.
  • Nemyslel jste někdy na operní kariéru?
    To jsem chtěla,ale pak jsem se vzdala. Když jsem byla dítě, tak poslech hudby byl pro mě vzácný. Za války jsme měli rádio Phillips, tatínek tam měl naladěnou stanici, aby mohl poslouchat Londýn, a nás k němu vůbec nepouštěl. Dostupná byla jen opera, chodívali jsme s kamarádem k stání. Znala jsem všechny opery i pozpátku. Vždycky jsme se vypravili z Podolí do Národního pěšky. Protože byla válka, bylo povinné zatemnění. Na ulici nás sice nikdo nepřepadl, ale kvůli německým strážím jsem se bála sehnout pro kapesník... Ale pro hudbu jsem se nadchla už dřív. Nad námi bydlela dívka, která měla hodiny klavíru a na konci jí paní profesorka vždycky hrála Griega. Já v tu dobu byla doma, abych mohla poslouchat. Pak jsem k Vánocům dostala klavír, pianino. Byla jsem naprosto unesená – byly to moje nekrásnější svátky.
  • Vy jste měla s maminkou velmi silný vztah, že?
    Maminka brzy ovdověla. Rok 1945, kdy tatínek zemřel, byl pro nás velmi těžký. Byl konec války, my chodily po Praze s jásajícími davy a strašně jsme plakaly. Lidi mysleli, že pláčeme štěstím, a my zatím truchlily, že se toho tatínek nedočkal. Maminka mi hodně pomáhala, fandila mi – bez ní bych to určitě nezvládla.
  • Vzpomínáte na nějaké období, kdy jste byla nejšťastnější?
    Nádherné období bylo, když byl syn malý. A pak ráda vzpomínám na nejklidnější úsek mého života s Karlem Vlachem. Ale trvalo to krátce. Teď už zase bojuju sama. Myslím si, že jsem ušla dlouhou cestu, a taky už jsem z ní trochu unavená. Snažím se být stále pozitivní, a snad ještě nějakou sílu mám.
  • Vypadáte křehce, ale jste asi dost emancipovaná žena?
    Snad jo. I když kolem mě stále nějací chlapi byli, často jsem to táhla sama - zažila jsem období, kdy František Spurný přišel o všechno, pak zase Vomáčka dostal zákaz činnosti. A Karel Vlach zase zemřel moc brzy. Vlastně nikdy nebyl chlap, který by se o mě staral, tak jak si to žena přeje. Musela jsem hodně spoléhat na sebe. Sedí mi to vzadu v hlavě, a proto asi pořád nějakou energii v sobě mám. Nemůžu zahálet, přestat pracovat, neustále mě to žene. Kdysi mi řekl Václav Štekl, vynikající komik, že jsem se vlastně vdala za publikum. Vyrazil mi tím tenkrát dech, ale nakonec s ním musím souhlasit. Ať mám jakékoli problémy zdravotní nebo jiné, je pro mě důležité, aby představení bylo pěkné, abych své publikum nezklamala. Jsem nesmírně vděčná, že na mě lidé stále chodí a snažím se jim dávat tu pohodovou muziku. Pořád mám v hlavě to, co říkával Karel Vlach: S muzikou není život snadnej, ale je krásnej!
  • 22.12.2008 12:12:28 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory