Scéna.cz 

Šansoniérka Juliette Gréco slaví osmdesátku

Bulvár Saint-Germain-des-Prés se svými zakouřenými kavárnami, bary a kabarety se stal středobodem poválečné pařížské bohémy. Tady vládli intelektuálové a umělci v čele s Jeanem-Paulem Sartrem, Jeanem Cocteauem, Simone de Beauvoirovou či Borisem Vianem. Zde se soustředil tehdejší umělecký svět. A nad tím vším zněl hlas jejich černě oděné múzy - mladé, provokující, svobodné a smyslné Juliette Gréco.
Časy "nové bohémy" jsou dávno pryč, ale slavná šansoniérka a herečka Gréco, je stále šarmantní a pořád koncertuje. Více než půlstoletí staré události jí v paměti zůstaly nedotčené: "Minulost je pro mě přítomností. Pokud někoho nemám ráda, jakmile mi zmizí z očí, zapomenu na něj. Ale když někoho miluju, zůstává ve mně navždycky," říká umělkyně, o níž Sartre napsal, že její hlas má v sobě miliony básní.

Jakoby pro ni věk nebyl překážkou, Gréco v novém tisíciletí zažívá sukces až nečekaný. Po zdravotních problémech na konci května 2001 sice trochu omezila koncertní program, ovšem v létě už zpívala na turné v Kanadě. V roce 2003 vydala album, kde nechala vyniknout autory nové generace (Christophe Miossec a Benjamin Biolay), ovšem nezapomněla ani na drahé zesnulé textaře (Serge Gainsbourg, Louis Aragon). V roce 2004 opět excelovala v pařížské Olympii a loni v prosinci se objevila její nová deska cover verzí písní, které výjimečně nebyly psány přímo pro ni.
Juliette Gréco se narodila 7. února 1927 v Montpellier na jihu Francie, dětství však se sestrou prožila u prarodičů v Bordeaux. Blyštivý svět módy a umění začala objevovat až v Paříži; od roku 1937 tančila ve sboru pařížské opery. Během války byla zatčena gestapem, ale na rozdíl od matky a sestry ji nakonec po pár dnech propustili. Tehdy se mladé Juliette ujala herečka a pedagožka Helene Duková, díky níž našla cestu do Saint-Germain-des-Prés, k hraní divadla i kráse francouzštiny.
Po skončení války - jak Gréco sama říká - hlavně žila. Veřejný pěvecký debut měla až v roce 1949 v klubu Le Boeuf sur le Toit: "Přede mnou v sále seděli všichni, kdo v té době v Paříži něco znamenali. Jean Cocteau, Darius Milhaud, Sartre, Simone de Beauvoirová, Francis Poulenc... Měla jsem strašnou trému." Ve stejné době prožila "zázrak lásky" s trumpetistou Milesem Davisem, i když on neuměl francouzsky a ona anglicky.
První texty pro Gréco vytvořili samotný Sartre a Raymond Queneau, což byla věc nevídaná. Zpěvačka dokázala jedinečně interpretovat zhudebněné básně Jacquese Préverta, Charlese Aznavoura, Jacquese Brela, Georgese Brassense či Serge Gainsbourga. Již její debutový singl Je suis comme je suis (1951) s Prévertovým textem a hudbou Josepha Kosmy se stal obrovským hitem; v roce 1954 triumfovala v legendární Olympii. "Královna existencionalistů" ovládla Francii a šanson brzy s úspěchem vyvezla i do světa. "Zpívala jsem francouzsky a lidi mně rozuměli," vzpomínala v nedávném rozhovoru.
Paralelně si Gréco budovala i hereckou kariéru, když velký úspěch zaznamenala v Cocteauově snímku Orfeus (1949). V 50. a počátku 60. let se prosadila také v Hollywoodu, kde okouzlila mimo jiné mocného šéfa studia 20th Century-Fox Darryla Zanucka. Než se vrátila za svou hlavní láskou - šansonem - zpátky do Francie, pracovala například s Johnem Hustonem nebo Orsonem Wellesem. Na kontě má Gréco více než 20 snímků.
Další desetiletí - to jsou nové nahrávky, nespočet turné a koncertů, ale též ústupy ze slávy a několik comebacků. V prosinci 1975 oslnila "dáma v černém" pražskou Lucernu, v roce 1981 na pódiu v Chile urazila Pinochetovu vojenskou diktaturu zpěvem zakázaných písní: "Vešla jsem na scénu triumfálně a vyšla jsem za mrtvého ticha." Zpět do "světel ramp" ji vrátila autobiografie Jujube (1982) a také úspěšné studiové album (1993) s brazilskými hvězdami Caetanem Velosem a Joaem Boskem. Svou kariéru považuje třikrát vdaná Gréco (herci Philippe Lemaire, Michel Piccoli a hudebník Gérard Jouannest) za dlouhou cestu plnou drobných krůčků, nadšení i zklamání.