Scéna.cz 

Dušan Vitázek: Vichr touhy po další tvorbě ve mně skutečně dřímá…

Herec Dušan Vitázek se narodil ve slovenském městě módy, Trenčíně, které ale nemá žádné divadlo. A kupodivu, nikdo z jeho rodiny se nevěnoval ani amatérsky divadlu… Přesto se mu podařil husarský kousek a ještě za dob studií na JAMU získal cenu Thálie za roli Bergera v muzikálu Hair (2004). O sedm let později si mohl v herecké šatně postavit další vázu – Cenu Thálie za roli Dr. Henryho Jekylla a Edwarda Hydea v muzikálu Jekyll a Hyde. Zdá se, že Dušan je dítětem štěstěny: „Dušan byl bezesporu nejpříjemnějším překvapením brněnské inscenace proslulého muzikálu. Jeho výkon je hybnou silou celého představení. Opírá se o umělcův mladistvý elán, bohatství jeho výrazových prostředků a současně i o velmi dobré zvládnutí pěveckého partu,“ citujeme mínění poroty Cen Thálie k jeho výkonu v Hair.
I přes veškeré divadelní úspěchy a spokojený rodinný život, Dušan je šťastný otec dvou dcer, zavěsil na stránkách, které umožňují střádat finanční prostředky na zajímavé projekty, prosbu: „Prosím podpořte mé první sólové album. První videoklip. Tímto počinem bych chtěl odstartovat svou sólovou dráhu a naplnit tak svou celoživotní touhu vyjadřovat se skrze vlastní hudbu!“
Naše povídání se ubíralo právě tímto směrem… V úterý 15. listopadu 2017 se uskuteční v brněnském Metro Music Baru veřejné uvedení jeho debutového alba „Kde“. Povídali jsme si o alchymii vzniku tohoto alba, a není divu, že měl Dušan o čem povídat. Je autorem textu i hudby celého alba, s výjimkou dvou lidových skladeb. Zabrousili jsme i na jeviště Městského divadla Brno, zejména k inscenaci Bítls a mnoha dalším… Pojďme ale nejdříve do jeho obývacího pokoje…

Můžete prozradit, co bylo na vzniku Vašeho debutového CD nejtěžší?
Nevím, zda nejtěžší, ale určitě nejdůležitější a zlomové, bylo nadchnout pro tu věc blízké okolí, nejen mou partnerku. Protože co si budeme nalhávat, vznik alba vyžaduje hodně energie a hlavně času, který musíte krájet i z rodinného koláče. Pár písniček jsem zahrál Lukáši Janotovi, nyní už mému producentovi, u nás v obývacím pokoji na kytaru, kdyby se to tenkrát jemu nelíbilo, tak by nic nevzniklo.

Znamená to, že Lukáš je vedle autora a interpreta jeden z nosných pilířů alba…
Dal tomu ten výsledný háv, oblékl to do muziky, celé to produkuje, mixuje a mastruje. Má zkušenost a je profesionál, aby celé naše snažení dotáhl do konce. Přiznám se, že já jsem horká hlava, pracujeme na tom přes půl roku, a už bych chtěl, aby to bylo u konce, dnes, nejpozději zítra. V tomto směru mě Lukáš držel v realitě a jasně mě usměrňoval, naprosto rozvážně. Ve dvojici jsme takový Jekyll a Hyde…

…s touto rolí máte jistě ty nejlepší zkušenosti, ale vraťme se k CD. Odvážili jste se shánět peníze na internetu?
Udělali jsme promo na webu, všechno jsme důkladně připravili. Lukáš trval na tom, že musí být všechno propracované, od samého začátku nad tím přemýšlel jako nad produktem. Nejtěžší na tom všem je, že nám není osmnáct. Všichni v týmu, designér, hráči v kapele, máme manželky, a jedno až tři děti. Sladit a zkoordinovat všechno je složité. Nemáme čas hrát po klubech. Musíme se pokusit o nějaký skok z nuly na sto za dvě sekundy, to znamená - dnes zkouška a zítra vypradaný stadion (smích). Právě teď jsme tady pro všechny, a je to tak dané. Každý, kdo přispěl na náš projekt, má nyní album Kde k dispozici v elektronické podobě. Po křestu budeme rozesílat i to hmatatelné CD. Těšíme se na vše. I na to neznámé.

Zatím to vyšlo, držím palce. Můžeme trošku k některým skladbám? Hymna prvorodiče obsahuje jednu pasáž, kde to vypadá, že tam nepatří, ale ve výsledku tam zapadá… Natáčeli jste s dcerou a manželkou? Zapomněl jste snad text?
Smích dítěte na desce patří mé prvorozené dceři Barborce. Natáčeli jsme o desáté večer, dělali jsme s ní různé blbiny, a přitom jsme nahrávali – její smích, hašteření… Skladba samotná vznikla v okamžiku, kdy jsem ji houpal na fitness balónu, byla hluboká noc, a Barča ne a ne usnout. Už jsem napočítal přes tisíc houpnutí, stále se ji nedařilo uspat, zkoušeli jsme všechny uspávací fígle, už jsme byli zdeptaní. Ne a ne usnout, brekot do toho, tak jsem ji začal skládat ukolébavku, jak mě napadlo, páté přes deváté, a nakonec se rozvinula do výsledného tvaru.

…a ta neurčitelná pasáž na nahrávce?
Všechna dema jsme nahrávali u Lukáše v obýváku, říkáme tomu skromně nahrávka z Erben road studia (smích). Sedím vyšponovaný u mikrofonu do posledního nervu, hlasivky na plný výkon, soustředím se na hudbu, nesmí mi uniknout žádná slabika textu: „Dám ti pusu na čelo, maličká si…“. Najednou jsem v periferním vidění zahlédl Lukáše, jak sedí za monitorem a diriguje si to sám pro sebe. Celé to napětí, dva chlapi, jeden vypečený u mikrofonu, druhý si diriguje imaginární orchestr, tak jsem se prostě upřímně rozesmál. Bylo nutné dotočit to dokonce, a tak jsme to na nahrávce nechali. Pořád mám co dělat, abych se v tom místě při koncertech nerozesmál.

Když se zaměříme na styl alba, vím, že většina skladatelů ani interpretů nemá ráda škatulkování, nicméně album bych charakterizoval jako big beatový folk. Přitom na něm máte hodně odkazů k lidovým kořenům, třeba k Jánošíkovi…
U skladeb na albu vycházím ze svého nitra, inspirovali mě Peter Lipa, Jaro Filip, Julius Satinský, protože nějak přistupovali k řeči, používali až archaické staroslovanské výrazy, tak se běžně nehovoří. Používali je tak, jakoby to byl pop, vůbec si neuvědomíte kořeny těch slov. Dle mého to tam hodně patří, má to nadsázku, nemůže tam být jiné slovo, než tam zrovna je. Vzpomenu např. na slovo pitvor nebo druka, slova se slovenskými kořeny hodně znějí, dají tomu takovou šmouhu, má to nádech. Upřímně řečeno, to není ani pop, ani folk, ani folklór, to není má cesta, ale nějaký název pro můj styl hledáme. Díky za inspiraci.

Titulní skladba Kde, je taková rozverná, tajemná, protože otázka Kde?, může znít v různých souvislostech…
To slovo mám rád, protože je takové mezinárodní, hlavně jak je napsané, tak Čech to přečte jako „kde“, a je to správně, Slovák zase jako „kdě“, a taky je to správně, stručné a jednoduché slovo. Původně se skladba jmenovala Víla, potom se z toho stalo Kde, neboť je to hledání, kde jsou nějaké věci, kde je co kde je kdo… V jednom rozhovoru do našeho divadelního časopisu Dokořán se mě kolega Martin Havelka neustále ptal „…je normální, že …je normálni, že..... ?“ pořád dokola, a poslední otázka byla „Dušane, kde je ten poklad?“ Moje odpověď byla přímočará a výsostně slovenská, samozřejmě nám ji neotiskli, nechápu proč, (smích) a z toho vychází titulní píseň alba. „Kde je ten poklad, kde je ta víla…“.

Dostali jsme se k detailnímu povídání o skladbách. Dovolím si připomenout ještě jednu a to „Druka“. Pojem druk vnímám jako patentní knoflík, jak je to míněno ve Vaší písničce?
To je dřevěný drůk, kus nějaké větve, něco, co nefunguje, je to taká infantilní nadávka. Tuto píseň zpívám jako slovenské děvče českému chlapci, a on vůbec nepochopí, o co jde. Děvče říká, že nechce dřevěného druka, v podstatě budižkničemu, a jeho to ještě vzrušuje a ptá se, co to druk je…

V písničce Krčma jste se inspiroval v nějaké brněnské putyce?
Procházel jsem v zimě romantickou vesnicí, a toto se mi promítalo, v hlavě jsem si dělal klip. Doma jsem měl rozečteného Skácela, báseň Můj dům, ve které je část A u toho domu taková by byla hospoda.... Ten Skácelův popis se mi moc líbil, tak jsem do té krčmy ještě posadil slovenské muzikanty a vznikla z toho píseň Krčma.

V textu zmiňujete Petera Lipu, skutečně se tam směje a zpívá?
Opravdový a živý Peter Lipa je na mém albu. To jsem jezdil často mezi Bratislavou a Brnem a v autě jsem ho často poslouchal. Když jsem skládal Krčmu, vloudil se mi tam verš, který odkazuje na jeho nejpopulárnější píseň Balada o štyroch koňoch, viděl jsem ho ve své hospodě, jak tam leží ve vaně a na ty koně se měje. A Pavlínka: „Proč se tam teda fakt nesměje Peter Lipa?“ Tak jo, povídám. Napsal jsem mu esej na A4 kdo jsem a co chci i když mě vůbec nezná… Odpověděl mi na tři řádky. A byla ruka v rukávě. Úžasný, pokorný, ale hrozně strohý pán, strohý tím nejsrdečnějším způsobem.

Omlouvám se, ale zajímaly by mě Vaše skladatelské začátky, obvykle poetický náboj vzplane mezi patnáctým až osmnáctým rokem, a velmi rychle zhasne…
Máte určitě pravdu, jednak každého z nás zasáhne dospělost, v našem případě to byla i základní vojenská služba. Vzpomínám si, že mé první pokusy spadají právě do období, které zmiňujete. Přiznám se, bylo to dost naivní. Když se mě podařilo složit v osmnácti letech nějakou písničku na kytaru, znělo to jako: „Vyzeráš jako laň, si rozkvitnutá pláň, já na teba čakám na stanici…“ (povzdech). Musíte prostě někam dojít a dospět. Můj bratranec má jeden náš „hit“ natočený, chtěli jsme s ním soutěžit v nějaké talentové soutěži. Myslím si, že to jednou bude velice drahá nahrávka. (smích)

Někdo mi při rozhovoru přiznal, že všechno z dětství a dospívání zrušil, hračky, fota a další…
Asi je to tak lepší, nechat to letět pryč.

Když už jsme se dostali ke vzpomínání, nelze opomenout Vaši první Cenu Thálie, docela husarský kousek. Pravděpodobně se celý projekt Vašeho alba musel odkládat, protože jste dobrý herec…
(smích) Přesně tak. Cena Thálie přišla na konci třeťáku, kromě hereckého výkonu za to skutečně nemohu, komisi jsem jinak než z jeviště neovlivňoval. Muzikál Hair, to byl můj první konkurz do divadla, a vyšlo to. Před Městským divadlem Brno jsem prošel tvrdým tréninkem u bratislavských herců a tanečníků, protože na muzikálu Vlasy jsem se tam podílel rok před tím. To byl zásadní okamžik, bylo to tvrdé setkání s divadelním provozem se vším, co s tím souvisí. Režisér Dodo Gombár byl můj takový křestní režisér. Vzpomínám si, když jsem byl poprvé na jevišti, tak mi říkal: „Dušane, víš, ty když to čteš, tak bych tě snad i objímal, jak to zní čistě, ale tvoje postava pěstuje a prodává trávu a je to největší samec... Zatím je to ve fázi, že ani nevím, zda to budeš ve finále dělat…“

Tráva v symbolické podobě Vás potkala v loňské inscenaci Bítls, hrál jste roli Rockového Pánaboha, ta je Vám šitá přímo na tělo?
Skutečně tam je tráva tak nějak v náznacích, v podstatě je to taková snová nálada, ale tam se to skutečně nabízelo. Bítls mě hodně baví, kdybych mohl takto hrát běžně. Inscenace Bítls je hodně uvolněná, je skoro jedno, co tam říkám, šak som BOH, (smích) , dovolili mi mluvit slovensky, tím to má zase další náboj. (při rozhovoru odpovídá částečně česky, část slovensky, podobně je to i na albu Kde – pozn. red.). Miluji svůj výstup, kdy je jedno, jak dlouho hovořím, s jakými pauzami, vycházím z rytmu…

Zmínil jste první konkurz do divadla, a v Městském divadle Brno máte za sebou dvanáct let…
Máte pravdu, nastoupil jsem do angažmá po Hair v roce 2005. Mně to přijde jako týden, protože zápřah tady je obrovský. Je to také trošku ten důvod, proč se mi tu líbí. Nade mnou svítí nějaká šťastná hvězda, nemohu si stěžovat, protože jsem si po JAMU na Malinovského náměstí vzal věci ze skříňky a přešel jsem do Lidické ulice, a už jsem tady zůstal. Nemusím se nějak ohlížet po jiné práci, nehoním se za žádnými konkurzy. U nás mi to bohatě stačí, naplňuje mě to. Ve velkých světových dílech muzikálu jsem dělal hlavní postavy, to je prostě super. Cítím ale, že to ještě nejsou mé konečné hranice a na divadle už se jich nedotknu. Album přišlo v pravou chvíli. Neříkám, že by mě role nenaplňovaly, nebo by mě to přestalo bavit, to v žádném případě, kdyby to tak bylo, určitě bych byl první, kdo půjde třeba prodávat lana do krámu s horolezeckým náčiním… Měl by přijít určitý posun, cítím ještě dostatek energie, chuť po osobnější tvorbě, tu mám velikou, vichr touhy po další tvorbě, po nějakém posunu, ve mně skutečně dřímá…

Ve volném čase se kromě rodiny věnujete sportu… Dostanete se při tom všem ještě do bazénu?
Při dvou dcerách jsem rád, že si stihnu jít zaběhat. Čas není natahovací, jakýkoliv běh, to je hodina mimo rodinu. Pokud nejsem v práci, rád bych byl s dcerami. Plavání jsem opustil, udržoval jsem ho kvůli triatlonu. Pak jsem začal běhat, na to nepotřebujete nic. Tenisky, trenky, a jedete. Běhám v lese, nebo jsem ve fitku, kde mi ohlídají moje ratolesti.

Ptal jsem se záměrně, protože při plavání, kdy jste pod vodou, se výborně relaxuje a přemýšlí…
To se mi děje při běhu. Hodně věcí se setřídí. Když jste v posilovně, tam zní muzika, každý má sluchátka. Při sportování nic neposlouchám, nejraději bych byl, kdyby bylo ticho, abych si k tomu mohl meditovat. Když cvičím naplno, tak k tomu nepotřebuji další rachot do uší, spíš přemýšlím.

Máte za sebou první CD, úspěchy v divadle, pak už Vám zbývá jen se dostat do angažmá na Broadway…
To by byla paráda, ale má znalost angličtiny by musela vypadat úplně jinak. Mám toho dost, když musím pracovat v češtině, které rozumím. V cizím jazyce je to těžší. V muzikálu mě vede nějaká melodie dané skladby, lépe se mi mluví, když zpívám, než když hraji jen činohru.

Česky mluvíte skvěle, nemáte se za co stydět… Držím palce, aby se Vaše CD šířilo mezi posluchače, a potkaly Vás další skvělé role…
Zvu všechny do Metro Music Baru 15. listopadu 2017 od 20:00 h, kde představíme album Kde. Budeme se snažit, aby to slyšely masy. Pak už jen, abychom měli pro koho a kdy hrát. Vnímat lidi z jeviště, to je pro mě skvělá věc. I když jsem trochu zvláštní introvert, vlk samotář. Zřídka chodím po divadle do hospody, ale pokud něco dělám, tak se nebráním tomu, abych to dělal pro padesát tisíc lidí, opravdu ne. I když je třeba nějaká intimní píseň, ať ji poslouchají všichni a najednou, a teď...

Oficiální životopis zde
Zadáno pro Městské divadlo Brno
Oficiální stránky Dušana Vitázka zde