zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Martin Chodúr: Vnitřně jsem na sebe dost přísný…

Martin Chodúr

autor: Patrik Ratajský   

zvětšit obrázek

Pro mnohé znamená ostravský region druhý konec republiky, možná i konec světa. Nakonec i tento kout naší země představuje líheň skvělých umělců, připomeňme Marii Rotrovou, Věru Špinarovou, Jarka Nohavicu… Z mladé generace musíme zmínit Evu Farnou a Martina Chodúra. O jeho vzestupu díky talentové soutěži bylo napsáno víc než dost. Při našem setkání jsme se ubírali hlavně směrem skladatelským, také jsme se dozvěděli, jak to bylo s jeho první partiturou… Rovněž mi to nedalo, a zabrousili jsme do vod interpretačních, v souvislosti s Ostravou jsme se dotkli tématu patriotismu… Musím zdůraznit, že byť bylo časné dopoledne, a Martin měl za sebou přesun právě ze zmíněné Ostravy, odpovídal s rozmyslem, vtipně a hlavně upřímně. Nezapřel v sobě široký rozhled, a to dokonce tvrdil, že se mu to s tou hudbou trochu pomíchalo. Nevěříte? V době, kdy studoval na konzervatoři vážnou hudbu a hru na klarinet, mimo školu se hodně věnoval hraní v různých rockových a jiných skupinách. Po škole, kdy začal působit na poli náročnějšího popu, tak zase o to víc inklinuje k hudbě vážné…

  • Vedle koncertní činnosti se věnujete skládání. Píšete hudbu i texty. Pokud vím, nejen pro sebe, ale i pro jiné interprety… Je těžké se vyrovnat s tím, když danou skladbu interpret přijme?
    Když vím, že to píši pro někoho, tak si nevyčítám, že jsem si ji měl nechat. V každé takové písni je něco, co je z mého pohledu pro daného interpreta určující. Nedávno jsem komponoval šanson Odyssea pro Štefana Margitu. Tam vlastně určité textové věci vylučují, že bych tu píseň mohl někdy zpívat. Ve své pozici a hlavně věku, bych danou píseň nezpíval. Vždyť by mi posluchači nevěřili ani první větu, kde se zpívá: ”Přečet' jsem tisíc knih….” Řekli by si, “vždyť mu ještě ani nebylo třicet! To nemohl stihnout!” Tím, že se jedná o šanson, mohl jsem omezit melodii a soustředit se plně na text. Když tvořím něco pro sebe, tak mám snahu využívat svůj hlas, což je takový oboustranný meč. Musíte omezit počet slov v textu, tím pádem musíte verš zjednodušit.
  • Interpretovi předkládáte tzv. demo snímek, ale i tak je hodně propracovaný…
    Mám na sebe skutečně velké nároky, vnitřně jsem na sebe dost přísný. Nedovolím si něco předat, o čem nejsem přesvědčený, že to má tu správnou rovnováhu. Hodně se těším, až bude píseň ve finální podobě, až zazní tak, jak byla zamýšlena.
  • Oceňuji ve Vašich písních přesně časované napětí. Mám na mysli např. písně z Vašeho posledního alba Martin Chodúr 3, ale i třeba v nové skladbě Přelud v b moll.
    Tam je motiv z Čajkovského klavírního koncertu b moll. Ta píseň je kolem toho vystavěna. Klavírista hraje na koncertě Čajkovského, a při té hudbě se mu zdá, že vidí svou milou. Emoce z hudby se mísí s realitou.
  • Pokud se zaměříme na Vaše texty, vynikají slovní zásobou, velmi kultivovanou syntaxí, posluchač to v dobrém nemá jednoduché, ale určitě klobouk dolů. To podle mě prozrazuje Vaši čtenářskou vyspělost…
    Literaturu mám stejně rád jako hudbu, někdy možná i víc. Např. k opeře přistupuji jako k literárnímu dílu, proto mám např. rád Wagnera. Spousta lidí řekne, že tam není melodie, to si nemůžeme zazpívat, ale o tom to není. Toto je drama, literární věc, a takto se k tomu musí přistupovat. Čtu hodně.
  • Můžete mi potvrdit, zda textařská práce představuje nějaký boj se slovy? Nebo to vnímáte jako hraní si a kombinování?
    Spíše jako mírové vyjednávání v boji. Kompromis. Jako skladatel pracujete se dvěma základními přístupy. Buď máte první hudbu a následně doplňujete text, nebo opačně. Důležité je vědět, která složka má ve finále převládat a jak má výsledná píseň vyznít stylově. Pokud mám napsat šanson, je důležité vědět, co vlastně šanson je. Pokud byste analyzoval šanson po hudební stránce, zjistíte, že jsou vlastně všechny velmi podobné. Používají stejné akordické postupy, mají hodně textu, takže jsou spíše recitovány, zní v nich akordeon, jsou často francouzsky atd….. Jsou však zajímavé po textové stránce. Vlastně jejich celková individualita spočívá na textu. Z druhé strany moderní, taneční píseň bude hlavně o rytmu a o novátorských, elektronických zvucích. Rozhodně se v nich nebude hledat nějaký hluboký text. Text v nich bude spíše plnit funkci rytmickou, bude používat jednoduché krátké slogany. V rockové hudbě to potom bude hodně o kytarách. Umíte si představit rockovou píseň bez kytar? Ale samozřejmě také existuje spousta mezižánrů. Hudba je organická a neustále se vyvíjí. Lze ji popsat v daném čase a v dané době, ale nelze ji násilím držet v předem daných škatulkách.
  • Jak vás tak poslouchám, vy se s hudebními škatulkami moc nepáráte?
    Ne.
  • Vaše poslední album Martin Chodúr 3, je přesně takové, nezařaditelné. Mám pocit, že u Vás je to hodně o vnitřním cítění, nebo se pletu?
    Rozhodně to tak je, máte pravdu. Určitě je to o nějakém sdělení. Moje poslední album jsem komponoval ve velkém časovém rozestupu, k různým skladbám jsem přistupoval různě. Mají jedno společné. Nechtěl jsem se soustředit na jeden styl, chci být zpěvákem různých žánrů. I když mi přijde, že v hudbě je všechno pop music, ať je to rock nebo jazz, či jiné legrační žánry v populárním slova smyslu. Vždycky se směji, když někdo řekne, že jeho kapela hraje… a začne výčtem hudebních stylů, což jsou takové nesmyslné škatulky. Proč bych se do nich měl vejít?
  • Doc. Dorůžka tomu říká velice jednoduše artificiální a nonartificiální hudba…
    Tyto pojmy jsme se učili na konzervatoři. Můžeme se tomu smát? Osobně jsem se naučil mít tyto i jiné termíny rád. Jak jinak vyjádřit rozdíl mezi hudbou, která si klade za cíl být umělecká, a hudbou, co chce bavit? Toto rozdělení je o hodně lepší než pojmy klasická a popová hudba. Když napíši nějakou píseň, která má umělecké ambice, ale je to pop-music, tak je to klasická hudba nebo není? Pak mohu říct, že je to artificiální hudba, protože je uměle vytvořená, s cílem sdělit nějaký umělecký záměr, vlastně je plná významů. Některé termíny nejsou úplně špatné.
  • Konzervatoř Vám dala nejen osvojení hudebního nástroje, ale i určité zázemí, např. orchestraci… Jak to všechno zvládáte?
    Podobně jako jiní skladatelé i já mám lidi, kteří písně aranžují, ale sám jsem toho také schopen. V těchto dnech se aranžování hodně věnuji, protože chystám Adventní koncert v Divadle U hasičů 25. listopadu 2017. Spolu se mnou vystoupí má doprovodná kapela rozšířená o dechovou sekci, proto píši nová aranžmá. Mým hostem bude desetiletá Adélka Řehořová, finalistka talentové soutěže Sanremo Junior CZ 2017. Ta bude zpívat nejen sólově, ale společně si zazpíváme i několik vánočních písní a koled.
    Jinak v době, kdy jsem studoval konzervatoř, tak jsem se paradoxně více věnoval rockové hudbě a kapele, bavili mě různí popoví zpěváci a kapely, včetně historie neartificiální hudby, než to, co jsem se učil ve škole. Jakmile jsem z ní vyšel, tak se to otočilo, zase mě baví to, co jsem se tehdy měl učit, a trochu méně mě zajímá populární hudba, i když ji mám rád.
  • Jako absolvent konzervatoře jste měl být asi součástí nějakého tělesa?
    Buď bych hrál na klarinet v nějakém tělese, nebo bych učil hru na tento hudební nástroj. Nikdy jsem neměl upřímnou ambici živit se jako klarinetista. Věděl jsem, že chci studovat hudbu, a k tomu potřebuji nějaký nástroj, přes který mohu tu hudbu studovat. Klarinet tak nějak přirozeně vyplynul.
  • Když už jsme u těch nástrojů, hrajete na kytaru, klarinet a předpokládám, že zvládáte i klávesy. Jak jste na tom s varhanami?
    Na varhany jsem nikdy nehrál, ale pořád je to klávesový nástroj. Hudbu skládám u piána, takže i na varhany bych něco zahrál. Umět něco zahrát a umět na nástroj skutečně hrát jsou ale dvě úplně odlišné věci.
  • Každá skupina nástrojů má svá specifika, a vy se jimi prolínáte úplně v pohodě?
    V pohodě ne, jedna věc je, na co se soustředíte nejvíc. Nejde o to, být virtuosem na všechno. Pro mě je hlavní prioritou zpěv. Na klarinet zahraju obstojně, protože jsem ho studoval, na kytaru jsem vždy hrál. Klavír používám ke skladbě a nějakému hraní doma. Jinak, že bych hrál Beethovenovy sonáty, to ne, ale doprovodím se.
  • Zmínil jste zpěv, ale nikde neuvádíte, zda jste byl hlasově školený nebo ne? Rozsah tří oktáv ve vašem případě není až tak jednoduchá věc…
    V podstatě jsem se nikdy vážně zpívat neučil. Ve třech letech jsem začal chodit do Lidové školy umění a na úplném začátku byl zpěv. Tam jsem se brzy seznámil s flétnou a z ní se postupně vyvinul klarinet. Co se týká zpěvu, tak v něm jsem byl hlavně samouk, i když jsem měl ty nejlepší učitele, protože jsem vždy poslouchal velké zpěváky a snažil jsem se zpívat jako oni. Přemýšlel jsem, jak to, že jim to zní takhle a jak to udělat, což je jediná správná cesta. Pevně věřím, že co se týká popové hudby, žádný dobrý učitel popu není. Co definuje popového zpěváka? Hlavně jeho individualita, aby zpíval co nejpřirozeněji, a to se v podstatě nedá učit. U klasické hudby se nemůže uplatnit ten, kdo se nikdy neučil zpívat. Žádný geniální samouk zpívající operu není. V populární hudbě a jazzu je velká svoboda. Nikdy jsem necítil potřebu chodit se učit zpěv.
  • Ale potřebujete správně dýchat, tvořit tón…
    To vždy u mě vyplynulo tak nějak přirozeně. Neumím si představit, že by mě chtěl někdo učit dýchat. Jak?
  • Zmínil jste své začátky ve třech letech… Vzpomenete si na svou první notu, partituru, houslový klíč? Jak to tak přišlo?
    To bylo určitě velmi brzy. Kolem toho třetího roku jsem se začal učit na zobcovou flétnu. Stále mám první učebnici schovanou. Tam se postupně noty a klíče učily. Zvláštní na tom všem bylo, že mě vždy zajímala moderní populární hudba, k té jsem tíhnul víc. To u mě převládalo oproti flétně, klarinetu, zajímala mě kolekce desek mého táty. Poslouchal jsem The Doors, Pink Floyd, rockové klasiky.
    Z druhé strany si pamatuji, když jsem byl hodně malý, tak jsem si hrál na skladatele a psal partitury. To jsem si vzal notový papír, napsal jsem orchestr a dělal jsem, že skládám. V podstatě to byly asi nesmysly, ale mně se líbila ta vizuální stránka toho, že to je partitura plná not, že to má logiku. To byl takový záblesk.
  • Dalo by se podle toho dnes zahrát? Třeba koncert s Ostravskou filharmonií?
    (Smích) To by bylo rozhodně zajímavé. V určitém okamžiku svého života jsem za dětstvím udělal takovou tečku. Všechno z dětství jsem zahodil, a to jsem psal i básně. Podobně to vystihl Leonard Cohen. Když se ho ptali, na jaké písně je hrdý, tak dotyčného opravil, že spíš by vyjmenoval ty, za něž se nejméně stydí. (smích)
  • Zmínil jste operu. Co třeba muzikál, neláká Vás?
    S muzikálem jsem měl vždy problém coby s hudební formou, která vnímá větší celek jako příběh. Přijde mi, že vyprávět příběh pomocí popových písní moc nejde. Opera se vyvinula určitým směrem, je to nějaký jednotný hudební celek, který dává smysl a podporuje drama. Žánr muzikálu mě neinspiruje k tomu, abych něco napsal. I když nezastírám, že moc pěkné muzikály jsou od Andrewa Lloyda Webbera, např. Jesus Christus Superstar, nebo Cats, Fantom opery. Nevnímám je však jako skutečně umělecká díla, jako vnímám např. Wagnerovy opery.
  • Trochu bych zabrousil k Ostravě. Máte to blízko do Polska, na Slovensko i do Čech. Ostravě jste věrný…
    Pro mě je Ostrava z pohledu polohy velmi výhodná. Pro mě je to všechno na půli cesty. V Ostravě jsem studoval, nyní pobývám v Beskydech. Přírodu Beskyd mám velmi rád, není komercializovaná, turistický ruch tam není až tak veliký. Dají se tam najít klidná místa, kde se můžete nerušeně procházet.
    A zda jsem patriot nebo ne? Už jsem to někde říkal, že je nutné rozdělit patriotismus a nacionalismus. Takto to rozdělil George Orwell, když řekl, že „Patriotismus je o tom, když jsem přesvědčený, že můj styl života, nebo místo, kde žiju, je to nejlepší, ale nikomu to nenutím.“ Jediný argument k tomu je můj vlastní vnitřní pocit. To je asi ten patriotismus. Nacionalismus je zase o tom, že budu všechny přesvědčovat, že místo, kde žiji, je nejlepší, a vy si to musíte také myslet. Nemám žádné velké argumenty k tomu proč Ostrava. Proč by měla být jiná od ostatních míst v republice? Tam jsem se narodil, je to město, které mě utvářelo, mám k němu zvláštní vztah, ale je to o mém pocitu, který mám.
  • Ověřil jsem si, že tam kde mám srdce, kde mám dobrý pocit, a je jedno, zda je to Praha nebo Ostrava, to je to správné místo…
    Je to také o tom, jak blízko se podíváte. Mezi mladými lidmi je trend, že všichni chtějí cestovat a objevovat exotiku. Kdo neprocestoval svět, tak ani jakoby nežil. Když se nad tím zamyslíte, tak pomalu ani neznáte vlastní zahradu nebo ulici. Když se podíváte dostatečně blízko, tak pomalu ani nevíte, co vám tam roste za květiny nebo stromy. A můžete se začít ptát, zda tam ty stromy patří? Co tam bylo předtím? Můžete být do nekonečna na jednom aru, a můžete objevovat nové a nové věci. Mám hodně blízko k Jamesovi Joyceovi (irský romanopisec a básník – pozn. red.), který vlastně ve svém románu Ulysses (1922, česky Odysseus – pozn. red.) popisuje jeden den v životě Leopolda Blooma (obyčejného obyvatele Dublinu). Popisuje to takovým způsobem, že kromě událostí a rozhovorů mezi postavami, popisuje též každou myšlenku v hlavě pana Blooma. Takže je to dlouhá kniha, pro mnohé těžce přijatelná, ale on přesně tyto věci říká. Když se podíváte dostatečně blízko, tak ani nemusíte vyjít ze svého domu, a stačí vám vaše vlastní mysl k tomu, abyste poznal víc, než cestovat po celém světě.
  • Více jak deset let uplynulo od alba Who is Martin? Kdo je teda Martin po deseti letech?
    To bylo tehdy tak, že kapela fungovala, měla docela relativní úspěch se zpěvákem Tobim (David Tobiasz zvaný Tobi), ale ten se rozhodl z kapely odejít. Přišel jsem já, tehdy velmi mladý kluk, bylo mi čtrnáct let. Z toho vznikl ten název, protože hodně lidí se ptalo, kdo je ten nový zpěvák?
  • Kdo je tedy Martin po jedenácti letech?
    Pořád zpěvák a skladatel.
  • Kdy je vám vnitřně lépe? Jako skladateli nebo zpěvákovi?
    To je těžké popsat. Myslím si, že mám dvě polohy, které jsou vůči sobě dost vyvážené. Rád skládám věci ve „tmě“, ale také rád vystupuji, bavím druhé. Připodobnil bych to tak, že ten kdo skládá písně, je duše, ten kdo vystupuje, je tělo. Podobně jako HW a SW. Toto rozdělení má velkou filosofickou a teologickou minulost. Všechno k sobě patří. Umění je, když jsem doma a skládám, z druhé strany, ta zábava je součástí koncertu, kde vystupuji. Úplně ve všem co dělám, je tato polarita. Je to nějaký způsob dialogu. Připadám si jako provazochodec, nechci spadnout ani na jednu stranu, nechci udělat něco prvoplánově komerční. Také ale nechci udělat něco, co je čistě umělecké, protože vím, že ten druhý Martin, co bude vystupovat na koncertech, bude mít těžké prodat to lidem, aby se jim to na první nebo druhý poslech zalíbilo v kontextu populární písně. Obě dvě tyto polohy jsem já. Goethe to vidí jako dialog mezi básníkem a klaunem.
  • Nakolik je v tom balancování pro Vás důležitý posluchač?
    Má to řešení, které objevili velcí spisovatelé a hudebníci. Jedna věc je forma, druhá věc je obsah, a ten má víc vrstev. Umberto Eco napsal román Jméno růže, to když si přečte klasický milovník detektivek, tak přeskočí stránky s popisem života mnichů, a je naprosto uspokojený, má svůj příběh, zápletku, a nic víc v tom nehledá. Pak přijde někdo druhý, expert přes středověkou architekturu nebo život mnichů, ten bude ignorovat detektivku, která je myšlená parodicky, ale bude tu knihu vnímat jako esej na středověké myšlení. Pak přijde někdo další, toho zase zajímá sémantika a bude sledovat, jak je ten příběh vyprávěný, i ten najde něco zajímavého.
    Ke skladbě se snažím přistupovat úplně stejně. Forma popové písně, obsah na první pohled lehce přenositelný, lehce pochopitelný, ale pokud chcete jít do detailů, tak mým cílem je, aby tam každý objevil něco navíc, než co je na povrchu. Shakespeare to dělal úplně stejně. Byl v pozici, kdy musel hry prodat obyčejným lidem, kteří se přišli do divadla pobavit, a zajímal je jen ten příběh, nešli po metaforách a dalších filosofických věcech, které tam jsou také skryté. Tohle je pro mě jasné řešení, a tím se řídím. Nechci se vzdát ani jedné té stránky sám sebe, protože obě věci jsou mi blízké. Podobně jako je mi milý Jesus Christus Superstar Andrewa Lloyda Webbera tak Mše v h moll Johana Sebastiana Bacha. Zatímco Bach sedí víc té duši, tak Jesus Christus Superstar je více o tom těle.
    Oficiální stránky www.martinchodur.cz

    23.10.2017 00:10:39 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory
  •