zvláštní poděkování
Volný.cz

Heidi Janků: Čím jsem starší, tím si míň věřím

Heidi Janků

autor: archiv   

zvětšit obrázek

Dvaačtyřicet písniček z pětatřicet let dlouhé kariéry - to je nová dvojdisková kompilace zpěvačky Heidi Janků. Obsahuje skutečně Best of z repertoáru interpretky, která v osmdesátých letech minulého století zářila jako kometa, pravidelně obsazovala přední místa ve Zlatém slavíku a navíc si ji kluci vylepovali v pokojích i ve skříňkách v práci. Na změnu poměrů v pop music po roce 1989 zareagovala bez ublíženosti a brzy dokázala, že na výsluní naší scény patří po právu. Dnes stále koncertuje, vydává nová alba a na podzim chystá společné turné s Věrou Špinarovou, na které se čeká s napětím.
S čerstvým dvojalbem v ruce se s Heidi nejdřív tak trošku ohlížíme.


  • Jak prožíváte, když vám někdo řekne, že na vás a vašich písničkách vyrůstal?
    Tak to mi samozřejmě připomene můj věk. (smích) Ale to neberu tragicky. Mám z toho samozřejmě radost. Když za mnou třeba přijdou lidi v mém věku nebo čtyřicátníci na vyšších pozicích s tím, že na mně vyrůstali, tak to samozřejmě potěší. Stejné to je, když za mnou chodí pánové s tím, že mě vídávali, když byli na vojně, a že jsem jim způsobila světlejší chvilky té vojny.
  • Uvědomovala jste si tohle už tehdy, v těch osmdesátých letech?
    Začínám si to uvědomovat až teď. Tenkrát to doopravdy byla obrovská vlna popularity, jezdili jsme šňůry a koncerty s kapelou, ty koncerty byly vyprodané, a byli jsme v tom opravdu ponoření. Tudíž jsme si to neuvědomovali, byli jsme v rozjetém vlaku a jeli jsme. Jak moc veliká ta popularita byla, jsem si začala uvědomovat, až když nebyla. To přišlo v devadesátých letech, v době, která pro nás, normalizační zpěváky, nebyla růžová. A tehdy jsem začala svou kariéru budovat vlastně úplně od začátku.
  • Pokládáte se za normalizačního zpěváka?
    Pouze pokud jde o dobu, kdy jsem působila. Dokonce jsem měla i nějaké problémy, třeba s texty, ale asi jsem to málo říkala. (smích) Obecně jsme ale všichni, kteří jsme tenkrát fungovali, a nebyli jsme zakázaní, byli braní jako trošku normalizační. Jako ti, kteří ve své kariéře dělají kompromisy. O sobě si to ale nemyslím a nemůžu za to, do jaké doby jsem se narodila. Profesně jsem si v osmdesátých letech zažila hezkou dobu, ráda si na to vzpomenu, ale nejsem takový nostalgik, že bych na to vzpomínala denně.
  • Dá se vaše nová kompilace brát jako velký návrat k Supraphonu?
    Možná ano, třeba spolu ještě něco vyprodukujeme. Jsem ráda, že jsme teď společně udělali ucelený pohled na moji dosavadní kariéru. Na kompletu jsou písničky, které má v archivu Supraphon, i ty, které vycházely v devadesátých letech a po roce 2000 v jiných vydavatelstvích. A je tu opravdu gró té mojí dosavadní cesty.
  • Bylo bolestné vybírat a vyřazovat některé písničky?
    Bylo to úsměvné i bolestné. Když jsem si ty písničky z osmdesátých let pustila, říkala jsem si, jak jsme na tomhle mohli postavit kariéru! Ale byla jiná doba. I těmi aranžemi, které dnes znějí příšerně, jsme tenkrát šli proti proudu. V tom to bylo úsměvné. A v čem bolestné: samozřejmě se na komplet nevešlo všechno, co bych na něm ráda měla. Některé písničky se nehodily mezi ty ostatní, na některé jsme nedostali práva. Třeba na písničku Jsem nekonečná, kterou jsem si vypůjčila od Jennifer Rush. Ale autor se zasekl a práva nedal… To mě fakt mrzí.
  • Přijde vám, že jste na scéně pětatřicet let?
    Nepřijde, hrozně to uteklo. Já si to nepřipouštím. Ten čas mi připomenou jenom podobné projekty, jako je nový supraphonský komplet Best of. Když si uvědomím, že jsem první písničku natočila někdy v roce 1982, tak to je katastrofa! (smích) Jinak mi to ale, jak jsem řekla, opravdu nepřijde, protože chodím na jeviště pořád se stejnou chutí. A pořád mě to baví, i když je to celé někde jinde, než v těch osmdesátých letech. Ono se to ale tak trošku obloukem znovu vrací, protože zase dáváme dohromady kapelu Supernova a vzpomeneme i na písničky, které se časem dostaly trochu stranou.
  • Říkáte, že je to dnes jinde. Kde to bylo tenkrát a kde dneska?
    Tenkrát byla kapela, byly koncerty, neustále vyprodané, pořád nabídka na další a další vystoupení. Osm let jsme jezdili jako šusi, vůbec jsme se nezastavili. Jeli jsme v tom, a nic jiného nebylo. Pak přišel zlom, rok 1989, rozpustili jsme kapelu a odjeli jsme do Monaka, kde manžel dělal hudbu k filmům. Vrátili jsme méně bohatí, než jsme doufali, a začínali jsme zase od začátku. Báli jsme se, že bychom neuživili kapelu, tak jsme oslovovali nové autory, kteří dělali muziku na počítači, víc taneční, a vrhli jsme se na halfplaybacková vystupování.
  • A ještě hlouběji do historie: vaše první nahrávky vznikly v ostravském rozhlase, je to tak?
    Je to tak, i na mém novém kompletu jich pár je. Ty písničky vznikaly přímo v rozhlase a já jsem tam zpívala moc ráda. Vysoké stropy ve studiu, v tom slavném áčku, mi dělaly dobře, protože to tam působilo jako sál. Bylo to něco jiného, než všelijaké ty kukaně porůznu v bytech nebo i jinde, kde jsem natáčela později. Nebýt ostravského rozhlasu, asi nejsem ani já. Tehdy si tam troufli natočit osmnáctiletou holku, která v budoucnu možná něco dokáže. A povedlo se to. Ostravskému rozhlasu patří můj dík, moc mi pomohl. Tehdy bylo těžké natáčet. Dneska má každý doma počítač, a může si natočit písniček, kolik chce. A jaké chce. Je to spíš o tom umět je prodat.
  • Vaše úplně první snímky byly s folklorní kapelou!
    Je to tak. Jsou taky z ostravského rozhlasu, bylo mi tenkrát asi dvanáct! Na současnou kompilaci se ale nevešly. Jsou to spíš rarity než best of… (smích) Některé folklórně laděné písničky ale dodnes na koncertech zpívám, stejně tak i country laděné písně z desky Zlatej důl jsem přece já. I když, aby se skuteční countrymani neurazili, je to takové to moje country.
  • Během své kariéry jste spolupracovala hlavně s českými autory, zahraničních písní jste převzala minimum…
    Ano, a bylo to složitější. Když už lidi nějaký hit znají, přijmou ho snáz a je taky snazší dostat ho do rádií. My jsme na to šli jinak – i když, pravda, moje první písnička byla převzatá, byl to rock´n´roll. To vymyslel Ivo Pavlík. On tvrdil, že každý by měl začínat s právě s rock´n´rollem, protože na tom se ukáže, jestli umí nebo neumí. Pak už jsme ale jeli spíš cestou původních českých věcí, a občas to byla cesta trnitá. Ale vyplatila se, našli jsme si tým skvělých autorů. Textaře jako Vladimíra Čorta, Honzu Krůtu, později Pavla Cmírala. I úžasné skladatele. Zezačátku pro mě psal nejvíc Ivoš, manžel a kapelník, pro něj jsem byla tak trochu múza… Teď už pro mě psát nechce, říká, že by potřeboval novou múzu – zpěvačku, aby mohl zas něco vyprodukovat. (smích) A k těm dalším: dodnes spolupracuju hodně s Jindřichem Parmou. Úžasná spolupráce byla s Vašem Patejdlem nebo Karlem Vágnerem. A nejnovějším přírůstkem do naší hudební rodiny je Martin Hájek, bývalý diskžokej, s kterým jsme udělali hodně pěkných písniček.
  • Co vy na to, když manžel říká, byť v nadsázce, že potřebuje novou múzu, novou zpěvačku, aby napsal něco hezkého?
    Já jsem mu to zarazila! (smích) Máme rádi humor, ale něco na tom asi je. Když poznal mě, chrlil jednu písničku za druhou, pak se to zarazilo a teď už nechce. Ale zarazila jsem to hlavně proto, že vím, jak to s ním a zpěvačkami končí. On pro ně neumí psát písničky na objednávku, on si je rovnou bere za manželky. (smích) Tak to bylo s Věrou Špinarovou i se mnou. Ale i když mi dneska už písničky nepíše, pořád je se mnou v týmu, pomáhá mi producentsky i jinak. A nevadí mu, že spolupracuji i s jinými autory, naopak, vždycky se do toho jako producent zapojí. To je hodně fajn.
  • Jste hodně spjatá i s muzikálem. Nerýsuje se u vás v tomhle odvětví zase něco nového?
    Nerýsuje. V pár muzikálech jsem hrála, obzvlášť mě bavil muzikál Jeptišky, kde jsem spolu se čtyřmi kolegyněmi byla celou dobu představení na jevišti, ale pak jsem pár nabídek odmítla a teď mi žádné nechodí. Ráda bych si zkusila i film, asi by mě to bavilo. Ale peru se i se svým sebevědomím. Čím jsem starší, tím si míň věřím. Když je člověk mladý, jde do všeho po hlavě, ale v poslední době mi sebevědomí začíná chybět. Už několik let si vždycky do nového roku dávám předsevzetí, že budu zdravě sebevědomá. Vydrží mi to ale tak dva měsíce, a pak musím sebevědomí zase startovat. Dneska už vím, že jméno se v branži buduje hodně těžce a dlouho – a pak stačí dva špatné kroky, a všechno je v tahu. Se sebevědomím jde ruku v ruce zodpovědnost, navíc mám zodpovědnost nejenom za sebe. A nechci to těm ostatním, všem těm lidem okolo mě, zkazit.
  • Na vaší nové kompilaci je i písnička Dík za tvůj kus ráje. Kdo vám v životě skládal ten váš ráj?
    Určitě maminka. Snažila se, aby moje dětství bylo co nejklidnější, nejrůžovější, nejkrásnější, nejpohodovější. Bohužel ale umřela, když mi bylo jedenáct. Pak jsem zažívala spíš temné roky, protože s otcem to moc nefungovalo. A největší kus ráje mi pak dal Ivoš. Jsme spolu už tak dlouho, že si to ani jinak neumím představit.

    VIDEO: Dík za tvůj kus ráje – Heidi Janků

    20.3.2017 15:03:09 Redakce | rubrika - Rozhovory
  • Časopis 13 - rubriky

    Archiv čísel

    reklama

    Přenosy do kin

    Časopis 13 - sekce

    LITERATURA/ UMĚNÍ

    Výtvarné tipy 14. týden

    Romantické hrady, Rýn a dívka jménem Lorelei

    Romantické hrady, Rýn a dívka jménem Lorelei
    Hluboké údolí nejdůležitější evropské řeky je, kam oko dohlédn celý článek

    další články...