Scéna.cz 

Muzikálový podzim II.

Začátkem září se v Brně uskutečnil další ročník operetní a muzikálové přehlídky Defilé. A při té příležitosti kulatý stůl na téma muzikál v činoherních divadlech (kde se narazilo i na mnohé z toho, co dále píši). Jestliže u nás jsou soukromé produkce polistopadovým dítětem, v repertoárových divadlech se muzikál hraje přes půl století, leckde systematicky. Po roce 1989 činoherní divadla často uvádějí tento divácky atraktivní žánr z ekonomických důvodů, odtud i sázka na osvědčené tituly a fakt, že se úspěšné tituly šíří republikou. Málokdo u nás systematicky sleduje zahraniční muzikálovou scénu a málokdo podporuje vznik domácí tvorby – výjimkou je Městské divadlo Brno (s dvorními skladateli Z. Mertou a P. Ulrychem a se značnými zahraničními kontakty), specificky se profiluje též plzeňský zpěvoherní soubor.

Na Defilé plzeňští sehráli Crazy for you, Antonínem Procházkou brilantně vystavěnou inscenaci (přesně načasované gagy, cit pro vtip i vážnou scénu). Právě Procházkovy úpravy „filmů pro pamětníky“ (Holka nebo kluk, Hledám děvče na boogie-woogie) dříve tvořily to nejlepší v produkci místního souboru. Roman Meluzín přešel od ztřeštěných komedií k tzv. činoherním muzikálům – dílům se značným podílem mluveného slova, většinou se silným příběhem a výraznými charaktery. Problém jeho inscenací vidím v tom, že není natolik múzickým režisérem, aby dal představení spád, aby na díle vyhmátl to podstatné, směřoval ke zřetelnému sdělení. Také mu asi chybí dramaturg – to byl problém Šakalích let, v nichž se nekonečně rozehrávaly činoherní pasáže, to je ale také problém podzimní premiéry Pokrevních bratrů v režii Radka Balaše, v níž se situace občas také zacyklí. Balaš ukázal větší cit pro temporytmus, skládá inscenaci z náladově výrazně odlišených ploch (puberťácké blbnutí Mickeyho a Edwarda je tak na můj vkus až příliš odvázané a závěrečná scéna zase až příliš patetická, zato Stáně Topinkové-Fořtové skvěle vyšla postava Paní Johnstonové: obyčejná žena, kterou někdy přepadne lítost, ale dokáže se i báječně pobavit nad problémy dospívajících synů).
Oba zmíněné tituly u nás teď „letí“, na Defilé byla k vidění Šakalí léta uherskohradišťská (v režii Radka Balaše), od června vlastní verzi hrají na Kladně. S radostí lze konstatovat, že v oblastních divadlech je mnoho šikovných mladých lidí plných energie a chuti dělat muzikál. Ovšem činoherní muzikály vyžadují nejen interprety disponované pěvecky a pohybově, oni také musí strhnout svou osobností. A to se tady zas tolik nedaří. U Šakalích let se k tomu přidává neúprosné srovnání s filmem (s Dejdarem či Abrhámem), takže např. kladenský Jan Krafka sice zvládne vedle zpěvu ještě hrát na saxofon, trubku a kytaru, přesto mu chybí pro Bejbyho příslušné charisma.
Liberecké Divadlo F. X. Šaldy se v Malováno na skle pokusilo využít výhody vícesouborového divadla a spojit síly činoherců, operních zpěváků a tanečníků. V tomto případě to vedlo k rušivému rozlomení inscenace na pasáže, v nichž je jasné, odkud kdo vzešel, ale zatím nedosti prozkoumaný princip může přinést, myslím si, leccos dobrého.

Ideální je, když se vybírá titul pro konkrétní soubor(y), ale nejen pro jeho (jejich) technické možnosti, ale právě i pro konkrétní osobnosti s jejich životními tématy. Taková setkání herců s rolí byla základem úspěchu karlínského Hudebního divadla za ředitele Ladislava Županiče (Brzobohatého Zorba, Molavcové Dolly, dvojice Županič – Soukup v Kleci bláznů a další). Županič zároveň do českého prostředí přicházel s muzikály, které podle něj mají co říct k dnešku. Takovéto uvažování o titulech bohužel u nás není vůbec běžné. Zpěvohra brněnského ND, například, v minulých letech mechanicky přebírala tituly úspěšné v Karlíně a inscenovala je spíše operetně, jako jakousi podívanou, v níž absolutně zaniklo poselství, pro které je v Karlíně inscenovali. Do jisté míry je to problém i (na Defilé reprízovaného) Divotvorného hrnce, byť ono setkání s rolí se tu povedlo hostujícímu (!) Eriku Pardusovi, který si s grácií pohrává s Čochtanem.

První karlínskou premiérou po odvolání Županiče byla West Side Story – dochází tu k zásadnímu přehodnocení programu: charakter díla logicky vedl k hledání v podstatě kompletního obsazení (včetně company) mimo stávající soubor a ke hraní v blocích (Karlín se tak přibližuje k soukromým produkcím). A inscenace mě nepřesvědčila o jasné představě inscenátorů, proč tento muzikál právě teď tady a proč právě s těmito lidmi. Snad jen proto, že jde prostě o populární, a tedy snad prodejný titul.

Lumír Olšovský, který byl donedávna jednou z karlínských hvězd (mj. Jerry – Dafné v Někdo to rád horké, Niko v Zorbovi) v kině Kotva čas od času hraje svůj muzikálek Knihovna. Z mnoha hledisek neumělého pokusu si cením pro upřímnou, bezelstnou touhu říct, že svět může být i jednoduše krásný (autora láká kýč a naivně se mu brání), předvést prosté setkání obyčejných lidí, kteří jen tak udělají dobrý skutek. Říct to záměrně neefektně, prostě, jak se to dnes moc nenosí.