Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Petr Kaláb: Pro mě je zvuk důležitý a stěžejní

autor: archiv

S hudebníkem Petrem Kalábem jsme se sešli u příležitosti premiéry inscenace Romeo a Julie. Petr Kaláb se na inscenaci podílel jako autor hudby s režijním tandemem SKUTR. Prozradil nám, že se vrátil z koncertu rockera Davida Kollera. Spolupracuje s ním delší dobu coby zvukař.
Povídali jsme si nejen o jeho poslední scénické hudbě, odtajnil nám, jak prožívá období před premiérou, nechal nás nahlédnout za dveře svého nahrávacího studia…

Jeho scénické začátky se váží k Divadlu Archa, kde tandem SKUTR nastudoval inscenaci Nickname. Portál Scena.cz mapuje živé umění šestnáctým rokem. Není divu, ale byli jsme u toho.
„Nepamatuji si přesně, jak jsme se potkali,“ líčil Petr Kaláb a zavzpomínal: „První představení se jmenovalo Nikola Šuhaj na DAMU v Disku. Otázkou je, zda jsem na tom dělal, nebo jsme se tam jen potkali. Nevím.“
Podivili jsme se nad tím, že by se hudební kompozice učila na DAMU, ovšem záhadné může být ještě tajemnější… „Studoval jsem dokonce na FAMU. Hlásil jsem se sice na Konzervatoř Jaroslava Ježka, ale tam mě nepřijali. Docela mi srazili „ego“. (Smích.) Tak dobře, kašlu na vás, byla má reakce, a šel jsem na zmíněnou FAMU na zvukovou tvorbu, kde jsem se zabydlel na dalších pět let.“

To mě napínáte. Zvukovou tvorbu? Nedovedu si představit, co to obnáší?
Obor na FAMU, kde se věnujete vyloženě filmovému zvuku. Jak bývá zvykem, stejně se hodně musíte naučit později praxí. Zjistil jsem, což bylo velkým kladem, že film dělat nechci. I když jsem se na studia těšil a filmy mě hodně zajímaly. Vrátil jsem se raději k divadlu, filmařina mě vůbec nebavila. To už jsem začal vařit scénickou hudbu. Paralelně se studiem na škole jsem dělal v Arše zvukaře. Tam jsme spolupracovali intenzívně se Skůtrama. Ti si prošli divadlem jako uvaděči.
Tvrdil jsem, že umím ve zvukové kabině všechno, pravda to nebyla. Po nocích jsem se učil, co a jak dělat se všemi těmi „hejblátky“.
Do toho jsem pořád dělal muziky. Díky FAMU, kde se dělala různá cvičení a ročníkové práce, krátké filmy. Občas jsem dělal nějakou hudbu, do toho zvuk, a najednou toho bylo moc. Nevím, zda nějaké krátké filmy viděli Skutři, možná ano. Slovo dalo slovo a přizvali mě ke spolupráci na představení Nickname.

Archa byla pro Vás takovou stěžejní laboratoří a vlajkovou lodí…
Tam jsme se všichni potkali – Rosťa Novák, Adélka Stodolová, Jirka Vlaštovka. K tomu Štěpán Pácl a Petr Vodička. Všichni studovali…

Říkal jste, že jste se tam musel učit. Co vy a skladba?
Přiznám se, že se za skladatele moc nepovažuji. Kdybych si tak říkal, tak bych křivdil všem vystudovaným skladatelům. Speciálně obor skladba jsem neabsolvoval. Nezabýval jsem se ani historií skladby. Něco sice vím, ale za skladatele se úplně nepovažuji. Čtrnáct let jsem hrál na piano.

Tandem SKUTR prý pracuje tak, že valí spousty materiálů, pak se stříhá, řeže apod. Jak je to u Vás v případě hudby?
Když jsme začali spolupracovat vedle zmíněného představení Nickname také Osm, polib prdel kosům atd., tak jsme seděli všichni na malém sále. Každý nabízel nějaké nápady, ty se zapracovaly nebo zavrhly. Byl čas i prostor na zkoušení. Měl jsem tam rozložený počítač, klávesy a stále jsme dělali dohromady. Zkoušela se nějaká scéna, koukal jsem na ní, vzal jsem si sluchátka. Něco jsem si zahrál, pak jsem jim to pustil s tím, že toto by mohlo fungovat. Existovali jsme v divadle hodně paralelně, což později, když jsme dělali v Brně nebo v Hradci Králové a jinde, nebylo možné. To jsem jim něco natočil, poslal, vyzkoušeli. Zapadlo to nebo ne, a dokola. Delší nebo kratší.>Pojďme k poslednímu „dítěti“ Romeo a Julie…
Zhlédl jsem nějaké filmové verze. Nikdy mě moc nezaujaly. Pouze jediný snímek asi z devadesátých let. Tenkrát jsme ho sledovali v angličtině, abychom slyšeli originální znění.

V inscenaci jste použil převzatou hudbu při plesové scéně…
To bylo nutné. Do scény zapadla přesně tato „diskožka“.

Dokonce Radmila Hrdinová zmínila v recenzi motiv z baletu…
Ano. Od Prokofjeva Montekové a Kapuleti. To je licence, která mi byla jasná od začátku. V každé filmové verzi vždy někdo použije nějaký známý motiv, ať už z baletu nebo z opery.
Říkal jsem si, zda si toho někdo všimne. Schválně jsem tam nedal žádné celé melodie. Tu jsem zamontoval až do druhé půlky. Paní Hrdinová mě docela dostala. Potěšilo mě, že si toho někdo všímá.

Moc nástrojů jste tam neměl. Klavír a…?
Na hudebních nástrojích jsem hodně ubral. Nakonec jsem se rozhodl, že použiji klasické nástroje, jen trošku říznuté nějakým synťákem, ale podle mého názoru, jen proto, aby to dostalo nádech moderní doby. Prostě je to spíše taková koláž. Měl jsem připravené nějaké motivy a začal jsem ořezávat. Líbí se mi, že vlastní dramatičnost hry sama ubírá hudbu. Ta hlavně ilustruje. Podle mě to není hudba na poslouchání. Nedá se ani samostatně pustit třeba v přehrávači.

Divadelní soundtrack by podle Vás nahrát nešel?
Přesně tak, to nefunguje. Nechci hodnotit, nejsem skladatel. Snažím se většinu představení hudbou doplňovat. Podle mého by měla znít tak, aby se líbila všem. Skvělá hudba ale sama o sobě bez textu nefunguje. Obraz, scénická akce a hudba musí jít dohromady. Nic tam nemůže být naplno, ani jedno nesmí přečnívat. V tomto směru se mi líbí práce Skůtrů. Když se něco na jevišti neřekne, tak se to ukáže pohybem nebo něčím jiným, někam se zasvítí atd. Skutři nikdy nezdvojují informace. To je něco, co na divadle nesnáším. Např. mi někdo pantomimou naznačuje, že něco chce, a pak to ještě řekne. Na to jsem přímo alergický.
V hudbě to je takové ambientní. Nejsou to skladby s hlavou a patou, ale spíš jdou se situací a vytváří náladu, která většinu podpoří.

Právě detailní režijní promyšlenost mě hodně zaujala, práce s rekvizitou, symbolika hereckého výrazu atd. Hudba podle mého až do takového detailu nešla. Je to tedy jakási materie?
Pro mě je hudba něco, co vytvoří nějaký pocit. Nechci slyšet silné melodie, abych si nějaký motiv vyloženě zapamatoval. Důležité je, aby se v divákovi zakotvil pocit. To je pro mě důležité. Myslím si, že to funguje, proto to tak dělám.

Co má na Vás vliv při skládání?
Všechno mě ovlivňuje. Paradoxně na inscenaci Romeo a Julie jsem nejvíc motivů udělal až poslední týden, kdy již byly poskládané scény dohromady. Stále jsem nemohl zachytit celkovou náladu představení. V tom to bylo hodně náročné.

Prostředí Nejvyššího purkrabství na Hradě je specifické. Scénu tvořila prosklená kavárna, tím se ke slovu dostala historická zeď. I toto se projevuje ve Vaší scénické hudbě?
Po pravdě, nedomníval jsem se, že mě to může třeba svazovat. Teprve před dvěma lety, kdy jsme dělali Sen noci svatojánské, tak jsem řešil, jaké nástroje použít. Nakonec jsem se přiklonil ke klasice jako letos – smyčce než synťáky. Při tom jsem si říkal, že na Hrad patří něco honosnějšího. Má to vliv.

Při premiéře zazněly zvony…
Náhoda. Došlo ke shodě s Katedrálou. I když jsem o nich uvažoval. Nakonec jsem to nechal volně plynout. Ať to tam zapadne.

V jakém období se podle Vás inscenace tandemu SKUTR odehrává?
Mě je to úplně jedno. I když se přiznám, že jsem časové období řešil. Vždy když dělám představení, tak přemýšlím nad celkovým zvukem. Zda to bude současné, jaké tam budou nástroje. Zda bude všechno „zmatlané“ dohromady. Bránil jsem se zmíněné diskotéce. Každý si to hned zasadí do současnosti, a to jsem nechtěl. To je pak přímočaré. Pak jsem to viděl a zjistil, že to funguje.

Po premiérovém setkání jste zmínil skladbu The Beatles?
Byl jsem v baru, ale říkali mi, že někdy v nějaké scéně si někdo za hradbami pustil na plné pecky „Oh, jéééé“. The Beatles. Někdo přišel nahoru a říkal: To bylo geniální, to se Vám s těmi Beatles povedlo.

V baru? Nesledujete premiéru?
Do hlediště si při premiéře sednout nejdu. Před tím to vidím snad stokrát…

Jak prožíváte období před premiérou?
To si většinou říkám, že už to nedám. Vždycky než definitivně odevzdám hudbu, tak mě napadají myšlenky, že už to nikdy dělat nebudu a nakonec stejně jdu do další práce.

Můžete přiblížit termín „odevzdám“?
Nevím, jak to dělají vystudovaní skladatelé. Osobně nemám hudbu hotovou, dokud není premiéra. Vždycky to budu pořád hladit a leštit, až do posledního dne před premiérou. To už s tím nemohu dělat nic. I když… Mohl bych, ale to už by mě brali asi za blázna. Těžko se to vysvětluje, zejména lidem, co nedělají do umění. Zavolají mi kamarádi před premiérou, abych šel na pivko. Nejdu. Musím dělat na hudbě. Jdu venku, jsem mimo studio, a pořád na to myslím. Z mého pohledu je na tom stále co zlepšovat. Práce není nikdy hotová. Je to takové zvláštní. Vždycky se dá něco vylepšit.

Někdy se ale musí udělat finální řez.
Přesně tak. Pro mě je premiéra jakási křižovatka. Mám vyhrocené nervy. Pořád si myslím, že není hotovo, přitom už se na tom nedá nic měnit. Najednou šup! Odehraje se to, a konec.

Prozradíte, kdy skládáte?
Těžko říct. To jde náhodně. Vstanu a jdu do studia dělat. Někdy mi to nejde, tak se s tím celý den patlám a neudělám nic. Pak jdu domů, otevřu rychle notebook, a kliknu Enter, a mám hotovo. CTRL + S, a všechno, s čím jsem se mořil přes den, je na disku.

Jaký vliv má na Vaše míchání scénické hudby zkušenost se zvučením?
Obrovský. Používám nástroje a zvuky, hodně si s nimi hraji. Pro mě je důležité, jak to zní. Jakou to má zvukovou podobu. Myslím si, že je to důležité pro všechny, i pro lidi, i když to nevnímají a neumějí to pojmenovat. Něco je zvukolibé, posluchač to přijímá mnohem lépe a intenzivněji. Vlastně se mu to líbí, ani neví proč. Třeba jen proto, že hudba dobře zněla.
Četl jsem nedávno článek o virálních videích na internetu. Ptali se jich, proč si myslí, že jsou tak úspěšní. Jeden z nich na to: „V prvé řadě máme dobrý zvuk.“ Když prý začali, tak investovali do zvukového profesionálního vybavení právě kvůli super zvuku.
Když dělám skladbu nebo scénickou muziku, tak si se zvukem hodně hraji. Ladím nástroje, aby zněly, aby nic nerušilo. Pro mě je zvuk opravdu důležitý a stěžejní.

Měl jste možnost mluvit do ozvučení prostoru?
Ozvučení je dané - dvě bedny a hotovo. Nechal jsem si pustit hudbu a uznal jsem, že to zní dobře. Tady to bylo v pohodě.
Zvukařinou v divadle jsem si také prošel. Bylo mi úplně jedno, zda mám za celé představení pustit dva tracky nebo jestli jich tam je 180 a mám je míchat do sebe. Dělal jsem to poctivě a citlivě.
Od té doby, co se věnuji muzice a ne zvuku, tak mi vadí, že to někomu předám a mám velký problém, jak to pouští. Vždycky je to moc nahlas, nebo potichu. Zvukaři snad necítí, říkám si v duchu. Nechci je hanit, ale musím jim vysvětlovat, že když herci mluví, tak je potřeba s tím trochu uhnout, aby byli slyšet. Když ne, tak to trošku vyhrnout, ať hudba dýchá a není zakletá. Ať se s tím něco děje. To musím vysvětlovat pokaždé. Trošku je mi to divné, že to není samozřejmé.
Muzika prostě musí nějak znít, pokud tomu tak není, tak zasáhnu. Snažím se nastavit nějaký mantinel.

Závěr Romea a Julie je netradiční. Julie umírá otrávená jedem z úst Romea. Nakolik mohla v tomto pojetí hudba gradovat?
Pokud mám hodnotit příběh, možná budu vypadat divně. Není to žádná síla. Dvě pubertální děti, které toho o životě moc nevědí, se zamilují a trošku to přeženou. To je celé. Funguje to po celá staletí, protože to každý zažil. Buď se to řeší extra dramaticky, nebo se z toho může udělat legrace.
Velmi dobře na mě působili Tereza s Honzou. Taková naivní holčička, i Honza byl výborný. A jak by to asi vypadalo ve své době, kdyby to režíroval osobně Shakespeare. Možná by to byla řachanda, lidová komedie. Nějakým historickým omylem se z toho stalo historické drama.

17.8.2015 22:08:10 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!