Scéna.cz 

Zdenek Merta: Improvizace je talent, vnuknutí, odvaha a taky zkušenost a štěstí

Křížem krážem aneb Dobrodružství potulného muzikanta, druhá kniha Zdenka Merty, která iniciovala tento rozhovor. Zdenek Merta, hudební matador, a to jak na poli interpretačním, tak i ve vodách kompozičních. K tomu je nutno připočítat jeho činnost pedagogickou. Možná se někdo bude divit, proč se vlastně pouštěl ještě do psaní?
Mohlo by se zdát, že všechny tyto okolnosti u mě podmiňovaly trému. A věřte, bylo tomu tak. Zejména také proto, že výše zmíněné „Křížem krážem“ se netýká jen životních peripetií a různých náhodných setkání autora knihy, ale ono křížem krážem proniká i do mých setkání se Zdenkem Mertou. Na začátku byl singl „Hastrmane, tatrmane“ zpěváka Ronyho Martona. Světe div se, z knihy se dozvídám, že autorem je Zdenek Merta. Coby jinoch jsem absolutně neřešil autora hudby a textu. Další křižování nastává ve čtvrti Žižkov, k tomu Gymnázium na Pražačce a zejména Městské divadlo Brno. Nakonec i jedna jeho skladba „Ave Maria“.
Zajímalo nás, kde bere tak obrovský cit pro improvizaci… Zda je pro něj těžší premiéra muzikálu nebo symfonické hudby? Naše povídání se točilo kolem jeho spolupráce s Městským divadlem Brno (MdB). A protože se blíží Silvestr a Nový rok, zda je skalní příznivec předsevzetí…

Když se ohlédnete zpátky, vnímáte svůj život spíš jako harmonický nebo disharmonický?
Můj život je všelijaký, ale disharmonický nikoli. Spíše se občas vyskytnou disonance a mám podezření, že je nevědomě vyhledávám, asi aby se něco dělo. Některá vybočení byla sympaticky inspirativní, jiná zbytečně zátěžová, ale tak to chodí. Já nemám plán, jdu kupředu relativně rovně, ale podél cesty se mi zjevují různé podněty, některé mě zaujmou, polapí, jiné mizí. Vlastně se mi někdy zdá, že s tím vším mám pramálo společného, běží to tak nějak samo. Samozřejmě – Mefistofeles občas přichází. Dříve byla nabídka opravdu pestrá, teď se často jen zeptá po zdraví, pokývne hlavou a vytratí se, ani ten smrad po něm nezůstane. Zestárnul chlapec.

Použil jste pojmu Mefisto. Omlouvám se, ale vaše improvizační hraní, kterého jsem byl svědkem při uvedení knihy Křížem krážem, bylo obdivuhodné. Přiklonil bych se spíš k tomu, že to bylo dílem Ducha Svatého…
Děkuji za poklonu. Improvizace je talent, vnuknutí, odvaha a taky zkušenost a štěstí. Ano, někdy to vyjde a je to znamenitý pocit. Vždycky když něco vzniká, jde o svátek, v různých oborech.

Kdy je vám více „ouzko“, před koncertem nebo spíš při komponování?
Na jevišti nejsem dnes příliš často, takže si to spíše užívám. Skládání je velké dobrodružství, velmi zábavné, byť příšerně únavné. Výhodou je ovšem rozvržení času podle vlastních potřeb. Mně je těžko jen pod tlakem, nemám to rád. Občas dělám filmovou či divadelní hudbu, a to se hodně mluví o termínech. Samozřejmě s takovými situacemi už umím zacházet, ale žádný odvaz to není. Na druhou stranu - to je známá věc, že časová tíseň přináší výborné výsledky, někdy se to přihodí i mně.

Hudební skladba znamená zejména osobní rukopis, co z toho můžete a hlavně předáváte svým studentům?
Přestal jsem učit, protože mě otravoval malý zájem studentů o školu. Nešlo ani tak o mě osobně - někteří se mě ptali, jestli bych je učil soukromě, když odejdou ze školy. Jenže já chtěl učit na konzervatoři, na kterou mám senzační vzpomínky, a nefungovalo to.

Kdy máte větší trému - před premiérou muzikálu nebo symfonické skladby?
Myslím, že nemám trému ve smyslu obavy. Koncertu či představení předcházejí zkoušky, takže si většinou dovedu představit, jak může premiéra vypadat. Samozřejmě jde o první setkání s obecenstvem, určitě je lepší, když se to publiku líbí, ale není to nejpodstatnější. Důležité je, aby to bylo co nejlepší v rámci daných možností. Ale - mých symfonických premiér (i provedení) bylo zatím tak málo, že jsou asi pro mě atraktivnější.

MM – divadelní značka Moša & Merta. Jak k této spolupráci došlo?
O tom, jak jsme se seznámili, jsme oba mluvili mnohokrát, to už asi nikoho nezajímá, ale výraz divadelní značka se mi líbí. Nejde totiž jen o tvorbu muzikálů, oper či písní, ale o ducha a způsob uvažování o divadle i životě. Jsem pyšný na to, že jsem se zúčastnil pětadvacetileté cesty souboru i spolupracovníků MdB od legračních devadesátých let po dnešek. Že jsem spoluinicioval stavbu Hudební scény v Brně nebo že inscenace Sny svatojánských nocí (kterou to vše začalo) je stále na repertoáru, byť se hraje sporadicky. Je to kus práce a roky krásného života.

Sny svatojánských nocí jsou stále na repertoáru. Je to jeden váš splněný sen?
To představení je možná trochu přeceněné, ale čtvrt století života inscenace v repertoárovém divadle je výjimečnou záležitostí, to jistě. Hlavní síla té show je ovšem v tom, co následovalo po premiéře - jak se kalila ocel, jak se slévaly potůčky, jak se budoval soubor MdB. Možná, že za čas uděláme novou inscenaci, s mozartovským orchestrem a úžasnou výpravou. Bude jistě lepší než ta z roku 1991, kde jsem nahrál hudební základy na jeden starý „synťák" a herci zpívali na tři mikrofony zavěšené na divadelním tahu, ale ta stará bude stále s námi. Samozřejmě se tohle týká pouze těch, kteří to zažili, ostatním je to dozajista jedno, což je úplně v pořádku.

Omlouvám se, ale ještě jedna evokace snu – komponujete i ve snech?
Mám jednu zkušenost. Několikrát jsem ve snu slyšel nádhernou hudbu a dospěl jsem k názoru, že je moje. Vždycky jsem se probudil a její jímavá krása stále byla kolem mne. Po několika dnech jsem tu magickou hru nevydržel, připravil si k posteli papír a tužku, a po probuzení jsem si zapsal melodii. Usnul jsem (tehdy jsem ještě spal) a ráno jsem zjistil, že jsem namaloval koně. Tedy nevím jistě, jestli to byl kůň, ale byl mu podobný. Taková šeredná kobyla to byla.

Plánuje se další projekt pro MdB?
Určitě napíšu se Stanislavem ještě „Ráj“ - třetí část trilogie, kterou on vymyslel. Ale třeba ještě dalších pět muzikálů, co já vím?

Při hraní s Petrem Jandou jste se dokázal perfektně rockersky uvolnit. Dokazujete, že rock je asi celoživotní infuze…
Nejsem opravdový rocker, mám příliš mnoho zájmů a žiju víc životů. S kapelou hraju spíše výjimečně. Ale je pravda, že když zpívám rock´n´roll, zdá se mi, že o nic jiného v životě nejde.

Osobně jsem se vypravil do Anglie kvůli The Beatles. Dostali mě i po letech od rozpadu. Vy jste měl štěstí žít s nimi na živo jako teenager…
Ano, prožil jsem s nimi tak nějak celý život a samozřejmě nejsem sám. Jejich přínos není zdaleka jen hudební. Myslím, že Paul McCartney je dnes nejdůležitější žijící člověk na naší planetě.

Zmiňujete podněty, které vás občas polapí. Co bylo podnětem pro psaní knih?
Psaní románu má mnoho společného s komponováním symfonie a písnička zase třeba s aforismem. Prázdný papír na začátku je dokonce úplně stejný. Hudba předpokládá větší znalost řemesla - možná, že jsou knížky pro mě nějakou kompenzací či odpočinkem, protože něco vymýšlet prostě musím. Na začátku byla výzva mojí kamarádky, která po přečtení jedné mé povídky prohodila – pár odstavců dá dohromady každý, napiš jich deset, napiš dekameron. Takhle nějak (vlastně nahodile) se erotika objevila v tématech i podtitulu mé sbírky Pražská svatba (a jiné erotické povídky). Následný cestopis Křížem krážem (aneb Dobrodružství potulného muzikanta) byl souborem zábavných (doufám) muzikantských příběhů, mnoho lidí mě vybízelo, ať je napíšu, protože je znali z vyprávění.
Nyní mám rozepsaný román, který je též do jisté míry autobiografický, nikoli jeho příběh, ale dojem, pocit, vyznění. Co bude dál, nevím.

Jaký vlastně máte vztah k Moravě. Pochopil jsem, že jako syn diplomata jste dětství prožíval spíš v cizině?
S tím cestováním to nebylo tak dramatické. Ale po čtyřech letech v Bejrútu jsem chodil dva roky do dvojtřídky na Veselíčku u Lipníka nad Bečvou. Sám, protože rodiče i mladší bratři byli prostě na cestách. Myslím, že tam se můj vztah k rodné Moravě rozvinul a nikdy nezeslábl, přestože od dvanácti let bydlím převážně v Praze. K tomu samozřejmě přispěla má nejrůznější angažmá v Brně a lidi, které jsem tam potkal.

Jednou z našich společných křižovatek je skladba Ave Maria. Co bylo podnětem pro její napsání?
Zhudebnil jsem malý fragment (vlastně jen první verš) do muzikálu Nahá múza, který jsme napsali se Zorou pro MdB. Mělo to půvab a emoci. O dva roky později jsem skladbu dokončil a věnoval brněnské Černé Madoně, poprvé se hrála v kostele Zvěstování panny Marie. Pro mne je však také součástí orchestrálně – sborového cyklu na latinské texty Via Lucis. Několik jeho částí mělo premiéru ve Smolné katedrále v Petrohradě, to bylo moc pěkné, ale u toho ještě Ave Maria nebyla. Cyklus stále rozšiřuju, teď má asi čtyřicet minut, třeba to nakonec bude celovečerní. Sám jsem na sebe zvědav.

V knize věnované Leonardu da Vinci se jeho slovy říká: „Umělce nelze svrhnout. Lze ho jen stále znovu nově objevovat.“ …
Možná mluvil o sobě, Leonardo si prostě věřil a jeho sebedůvěra nebyla lichá.
Je ovšem mnoho umělců, kteří něco podobného řekli taky nebo si to aspoň mysleli, a my o jejich existenci dnes nemáme tušení. Rozumíte – není koho svrhnout ani koho objevovat. Nejdřív musí něco vzniknout, ten prázdný papír je třeba popsat a nestačí pouhá čmáranice, náčrt, experiment. V historii lidstva i životě člověka existují konstanty, velcí umělci se jich dotýkají, hledí na ně úhlem svého talentu. A jen někteří přetrvají a o těch asi hovořil Leonardo.

Se Zdenkem Mertou se nechá povídat hodiny a hodiny. Většinou přimhouří oči, a pak polohlasem odpovídá. Odpovědi pomalu plynou. Někdy přidá na dynamice. Občas nějakou historku doprovodí šibalským úsměvem. Co v každém případě nezapře? Zvláštní smysl pro nahodilou konstrukci. Dlouho jsem nad tím termínem přemýšlel. Na jednu stranu je skladatel, prostě umělec, který dle mého nerad vnímá čas, ale vedle toho perfektně ovládá odborná pravidla skladby. A v tom to právě je. Notová osnova je vlastně dopředu daná konstrukce, do níž v uvozovkách nahodile, ale s určitým cílem umisťuje noty a další hudební značky.
Kde se to v něm všechno bere? Napadá mě, že nějaké základy musí čerpat ze svého dalšího hobby, a tím je fotbal a tenis. Obojí se hraje v předem dané konstrukci, ale opět vše podmiňuje nahodilost míče.
Dalo by se hovořit o jeho dcerách. Jako správný táta má určitě radost z jejich hudebních krůčků ba někdy i kroků. Hudebně je provázaný i se svou manželkou Zorou Jandovou. Zde hodně prozrazuje v knize Křížem krážem. Témat k povídání je prostě hodně.
Pojďme k závěru našeho rozhovoru. Přiznám se, je trochu odlehčený. Odbočili jsme směrem k volnému času. Jak už to bývá, když něco končí, nervozita padá...

Jak nejraději trávíte volný čas – s knihou, zajímavou deskou nebo sportovně?
Myslím, že obecně způsoby trávení volného času souvisejí s pracovním procesem, bývají jeho kompenzací. Zjednodušeně - úředníci běhají a horníci se dívají doma na televizi. Já to mám docela diverzifikované, vykonávám různé pracovní činnosti. Ale když to zase zjednoduším – nejradši bych zbytek života strávil v chatě na břehu nějakého teplého moře.

A propos, stále jste takový světoběžník jako za mlada, vezmete bágl a stopem třeba do Alp?
Já jel stopem dvakrát v životě, jedna z těch cest se však ocitla v knížce Křížem krážem, takže je teď populární (jde o cestu z Plzně do Londýna v roce 1968 – pozn. redakce). Jestli si vzpomínáte, šlo o to, že jsem neměl prachy, radši bych už tenkrát letěl Concordem. Ale pamatuju si to, dodnes beru stopaře.

Můžete prozradit, jak jste prožil Silvestra?
No jistě. Hrál jsem, účinkoval jsem na jedné akci - po mnoha letech. Pobavil jsem aspoň část obecenstva a dostal zaplaceno. Výborný večer!

Patříte mezi skalní příznivce novoročních předsevzetí?
Ne, stejně bych je nedodržel.

Děkujeme. Hodně světla v životě, při skládání a hrání, a hlavně nevysychající inspiraci…

Zdenek Merta
Narodil se roku 1951. Patří mezi všestranné hudebníky. Napsal několik desítek filmových a televizních partitur, mnoho písní, dva balety a opery, několik muzikálů i symfonických skladeb. V posledních letech se věnuje také literatuře. Po sbírce povídek Pražská svatba se na trh dostala jeho druhá kniha Křížem krážem a připravuje další.
Podrobný životopis zde .