Scéna.cz 

Zemřel hudebník Petr Skoumal

(7. března 1938 – 28. září 2014)
V neděli 28. září 2014 odešel do muzikantského nebe Petr Skoumal. Skromný introvert, gentleman anglického typu s nezaměnitelným smyslem pro humor. Umělec širokého spektra - klavírista, skladatel a příležitostný textař. Jeho tvorba zahrnuje scénickou hudbu ke stovkám filmům, divadelním a televizním inscenacím (dlouholetá spolupráce s Divadlem v Dlouhé) a večerníčkům. Podílel se na desítkách alb, ať už vlastních či kolegů. V jeho melodiích se klasika, šanson, jazz, folk i rock, a broukají si je celé generace. Od dětských „zvířecích“ hitů až po nostalgickou Kolej Yesterday.

Narodil se v rodině významných překladatelů z angličtiny Aloyse a Hany Skoumalových, a část dětství prožil v Londýně, kde byl otec kulturním přidělencem. Rodiče s nejmladší dcerou Lídou (dnes překladatelkou) vydrželi v Londýně do roku 1950, zatímco synové Jan, Alois a Petr byli umístěni (jako pojistka proti emigraci rodičů) do poděbradského internátu. Hudební talent Petrův se projevoval už od dětství, nicméně charakteristická byla i jeho stydlivost. Když jej vyzvali, aby zahrál pro návštěvu, vymínil si, že zahraje jen potmě. Petr vystudoval na pražské Konzervatoři dirigování a poté na brněnské JAMU sbormistrovství. Pokukoval tehdy spíše po vážné hudbě, ale spolupráce s malými autorskými divadly ho nasměrovala jinam. I když se v 60. letech se začal věnovat práci v rozhlase (pořady Večer po neděli, Máte rádi Brahmse?, Mikrofórum), u malých divadle zůstal. Osudový byl pro něj rok 1964, kdy se seznámil s Janem Vodňanským.
"Spolupráce byla přímo idylická, i když je to neuvěřitelné," vzpomínal na tu dobu Skoumal. Stejný názor má i Vodňanský, i když se jejich cesty na konci 70. let rozešly. Jejich nejslavnější éra je spojena s Činoherním klubem, kde Skoumal od roku 1966 pracoval jako režisér a hudební dramaturg. Tehdejší diváci s nadšením vzpomínají na hravé koláže parodických scének, poezie a písniček (S úsměvem idiota - 1969, Hurá na Bastilu a S úsměvem donkichota – 1970), ve kterých mohli číst mezi řádky narážky na tehdejší politickou situaci. Není divu, že zasáhla cenzura a v roce 1973 s nastupující normalizací museli z divadla odejít. Bylo jim zakázáno i účinkování v televizi a rozhlase. Nicméně vystupovali dále – v Ateliéru (74-76), a na konci 70.let v Sekci mladé hudby bývalého svazu hudebníků (V+S u tabule, Na počkání). Od počátku 80.let začali vystupovat samostatně (až v roce 1989 se společně účastnili Večírku rozpadlých dvojic). Skoumal byl mj. členem skupiny Etc. Vladimíra Mišíka a začal psát pro Michala Prokopa. Začal se prosazovat také jako autor scénické hudby (pražské Národní divadlo, Realistické divadlo, Činoherní studio Ústí, Divadlo Jiřího Wolkera ad.), spolupracoval s filmem (Srdečný pozdrav ze zeměkoule, Nejistá sezóna, Jára Cimrman ležící, spící, Rozpuštěný a vypuštěný) a především televizí (slavné úvodní písničky k večerníčkům, mj. Maxipes Fík, Králící z klobouku, A je to..., Příběhy včelích medvídků). Protikladem vtipných a hravých písniček pro děti všeho věku – Kdyby prase mělo křídla, Jak se loví gorila, Pečivo či Pro děti od pěti se staly písně temnější, šansonové - …se nezblázni (1989), Poločas rozpadu (1990), Hotelový pokoje (1994), Březen (1999), Nebo cibule (2006). Jeho patrně neproslulejší „dospělou“ písní je Kolej Yesterday, kterou napsal pro Michala Prokopa.
Při příležitosti svých sedmdesátých narozenin svou práci zhodnotil takto: „Rozhodně si nemyslím, že to, co dělám, je bůhvíjak vznešené. Ale do pop-music mi něco chybí: úsilí být co nejúspěšnější. Vyprodukovat v byznysu úspěšnou záležitost. To jsem se nikdy nenaučil a ani nehodlám. Písničky píšu pro vlastní potěšení, a pokud se ukáže, že jsou životaschopné, tak jdou dál... Dělám si radost, to, co druzí pokládají za práci, je pro mě hra. V žádném případě se tomu nedá říkat práce. Je to záležitost trošku nepopsatelná: někdy docela tvrdá dřina, ale pořád mě strašně baví, takže nevnímám, že pracuju.“
Divadelní zpracování jeho písniček pro děti Kdyby prase mělo křídla bylo v prosinci 1996 první původní inscenací nově vzniklého Divadla v Dlouhé. Inscenace Jana Borny, v níž Petr Skoumal zároveň účinkoval, zůstala na repertoáru neuvěřitelných sedmnáct let a vidělo ji téměř 130 000 diváků. Naposledy jsme měli možnost jej vidět v komorní inscenaci Violy pod názvem Tři gentlemani, která měla v režii Lídy Engelové premiéru v dubnu 2014.
Petr Skoumal zemřel po těžké nemoci 28. září 2014 v pražské střešovické nemocnici. Bude nám scházet!