Scéna.cz 

Andští hudebníci

Ještě do nedávné doby jsme se mohli v ulicích a na náměstích velkých českých měst téměř každodenně setkávat se skupinkami snědých hudebníků, oděných do pestrobarevných ponč a tančících v rytmu magických flétnových melodií. Pro mnohé z nás to byla první a zřejmě jediná možnost bezprostředně nahlédnout do jedné z tajuplných přihrádek bohaté klenotnice jihoamerické kultury – andské hudby.
Její předkolumbovské kořeny jsou spjaty především s hudebními produkcemi na území rozlehlého impéria Inků. Incká hudba souvisela hlavně s tancem a tanec pochopitelně s náboženstvím. Nedílnou součástí tance byl pak zpěv. Písně se monotónně, takřka donekonečna opakovaly a spolu se závratně rychlými pohyby a posunky tanečníka přiváděly každého diváka a posluchače k extatickému vytržení. Velkou úlohu při tancích hrály masky, které se v překvapující míře dochovaly u andských Indiánů dodnes.
Během tanců na oslavu vítězství se válečníci v plné zbroji uchopili za ruce a tančili v hadovitě se vlnícím velkém kruhu. Většina tanců, rozšířená po celém Peru, je velmi plasticky znázorněna na proslulé mochické keramice. Nejokázalejším z nich byl huai-iaia, obřadní tanec Inkovy rodiny.
I když před příchodem prvních evropských dobyvatelů v 16. století byly v Andách užívány pouze dechové a perkusní nástroje (různé typy podélných a příčných fléten, andské panovy flétny zampońas a okaríny ve spojení s bubínky, ozvučnými hůlkami nebo perkusemi vyrobenými z kamínků či sušených lamích kopyt), dnes se setkáváme prostřednictvím andských souborů již s hudbou, v níž se spojují domorodé a evropské prvky. Zejména hlas španělské kytary s tklivou melancholií andských fléten. Podmanivost andských melodií nenarušuje ani v současnosti oblíbené zapojení počítačově simulovaných efektů a nástrojové virtuální reality do většiny vystoupení. Tato modernizace je pouze výsledkem dalšího střetu tradiční andské hudby, provozované pouličními hudebníky a současné moderní hudby evropské.

První andské soubory se v Evropě objevují na přelomu 60. a 70. let minulého století. Brány států bývalého komunistického bloku se andským hudebníkům otevírají na počátku devadesátých let. První soubory z této oblasti navštěvují tehdejší Československo v polovině roku 1990. Jedná se nejprve o Bolivijce, které brzy následují Peruánci a Ekvádorci. Uvolnění politických a společenských poměrů po roce 1989 využívají rovněž amatérští interpreti, kteří přišli do naší země již v dřívějších letech zejména za účelem studia; ti zprvu vytvářejí vlastní soubory, později se připojují k hudebníkům, kteří na naše území pronikají ze západoevropských států.
Prvním působištěm andských souborů se stává Praha (konkrétně dolní část Václavského náměstí – Můstek), později i další velká města (Brno, Hradec Králové, Ostrava, Plzeň aj.). Zprvu jsou andští hudebníci přijímáni se značnou euforií, jsou považováni za vysoce atraktivní svou exotičností a v našem prostředí dosud téměř neznámou hudbou. Zhruba do roku 1995 neustále vzrůstá rentabilita pouličních vystoupení, zároveň se zvyšuje počet andských souborů na našem území. Zlom nastává na rozhraní roku 1995-1996, kdy je dokončen proces nasycování českého hudebního trhu. Následný pokles výnosů pouličních vystoupení nutí hudební soubory štěpit se na menší entity, čím vyšší je totiž počet členů, tím nižší je výsledný zisk jednotlivce. Soubory, které se doposud skládaly z 6-8 hudebníků, se tak dělí na menší skupiny 2-3 osob, stále častěji se také objevují hudebníci sóloví, hrající zpravidla na některý dechový nástroj (především panovu flétnu zampońu či podélnou flétnu quenu) s doprovodem playbacku. Proces dělení souborů však zpětně zesiluje konkurenční tlaky mezi takto zmnoženými entitami andské hudby. Na počátku roku 1998 si většina andských hudebníků uvědomuje, že pouliční hudební produkce na území České republiky již nemohou uspokojit jejich základní ekonomické potřeby. Někteří z nich se snaží tuto situaci řešit sezónními výjezdy zejména do států jižní a jihovýchodní Evropy, jiní se soustřeďují pouze na stánkový prodej hudebních nástrojů a rukodělných výrobků. Během let 1999-2000 pak většina andských hudebníků z České republiky definitivně odchází a trvale usazení zde zůstávají pouze ti, kteří se v předcházejících letech v ČR oženili a založili rodiny.
A tak kulturní fenomén, který před časem působil svou neobvyklostí a exotičností, buďto zcela zaniká, anebo se postupně přizpůsobuje místnímu prostředí.