zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Josef Kristian Mejstřík: Miluju patos

Josef Kristian Mejstřík

autor: archiv   

zvětšit obrázek

Studio Dva kromě divadelních projektů zaměřuje svou pozornost i na hudbu – konkrétně na šansony. Po slovenské šansoniérce Szidi Tobias letos představuje mladého interpreta Josefa Kristiana Mejstříka, který se představí ve Švandově divadle 7. března 2010 s písněmi ze svého CD City.

  • Jak ses dostal ke zpívání šansonů?

    Jednou mi Stáňa (bývalá profesorka klavíru a nyní korepetitorka JKM – pozn. redakce) řekla, ať zpívám k písničce, kterou jsem hrál, také slova. A když jsem to udělal, po chvíli mi nabídla, že mě doprovodí a ať jen zpívám. A já začal... (smích) Ale ambice zpívat ve mně byla už od malička, jen v určitou chvíli ustoupila divadlu. Ale v tenhle moment se opět probudila... A proč šanson? Protože chci něco sdělovat. A Bel Canto není moje doména… (Smích)


  • Co si představuješ pod pojmem šanson?
    Ono je to hrozně těžké…třeba paní Hegerová nemá tohle slovo, jak říká, ráda. Ani Szidi Tobias. A protože chci být in, tak ani já ne. (Smích) Ne, vážně. Podívej se schválně například na Wikipedii, jak tam je charakterizovaný šanson… Kde je ta hranice mezi folkem a šansonem nebo kvalitním popem? Často se stává, že pod nálepku šanson se šoupne cokoli nezařaditelného. A právě to šansoniéři nemají rádi.
    Pro mě je asi podstata šansonu stejná jako podstata veškerého umění - aby to žilo. A proto je Hana Hegerová tak úspěšná a oblíbená. Ví, co zpívá; ví, jak to zpívá a žije jí to! Můj cíl je, aby i člověk, který přijde na koncert a není zrovna vášnivým fanouškem šansonu, řekl alespoň: „Hele, tak tohle sice není hudba, kterou poslouchám, nicméně užil jsem si příjemný večer.“ A to je pro mě dostatečná satisfakce – když se divák a interpret na sebe napojí a vznikne interakce. Když divák odchází nadšený, jsem rád a někdy prožívám až neskutečnou radost. Je to, jako když je někdo slušný. Skvělé. Ale když je navíc ještě i milý, tak je to důvod k radosti.
  • Máš rád patos?
    Miluju patos. Ale přirozenej patos.
  • Jak to myslíš „přirozenej patos“ ?
    To je patos, který vychází z posvátnosti situace. Pro mě jsou určité věci v umění posvátné. Vůbec, vnímám umění jako bohoslužebnou, terapeutickou a povznášející věc. A v určitý moment vzniká (nezažil jsem to jako interpret, ale jako divák) takový transcendentální zážitek, kdy společně s interpretem dýcháte a následujete ho. To je to, co má smysl, co přivodí katarzi. A tím myslím přirozený patos. Protože spousta lidí si pod pojmem patos představuje to, že si někdo stoupne k mikrofonu a začne do něho přehrávaně hekat svoje pocity, které jsou v podstatě mrtvé. To je sentiment. A ten na jevišti nesnáším.
  • Máš nějaké vzory?
    Jasně, že jo… Miluju Juliette Gréco, kterou bych definoval, jako velmi velmi rafinovanou dámičku, Pierra Lapointa, který je hvězdou frankofonní části Kanady, samozřejmě Hanu Hegerovou a nejvíc Monique Serf, kterou můžete znát pod jménem Barbara. Ta je pro mě největší vzor. V posledním období života zpívala tak, že máte pocit, že každý tón ji strašně bolí. Připomíná mi malou mořskou vílu, kterou každý krok na zemi bolel, jako kdyby šlapala na nůž. Takový pocit mám, když zpívá ona. Neuvěřitelně lehce, s přirozeným a nádherným patosem. A přitom to jde až odněkud ze dna duše.
  • Můžeš představit své album City? Jaká jsou tvá kritéria k výběru písniček?
    Album City je pro mě takovým vyvrcholením desetileté spolupráce se Stáňou. Zhruba padesátky písní, které jsme spolu postupně udělali, jsme vybrali 15, které máme nejraději a nahráli je ve Studiu Clowntown ve Švandově divadle. Z nich jsme pak vybrali 12 na CD. A s těmi City je to také zajímavé... Všechny naše písně jsou dost založeny na citlivosti a citovosti. A tato ironická píseň vypráví o tom, že „city jsou jen bouda pro ňákýho blouda…“ . Takže název písně vystihuje atmosféru celého alba; tedy alespoň to, o co my jsme se snažili, ale její obsah to zároveň lehce ironizuje a dává tomu všemu určitý nadhled.
    Jo, a kritéria při výběru jsou taková, že text musí být duchaplný a hudba melodická a příjemná. Musí to být prostě stále píseň. Jako interpret mám taky rád, když je obsah písně ihned srozumitelný – samozřejmě tím nemyslím prvoplánový nebo jednovrstevný, ale jasný… Ale je pravda, že na druhou stranu mám moc rád Zuzanu Navarovou, a to i přes to, že její texty jsou pro mě velmi surrealistické a ztrácím se v nich.
  • Jak vznikly původní texty?
    Nedošel jsem ještě do stadia, kdybych byl schopen napsat si text sám. Jsem děsně naivní. Takže, když se pokusím něco napsat, je to velmi prvoplánové jako „Moc mi chybíš, vrať se zpátky“ a nebo podobné nesmysly… (směje se) Takže texty mi píše někdo jiný. Na desce jsou dva texty od Martina Daneše, psané přímo pro mě, přímo na melodie, které jsem si vybral. Jeden text je od Arnošta Goldflama a k jedné nádherné básni od Lermontova jsem si sám napsal hudbu.
  • Zpíváš raději v cizích jazycích nebo v češtině?
    Kdysi jsem raději zpíval v cizích jazycích, schovával jsem se za ně. Ale teď mi začíná docházet, že chci hlavně něco sdělovat a že u druhu hudby, který dělám, je důležité, aby k posluchači šla i myšlenka, nejen pocit. Takže příští album bych chtěl udělat celé v češtině.
  • Jaká témata preferuješ - nejen jako zpěvák, ale i jako posluchač písniček?
    Nemám specielní okruh témat, který bych preferoval. To ne. Mám rád příběhy. Když je silný příběh, téma je v podstatě irelevantní. Stačí, když to je téma, které mě nějak osloví. S tím souvisí i to, že nemám rád škatulkování. Nicméně je pro mě důležité v tom, jaké nároky pak na tu či onu škatulku aplikuju. To znamená, že čekám něco jiného od šantánového kupletku a něco jiného od operní árie… Takže jejich přijetí se liší. Ale když mě dílo pobaví, rozpláče nebo donutí se zamyslet, splnilo svůj účel. Proto si myslím, že není tak důležité téma, jako jeho zpracování - jak obsahové, tak formální. Obecně mám samozřejmě rád kvalitní texty, ale píseň, která má kvalitní text a nemá melodii, je také špatná varianta. Jo – a hrozně mi vadí depresivní a negativní hudba a obecně kult hnusu. Spíš přežiju kýč, než násilné a zlé věci – byť by mě dojaly nebo nutily přemýšlet: to není umění, ale reality show.
  • Jak dlouho se věnuješ zpívání a kde všude jsi už vystupoval?
    Zpívání se věnuju deset let, ale dlouho to byl jen koníček. To znamená, že jsme sice se Stáňou dali dohromady repertoár, ale jen občas jsme někde vystoupili. Poslední dva roky jsem to však začal brát seriozněji - tj. začal se pořádně učit zpívat. Předtím jsem totiž měl jen zpěv na herecké škole. A 30 minut týdně je strašně málo.
    Vystupovali jsme například v pražském Rubínu, v Balbínově poetické hospůdce, na Prague Fringe festivalu 2007 a 2009. Ale měl jsem možnost zazpívat si i v netradičních prostorách -v kostelech, barech, na nábřeží... Jeden z nejkrásnější zážitků máme z psychiatrické léčebny v Červeném Dvoře, kde pomáhají lidem léčit se z alkoholické či drogové závislosti.
  • Máš stálé spolupracovníky?
    Samozřejmě. Nejdůležitější je Stáňa Sýkorová, které vděčím za moc. Je skvělá kamarádka a klavíristku s citem pro krásu tónu, schopností vnímat interpreta a následovat ho - což je mimochodem velmi důležité, protože bez toho neuděláte nic. A pak třeba Petr Havelka, který je takovým mým „bráchou“, který nám pomáhá se vším, co je třeba: od designu pozvánek až po zvučení a svícení. A teď samozřejmě skvělý tým Studia Dva – Michala, Peťu, Lenku a KuKačku.
  • Opravdu písničky na scéně tak prožíváš, nebo je v tom kus komediantství?
    Zeptej se herce, jestli hraje nebo to prožívá... (Smích) Samozřejmě, musí se prožívat, ale podstata spočívá v tom netlačit na pilu (k čemuž mám někdy sklon), pokud není publikum hned na stejné vlně. Důležité je vědět, co chci říct, komu to říkám a z toho se zrodí „jak“. To je třeba mít připravené, pak je možnost si s tím hrát a proměňovat podle toho, jaká je atmosféra, otevřenost a vyladěnost publika.
  • Kromě zpěvu se věnuješ herectví - jak pociťuješ rozdíl mezi vlastní prezentací na scéně a proměnu v nějakou postavu. Co je ti milejší?
    Tohle je zajímavá otázka… Mám pocit, že hraju všechno stejně, tj. snažím se co nejlépe pochopit situaci a pak se v ní nějak v rámci kontextu chovat. Samozřejmě, že Větrník v pohádce bude jiný než baron Tuzenbach ve Třech sestrách. Nicméně, pořád jsem to já. Nezažívám jako herec nějaké extatické stavy, a stejně je to i u zpěvu. Pořád jsem to já za určitých okolností. U zpěvu vím, že můžu na Stáňu stoprocentně spoléhat, v divadle se musím spolehnout na kolegy a to někdy opravdu nejde. A navíc je tam režisér… ( smích)
  • Jaké jsou nejbližší plány?
    Samozřejmě budu rád, když o to, co děláme, bude zájem a budeme moci dělat koncerty po ČR pro lidi, které to bude těšit. Vypadá to jednoduše, ale někdy je to těžké.
    Snažím se nasbírat dostatek kvalitního původního materiálu pro novou desku, kterou bych chtěl vydat do června příštího roku. Uvidíme. Je dobré mít vizi, ale zároveň se člověk musí životem nějak nechat vést. A v tom možná pro mě spočívá podstata šansonu - podávat pravdivě svědectví o své cestě životem. Což je podstata veškerého umění. Takže jsme opět tam, kde jsme byli. Víme, že nic nevíme. (Smích)


  • Josef Kristian Mejstřík
    J. K. Mejstřík se narodil 9.3.1983 v Praze. Po maturitě na Gymnáziu Nymburk nastoupil na VOŠ Hereckou, kterou absolvoval pod vedením prof. E. Horké a D. Vejražky (herectví) a I. Štréblové (zpěv). V roce 2007 prošel kurzem zpěvačky J. Koubkové a od téhož roku se pěvecky zdokonaluje pod pedagogickým vedením prof. Pražské konzervatoře M. Cihelníkové. V letech 2006 – 2009 externě spolupracoval s divadlem Aha! (např. Ženitba, Modroočko, Aladinova kouzelná lampa) a též ztvárnil několik vedlejších filmových a televizních rolí (Normalis, Dobrá čtvrť, Při činu aj.). Josef Kristian Mejstřík a Stanislava Sýkorová se seznámili v roce 1999 na ZUŠ v Nymburce a téměř okamžitě začali spolupracovat. Věnují se především interpretaci židovských písní a šansonů, se kterými vystoupili mimo jiné na Prague Fringe Festival (r. 2007 a 2009), v A Studiu Rubín, Balbínově poetické hospůdce nebo v Chodovské vodní tvrzi.

    1.3.2010 01:03:11 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory