Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

„Člověk by neměl mít pocit, že něco kopíruje, ale že se nechává inspirovat,“

Laterna Magika představila 12. prosince 2001 divákům další projekt ze své dílny – Graffiti. Název vznikl z první choreografie, všechny čtyři obrazy jsou jakoby samostatné stříkance, které tvoří jednotný celek. Klipové představení čtyř obrazů vzniklo v dílně tří choreografů. V případě Jiřího Bubeníčka a Václava Kuneše se jedná v podstatě o jejich debut, oba jsou zkušení tanečníci. Třetí tvůrce – Petr Zuska je ostříleným choreografem. Právě pohled mladých tvůrců na téma dnešního života a zejména na principy Laterny magiky byl hlavní dramaturgický záměr.
Po jedné repríze jsme se setkali s Václavem Kunešem, který přijel z Holandska do Prahy na vánoční dovolenou. Působí v prestižním souboru Nederland Dans Theater I., v místě působiště nejuznávanějšího světového choreografa českého původu Jiřího Kyliána.

Celý projekt Graffiti jste viděl dnes poprvé v celku, objevil jste nějaké nedostatky?
Za celou choreografii jsem zodpovědný, takže jestli se mi něco nelíbí, tak je to jen moje chyba. Za vším si stojím na sto procent.

Jste aktivním tanečníkem, co vás vedlo k tomu, že jste se začal věnovat i choreografii?
S choreografem jako tanečník velmi úzce spolupracujete, někdy dokonce vytváříte choreografii sám. Pak už stačí opravdu málo a můžete přidat svůj nápad, celkovou linku. Účastním se každý rok workshopů, kde se tvoří vlastní choreografie. Stačí si to jen trochu otočit a již děláte choreografii pro druhé, tedy jen krůček k tomu, abyste stál na druhé straně sálu.

Choreograf musí oproti tanečníkovi vidět větší komplex.
Určitě. Musím hlídat, aby to odněkud někam šlo. Potom třeba vidíte nějaké představení a máte pocit, že s tím by se dalo dělat ještě víc.

Myslíte představení, kde alternujete roli nebo úplně jiné?
Většinou od jiného choreografa. Když v něm sám tancujete, tak nedokážete být až tak moc objektivní. Hodně vám pomůže, když se jdete podívat na jinou tvorbu. Něco vidíte a hned máte pocit, že by se daný nápad dal využít jinak. Vzájemné ovlivňování je velmi důležité. Člověk by neměl mít pocit, že něco kopíruje. Když vás něco inspiruje, tak je dobré to využít a vytvořit zase něco dalšího, třeba i další interpretaci stejného námětu.

Divákům jste v Graffitech nabídl vizi, že tanečníci účinkují v klasickém baletu...
Ne, ne. Chtěl jsem diváka uvést do nadčasového období. Nechtěl jsem, aby se dané představení, daný děj dal časově zařadit. Prostě jakékoli představení.
Jak účinkující vypadají na jevišti? Mohou být šťastní, tancují s radostí. Najednou se odlíčí, převléknou a mají všední starosti a zážitky jako ostatní diváci.

Popisujete nějaký konkrétní partnerský vztah mezi kolegy?
Ať si každý dosadí sám, co v daném tématu vidí.

Vy sám jste v konceptu čerpal v řadách souboru?
Tak či tak. Nechal jsem se prací v souboru inspirovat. Někdo bydlí v panelákovém bytě a od sousedů je dělí jen úzká paneláková stěna. Nemusí se nikdy potkat, pouze vědí o sobě prostřednictvím hluku a zvuků. Přitom mohou mít stejné problémy, touhy, mohou být sami. Kdyby se ale daná pomyslná stěna, bariéra zbourala, tak by se najednou ocitli spolu.

Co vlastně je u vás v souboru nového?
Skončili jsme s programem, kde bylo Po zarostlém chodníčku, hudba L. Janáček, a Wings of Wax – oboji od J. Kyliana. Plus Safe As Houses od Paula Lightfoota. Připravujeme nový program s kusy od W. Forsytha, Nacha Duata a Ohada Naharina.

Přejeme pestrého Silvestra a hlavně zdar při oficiální únorové premiéře Graffiti.

3.1.2002 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!