Scéna.cz 

Marnie z brněnské Reduty

Pražským divákům se představil v Divadle v Dlouhé psychologický horor MARNIE, který někteří diváci znají z filmové podoby Alfreda Hitchcocka.

Autorem filmové předlohy, kterou do scénické podoby zpracovala dramaturgyně Dora Viceníková společně s režisérem J.A.Pitínským, je Winston Graham. Výsledný tvar můžeme nazvat detektivkou, ale také psychologickým dramatem, ve kterém ústřední postava bojuje s noční můrou z dětství fatálně ovlivňující její život. Společně s Marnie procházíme jejím životem, a v retro záběrech se postupně dobíráme kořenů jejího prokletí. To, co filmové plátno vykouzlí pomocí nejrůznějších triků, je potřeba na divadelní scéně transformovat do nové podoby. A to se režiséru J.A.Pitínskému společně s herci daří pozoruhodným způsobem.

Svět Marnie je uzavřený – i když žije mezi lidmi, jako by vězela v jakési bublině, ze které se bojí vyjít mezi zdánlivé nepřátele. V prvním setkání s ní vidíme její až nepřirozeně vzpřímenou postavu sedět zády k nám, zatímco ostatní postavy se kolem míhají jako stíny. Jako by se jednalo o dva paralelním světy. Dialogy se opakují, scény se vracejí jakoby v ozvěně. Zdánlivě normální věci získávají podivné konotace v souvislosti s jejími reakcemi, často provázenými varovným červeným světlem a rozčilujícím zvukem. Červená znamená pro Marnie nejvyšší nebezpečí a popud k panickému strachu (ať jsou to červené gladioly, která při návštěvě matky hystericky nahrazuje bílými květy, či neadekvátní reakce na rudou inkoustovou skvrnku na své halence, kdy ze sebe oblečení přímo strhává). Vše nasvědčuje jakémusi odosobnění Marnie, a my ten vnější svět vidíme jejíma očima. Vše kolem ní působí neskutečně – chladná scéna plná židlí, které jsou přesunovány z místa na místo, postavy, které nesmyslně vydávají zvířecí zvuky a chovají se divně . Stejně neosobní –ale přesto bolestivé – se zdají rozhovory s psychiatrem (slyšíme jen jeho hlas).

Vztah Marnie k jejímu koni, který jí jako jediný poskytuje jakési vysvobození z neustálého stresu a jeho zastřelení ve chvíli, kdy je zraněn, má podobu až rituálního obětování. Rys normality přináší do hry její nový šéf Ruthland, který je Marnie magicky přitahován. Nejprve odhalí její kleptomanii a pokusí se jí vydírat, ale postupně se mění v milujícího muže, který se snaží křehké a bezmocné dívce pomoci, navzdory všem jejím handicapům a jejímu výraznému odporu. Právě tato ústřední dvojice – Marnie Evy Novotné a Ruthland Václava Vašáka - ději dominuje, a v jemném předivu komplikovaného vztahu udržuje diváky ve stálém napětí. Oběma se daří udržet jemnou rovnováhu sympatií a zároveň odporu k mnohdy nepochopitelným proměnám jejich chování. Eva Novotná jako Marnie diváky mate svou proměnlivostí – vidíme ji jako moderní mladou ženu, která dokáže dobře zacházet se svými půvaby, jako pečující dceru, ale vzápětí se z ní stává uzlíček nervů, vyšinutá neurotička, která jakoby celým svým vzezřením křičela – nedotýkejte se mě ani slovem! Vašákův Ruthland v sobě chová jak pragmatického ironika, který se s ničím nepáře, ale i chápavého, empatického ochránce, kterého by si přála každá žena. Tím, že se začne zajímat o Marnie, jako by vstoupil do její bubliny a společně s ní začal bojovat s okolním světem – nebo spíše se snažil pomaličku Marnie do tohoto světa vrátit. Ostatní postavy pak spíše slouží jako jakési – ne vždy jasně definované - archetypy chování, v některých případech transformované až do groteskní podoby. Vidíme je (stejně jako Marnie) jako panoptikum nepříjemných a nebezpečných lidí. Závěrečná scéna, kdy dochází k rozuzlení, je stylizována do podoby až rozhlasové – všichni sedí na židlích a svůj text pouze odříkávají. Civilnost je na místě, návrat k normálu nebývá dramatický...

I když ne vše v příběhu, stejně jako motivace jednání některých postav, je jasné, celková atmosféra inscenace (podpořená působivým světelným designem, černobílými projekcemi, téměř „strojovými“ choreografiemi a výraznou retro hudbou) je velmi působivá a do divadelního světa přináší originální zpracování nesnadného žánru.

Winston Graham: Marnie
Scénář Dora Viceníková, Jan Antonín Pitínský. dramaturgie Dora Viceníková. Scéna Tomáš Rusín. Kostýmy Zuzana Štefunková. Hudba Petr Hromádka. Režie Jan Antonín Pitínský.
Hrají: Eva Novotná, Václav Vašák, Ivana Valešová, Vladimír Krátký, Zuzana Ščerbová, Martin Sláma, Ondřej Mikulášek, Vendula Hájková / Evelína Kaločová a Jitka Bednářová.
Národní divadlo Brno – Reduta.