Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Gustav Řezníček: Zjišťuji, jak je herec odkázaný na příležitosti

autor: archiv divadla

V osmnácti odešel z rodných Otrokovic na studia do Brna, následovalo hned angažmá v HaDivadle, chvíli byl na volné noze, pak se vrátil a získal angažmá v Městském divadle Zlín. Herec Gustav Řezníček má důvod bilancovat - nejen amplitudy svých hereckých rolí, ale i odchody a návraty. Rozhovor vznikal skoro před rokem, kdy se Gustav Řezníček objevoval ve spotu České televize. V několika otázkách jsme sondovali, jaké bylo natáčení reklamního spotu, jak k tomu vůbec došlo, zda se rýsuje něco podobného. Gustav vše dopodrobna objasňoval. Jak je takový přivýdělek pro herce na oblasti příjemný, že není dost takových příležitostí, protože to ani neumožňuje provoz... Odpovídal velmi zdvořile, ale cosi bylo ve vzduchu... Až se neudržel a řekl - Snad nebudeme vést rozhovor o tom, jak Řezníček natočil spot pro Českou televizi...? Následoval vyčítavý pohled, a to už jsme se oba neudrželi a rozesmáli se nad trapností situace. Dobře, teď už zcela vážně.

Jak jsi na tom ty a televizní reklama?
Před několika lety jsem byl zásadně proti reklamám. Zásadně by mi vadilo nabízet něco, co vůbec neznám – např. fondy, banky apod. Když pak zkrachují, lidi si to spojují s tvou osobou. Herec se pak marně ohrazuje, že dostal honorář za dobře odvedenou práci... Toho jsem se skutečně bál.

Jak reagovali na spot v televizi zlínští diváci, kteří tě znají z divadla?
Nic zvláštního jsem nepozoroval. Snad jen někteří přátelé a kolegové si mě dobírali a už z dálky mě zdravili tím, že před obličejem vytvářeli z dlaní písmeno "Č"...

V současné době tě hlavní role míjejí, jak to vnímáš?
Musím přiznat, že dost špatně. Běh divadla má skutečně takové sinusoidy. Jednou toho máš moc a pak zase méně. Někdy to „míň“ přijde nevhod, někdy toho moc je opravdu moc. Momentálně v sobě cítím určitý potenciál, potřeboval bych hodně hrát. Ale to neznamená, že cokoli, být na jevišti za každou cenu, ale vydávat energii a zkušenosti, které jsem za těch pár let nasbíral... ale nějak se mi to nedaří. Cítím, že to ve mně nějakým způsobem vře. Ono se to vlastně pak nakonec odráží i v osobním životě. Mám nutkání něco udělat, a nevím přesně co. Jsem takový divně nespokojený.

Bilancuješ?
Těžko říct. Mám pocit, jako by všechno bylo ukončeno a máloco pokračuje dál. Nemám momentálně žádnou stěžejní roli. Pouze v Kabaretu, ale ten už se moc hrát nebude. Takový rádce v Princezně Turandot je v podstatě "pohybovka". Beru to jako takovou „práci“. Ale já divadlo jako "práci" brát nechci! Nemám právě teď moc možností k sebevyjadřování se. Chápu, že to je taky součást divadla, že člověk slouží, ale momentálně k této "službě" nemám žádnou protiváhu. Cítím podivnou nespokojenost, touhu, nevím ale, kterým směrem jít, abych dosáhl většího uspokojení. Na druhou stranu, když takhle bilancuji, dávám si otázku, co bych dělal jinak, nebo co jsem udělal špatně. A nakonec dojdu k závěru, že kdybych se měl rozhodovat a dostal se do stejných situací jako byly tenkrát, tak bych to řešil stejně, protože mám prostě takovou povahu.

Viděl jsem tě v několika představeních, která byla postavená na zpěvu, včetně Limonádového Joe...
V dětství jsem chtěl být zpěvák, pořád jsem nějak ke zpěvu inklinoval. K divadlu jsem šel také proto, že jsem chtěl dělat původně muzikálové divadlo. Dneska od toho upouštím z důvodu, že mám pocit, že je to žánr dosti povrchní. Muzikálový herec vlastně nejsem, i když jsem to studoval.

A zkusil jsi to?
Vystupoval jsem v pidiroli v Bídnících a došel jsem k názoru, že toto bych dělal jen kdyby nebylo zbytí. Je mi to líto. Myslím si, že ten správný muzikál, takový ten na dřeň, někde existuje. Mně se na něj ale nepodařilo natrefit.

Kabaret má podle tebe dřeň?
Ale určitě, já tam ovšem skoro vůbec nezpívám. Cliff Bradshaw se mi zpočátku jevil jako nezajímavý spisovatel, nemastný a neslaný. Moc mě tedy neoslovil. Teď jsem si v té roli našel zalíbení na základě spousty věcí, hlavně proto, že hlavní hrdinkou je Sally Petry Hřebíčkové, s kterou mě baví partneřit na jevišti. A tak mě ta role začala zajímat. Přestože v ní moc prostoru pro zpěv nemám, vnímám i hudební složku představení, je to pro mě důležité, mám tu inscenaci rád. Nacházím v tom jakousi satisfakci a je to v této době můj hlavní a momentálně jediný zdroj energie vzájemného se nabíjení divadlem. Už teď se chvěji obavou, co bude, až nám Kabaret skončí...

Za dvacet let tvého profesního života tě potkaly projekty i mimo Zlín, např. Tři sestry v Nitře...
Také jsem kdysi hostoval v Brně. Osobně jsem ovšem nikdy nic nehledal. Vždycky si mě ty projekty našly samy nebo mě někdo oslovil. V Nitře to byl skutečně nevšední počin a nečekaný zážitek, to se nedá ani vyjádřit. Hodně se mi po pravidelných výletech na Slovensko stýská, po kolezích, inscenaci... Tři sestry v Nitře bylo to něco výjimečného, bylo to pro mě důležité, mohl jsem čas od času narušit ten stereotyp. Teď to nemám. I když si nemyslím, že to byla moje nejvýznamnější inscenace života, v tomto směru mám pořád nedosažitelný divadelní piedestal ... Goldflamovu inscenaci Klímovy Lidské tragikomedie v HaDivadle nebo Pitínského kafkovskou inscenaci Touha stát se indiánem - mé absolventské představení na JAMU.
Nyní podobná záležitost hostování na obzoru není a já cítím, jak bych to potřeboval...

Zavzpomínejme společně na tvůj „životní kruh“ – narodil ses ve Zlíně a právě sem ses vrátil do divadla...
Nikdy nevstoupíš do téže řeky, říká se... Do osmnácti let jsem byl jenom v Otrokovicích a nevytáhl jsem paty. Pak jsem šel studovat do Brna a bylo to skoro desetileté období. Po škole přišlo první angažmá v Hadivadle a pak volná noha, kdy jsem byl stále mimo rodné město. Pak jsem se v podstatě z rodinných důvodů vrátil. Onemocněla maminka, zemřel dědeček a musel jsem se starat o babičku, takže jsem se sem vlastně nastěhoval zpátky a plnil jsem funkci sociálního pracovníka, zdravotnického personálu. Herectví šlo docela bokem a plnilo spíš funkci nutné obživy. Tato etapa víceméně skončila a já najednou cítím prázdné místo. Buď si musím najít někoho, o koho se budu zase starat, nebo musím mít konkrétní práci, která mě bude v dané profesi naplňovat. Tu nemám a najednou zjišťuji, jak je herec odkázaný na příležitosti. Někteří herci tomu dokáží napomáhat, umí v tom nějak chodit umí příležitosti nějak nadběhnout. A pak jsou ti, co čekají v koutku a ti se dělí na podskupinky - někteří čekají a netrápí se tím, jiní čekají a trápí se tím. Patřím spíš asi k té druhé skupině, žeru se tím a čekám, co bude dál. Nejsem ten typ, co umí příležitostem nadbíhat. (I když tento rozhovor zdá se, svědčí spíše o opaku, že ano?!) A když už se přinutím k nějakému náběhu, tak se v poslední chvíli nějak zarazím a přijde mi to trapné. Cítím však v sobě potenciál a to, že bych chtěl něco sdělit...

Může být herec rebelem, když to dojde do stavu, že si například nerozumí s režisérem?
Myslím si, že herec je často rebelem. Samozřejmě záleží na povaze jednotlivce. Nepatřím k těm, kteří rebelují za každou cenu. Přiznám se, že takové typy, které mají vždycky nějaký problém a vždycky budou něco zpochybňovat a narušovat harmonii, moc nemusím. To mi skutečně vadí. Takže být rebelem, který za každou cenu musí dělat dusno, rozhodně být nechci. Spíš zvednout hlas, když se mi něco nelíbí, nebo je něčeho příliš. Je otázka, jakým způsobem ten hlas zvedneš. Režisér má v inscenaci hlavní slovo, vidí celou situaci zvenku, je zodpovědný za celek. Čili ho nemůžeš poučovat, protože ty to vnímáš jen přes sebe, přes svou postavu. Režisér vidí všechny složky. Na druhou stranu mám ale přece právo říct svůj názor a nějakým způsobem to s ním konzultovat. Tohle se ovšem týká vzniku uměleckého díla. Osobně mám rád harmonii ale i různorodost. Vždyť každý z kolegů na place je jiný, tak je dobré, aby se všichni navzájem ctili a neuráželi se. Na druhou stranu rozhodně nechci uniformitu, ale vstřícnost, přátelství, toleranci...

A budoucnost?
Lidi hodně žijí tady a teď. Nemyslí na budoucnost a ani na minulost. A to z nás dělá takové zvláštní invalidy. Já musím dělat to divadlo. Mně to pomáhá žít. Jinak jsem dost líný na to, abych se sebevzdělával, sebezdokonaloval, divadlo mě nutí se aspoň v základech nějak udržovat. Kdyby vůbec nic, tak už jen studovat danou hru a postavu. Přemýšlet o nich a to mě na tom baví nejvíc.
Říkám si často, vždyť jsem se dobře učil, mohl jsem být právník nebo lékař, studijně bych to určitě zvládl, a určitě bych na tom byl ekonomicky i postavením a se svým sebevědomím líp.
Jako dítě jsem chtěl být lékař a zpěvák. A v podstatě jsem z toho neuhnul, protože funguji jako herec a zároveň jakýsi ošetřovatel. Tím pomáhám i sám sobě, protože si dokážu ospravedlnit svoji existenci a to je pro mě hodně důležité.

9.2.2009 12:02:58 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!