Milan Kňažko – nejen Picasso
autor: archiv divadla
zvětšit obrázekInscenace Picasso má za sebou už více než 140 repríz, a byla dokonce zaznamenána pro Českou televizi. Drama, ve kterém hrají v režii Jiřího Svobody¨Vilma Cibulková a Milan Kňažko, je stále vyprodáno. Slovenský herec jezdí do Ungeltu hrát už více než dva roky...
Já si myslím, že i pro diváka je to zajímavé, je-li překvapován. Když v prvních pěti minutách uhádne, jak se bude situace vyvíjet a ona se tak skutečně vyvíjí, může si divák na jedné straně o sobě myslet, jak je chytrý, ale na druhé straně ho to přestává bavit a začne se nudit. Je přirozené, že jsme rádi vtaženi do situací, které nám připraví překvapení, nedávají jednoznačné odpovědi a přinutí nás nad věcmi se zamyslet.
Podstatně se nezměnila, to by ani nebylo dobré, ale v detailech je pokaždé jiná.
Záleží na vzájemné reakci mezi partnery. Texty mluvíme docela přesně, ale posunují se významy. Snažíme se, abychom se vzájemně překvapovali, jen nepředstírali a hrou se tak i pobavili (to mluvím samozřejmě za sebe). Tahle postava mi umožňuje, abych si pohrál se situací, a udělal ji vždycky tak trochu jinak. Díky tomu, alespoň doufám, že i po tolika reprízách, představení stále živé.
To je jednoznačně Kumšt, ve kterém hrajeme s Marianem Labudou a Milanem Lasicou. Ten už máme na repertoáru už dvanáctou sezónu.
Obědval jsem asi rok po premiéře s Yasminou Rezou v Paříži. Vykládal jsem jí nějakou situaci ze hry a citoval jistý text. Ona se na mě udiveně podívala a řekla – Ale takhle jsem to nenapsala! Já na to odpověděl, že jsme si tam možná něco přidali – a to jí naprosto vyděsilo. Vy jste sáhli na můj text, to je jako byste změnili partituru Beethovena! Myslel jsem že žertuje, když se přirovnává k Beethovenovi, ale ona se opravdu urazila a já jí pak musel půl hodiny přesvědčovat, že je její hra geniální, že jsme ducha její hry zachovali a že jsme moc rádi, že to můžeme hrát. Problém je v tom, že m z pohledu třiceti let socialismu vidíme určité metafory jinak, a navíc takoví kreativní herci jako Lasica a Labuda si s textem hrají po svém. Já při vší úctě k autorům považuji texty i těch největších klasiků za výbornou předlohu k tomu, abychom se ho zmocnili způsobem, který bude něčím objevný pro nás, i pro diváky.
Vždycky je to kombinace obojího. Samozřejmě, že v takovém případě dbá jak scenárista, tak režisér o jistou autenticitu, ale nejde o skutečný dokument. Jsem rád, že jsem měl možnost ztvárnit množství pozoruhodných osobností jako Františka Křižíka,Skrjabina, Mozarta a další.
V tomto případě je to situace skutečně fiktivní. Samotný Picasso je zajímavý tím, že nebyl jednoznačně čitelný. V životě byl takový živel, pohyboval se často na hranici různých problémů a okolností, takže nabízí mnohem více interpretací než postavy méně rozporuplné.
Mnoho věcí se mi líbí, když to chápu v tomto kontextu. Při přípravě na tuto inscenaci jsem toho hodně přečetl, viděl několik výstav jeho díla. Myslím, že to byl člověk, který se nesmírně bavil tím, jak se mu podařilo zmanipulovat diváckou obec a ještě na tom vydělal. Uměl se takzvaně prodat, což je umění, které většina umělců neovládá.
Obojí je to povolání, někdo tvrdí, že i poslání...
Jako každý člověk. Doktor,inženýr, kdokoli, když se dostane do situace, ve které řídí větší kolektiv lidí nebo je musí nějak oslovit, musí být tak trochu hercem. V tom nevidím nic zvláštního.
Je tam velká závislost, což mi vadilo od začátku. Jste-li v angažmá, musíte se podřídit a málo věcí můžete ovlivnit. Samozřejmě, nemusíte se podřizovat tržním mechanismům, můžete určité nabídky odmítat. Záleží samozřejmě na nabídce a poptávce, aby si člověk mohl vybírat. Hodně jsem zápasil s tou závislostí v divadle, ale dnes jsem v situaci, kdy skutečně pracuji jen s lidmi, s kterými chci.
Do Národního divadla jsem se nevrátil, hraju teď ve Štúdiu L+S, mám tam tři tituly a kromě toho si jezdím zahrát do Prahy. Rád dělám komorní divadlo s lidmi, se kterými si rozumím. Takže – abychom se vrátili k vaší předchozí otázce, tohle už je povolání pro chlapa. Nejsem závislý naprosto na ničem, dělám jen to, co opravdu chci.
Je to Rybárik královský (ta hra se v Praze hraje pod názvem Ledňáček) s Milanem Lasicou a Milkou Vášáryovou, režíruje Vlado Strnisko.
TIP!
Časopis 17 - rubriky
Časopis 17 - sekce
HUDBA
HDK uvádí muzikálovou pohádku Zlatovláska
Hudební divadlo Karlín uvádí muzikálovou pohádku Zlatovláska režii v Filipa Renče. Na jevišti Malé scény HDK z celý článek
OPERA/ TANEC
Pucciniho Vlaštovka zabarvená do stylu art deco
Pozdní dílo italského skladatele Giacoma Pucciniho Vlaštovka se na prkna Metropolitní opery v New Yorku vrací celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Svatá Zdislava a Cesty víry
Znovuotevření baziliky sv. Vavřince a sv. Zdislavy v Jablonném v Podještědí
Přímý přenos slavnostní mše, kt celý článek