zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Plešatá zpěvačka v Celetné

Z inscenace Plešatá zpěvačka

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Je jí právě šedesát let, a je stále v kondici – má větší prestiž, věhlas, a nosí se s elegancí příslušnou svému věku... Rumunský rodák Eugéne Ionesco začal psát svou Plešatou zpěvačku (Chantatrice chauve) už v roce 1943 pod názvem Angličtina bez profesora, v době, kdy se začínal učit anglicky podle příručky. Právě ta byla inspirací ke hře, které vstoupila do dějin jako jedno z nejvýznamnějších děl absurdního divadla. V listopadové premiéře uvedl Plešatou zpěvačku spolek Kašpar v Divadle v Celetné.

Hru o jedenácti výstupech kdosi nazval „tragédií jazyka.“ To, co působilo před lety jako šok, dnes už nepřekvapuje – ale může bavit. S absurditou, vyprázdněností obsahu, zhroucením jazyka, charakterů, situací a děje se dnes setkáváme (a nejen na scéně) stále častěji. Nic neříkající fráze jsou na denním pořádku. Je ot lákavé sousto, ale ne každé divadlo se dokáže s podobnou záležitostí vypořádat.Je velmi snadné sklouznout do nudy. To ovšem není případ představení spolku Kašpar, protože režisér Jakub Špalek a jeho herci umí naservírovat absurditu s noblesou, hravostí a zábavností.

Na scéně Karla Špindlera vidíme nejprve v příšeří čtyři židle s vysokými opěradly (jsou to doslova křesla královská). Na nich a kolem nich se odehrává celý děj – lze-li to tak nazvat. A v pozadí k tomu odtikává čas obrovské kyvadlo hodin nad falešným krbem s blikotavými žárovičkami. To kyvadlo udává podivný čas - libovolně se zastavuje, mizí a zase nenadále objevuje, tu zpomaluje, tu zrychluje ubíhající čas.

A pak se objeví protagonisté. Typičtí angličtí manželé – pán a paní Smithovi (Jitka Nerudová a Martin Hofmann). Konverzační fáze, které pronášejí, usazeni pohodlně na obrácených stranách jeviště, létají vzduchem a stejně jako to kyvadlo najednou zůstávají viset někde uprostřed prostoru. Normální konverzace? Inu, proč ne. Oni prostě mluví, aby nebylo ticho, s naučenou srdečností a zaujatostí pro téma jakkoli banální a plytké. Ping-pong jejich slov, kdy se dobírají toho, který Bobby Watson si vzal jakousi Bobby Watsonovou je dokonalou ukázkou nic neříkající konverzace, při které každý myslí na své, a toho druhého vnímá jen jako dekoraci či neznámého sparing-parnera. Když vzápětí přicházejí manželé Martinovi (Petr Lněnička a Monika Zoubková), situace se stává ještě bizarnější. Ti dva se jen stěží dobírají zjištění, že jsou patrně manželé. Nicméně, tento tragický moment odcizení je nikterak netíží, naopak si jej vychutnávají – Lněnička s lehce hravým furiantstvím, Zoubková s naivním nadšením koketní krasavice. Jakkoli je situace nesmyslná, herci dokážou udržet pozornost diváků, pohrávat si s nimi stejně jako se slovy na scéně. V podtextu se tak vynořuje druhý plán věčného souboje mužského a ženského způsobu myšlení, nemožnosti dorozumění a vzájemného zápolení obou pohlaví. Do toho vstupuje služka Máry (Pavel Lagner), která přináší nový absurdní moment. Evokuje zaměnitelnost mužství a ženství. Slídivost a podivnost této osoby pak dokládá její prohlášení, že je vlastně Sherlockem Holmesem. Obrázek nesmyslnosti doplňuje velitel požárníků (Lukáš Jůza), žebronící alespoň o malinký požár a když se jej nedočká, se zaujetím vypráví anekdoty bez pointy. Zeptáte-li se pak, co Plešatá zpěvačka? Nepřekvapí vás odpověď: Češe se stále stejně...

Kultovní dílko absurdního divadla v provedení spolku Kašpar je příjemným dezertem, ve kterém – jste-li příznivě naladěni - naleznete mnoho různých překvapivých chutí. A po smyslu se neptáte.

Eugene Ionesco: Plešatá zpěvačka
Překlad: Jiří Konůpek, dramaturgie: Lenka Bočková, scéna: Karel Špindler, Kostýmy: Jan C. Lobl, hudba: Daniel Fikejz, Režie: Jakub Špalek. Hrají: Martin Hofmann, Jitka Nerudová, Petr Lněnička, Monika Zoubková, Pavel Lagner a Lukáš Jůza. Divadlo v Celetné, premiéra 29. listopadu 2008.

14.12.2008 19:12:50 Jana Soprová | rubrika - Recenze