Scéna.cz 

Jiří Havelka o surfaření a nové inscenaci Kam vítr tam pláž.

Vaším nejnovějším dílkem v domácí Ypsilonce je titul Kam vítr tam pláž. Co bylo impulsem či výchozím bodem Vaší inscenace?
Tenhle nápad se mi honil hlavou už hodně dlouho, během surfařských výjezdů se scénografem Dádou Němečkem, během čtení esejů a knih Václava Cílka o přírodě a člověku (nebo spíš krajině a člověku), během čtení statí Vladimíra Mikeše o neschopnosti prožívat přítomnost, respektive o přítomnosti vůbec. A také jsme zase chtěli nějak nově posunout definování divadelního časoprostoru, třeba se hodně zaměřit na rytmus ve všech jeho významech. S herci to byla tentokrát obzvlášť zajímavá práce, protože jsme se vlastně snažili o jakýsi minimalismus i v herecké složce. Ne herec jako tvůrce herecké postavy, ale víc jako rytmizující element, jako jedna z fází probíhající v divadelním čase a prostoru. Což vedlo k tomu, že opravdu hodně materiálu se odhodilo, vlastně bylo těžké se napojit na určité nové vnímání. Snažili jsme se hledat nutnost divadelní situace, a dá-li se vůbec v divadle popřít nebo nahradit úplně jiným prostředkem.

Jak jste si tedy vybíral do projektu herce?
Herce jsem do tohoto projektu oslovoval ne podle toho, jestli někdy surfovali, ale spíš podle toho, jestli ustojí proces, který bude celou dobu hodně nejistý a proměnlivý. Snažili jsme se totiž přemýšlet o herci nejen jako o tvůrci charakteru, potažmo herecké postavy, ale jako prvku, který prvotně protíná prostor, staví se svou fyzičností nějak k architektuře scény a tím ji ovlivňuje, spoluvytváří. Fázuje svým jednáním čas. Víc než rafinovanost nás zajímala jednoduchost a čistota, víc než situace nás zajímal rytmus, spíš než dějem jsme se zabývali frekvencí opakování slova či pohybu.

Šel byste Vy sám na divadlo, kde se nic nestane?
Ten podtitul tak trochu nadneseně reaguje na pokus okleštit charaktery a situace až na naprosté minimum. Ale myslím, že by mě takový podtitul zaujal. Říkal bych si, že je to spíš žert, že se tam asi přeci jen něco dít bude, ale zároveň by mě hlodalo, co když se třeba nebude dít opravdu vůbec nic. No, a to už je určitý zájem.

Nepřipadá vám divadlo také jako čekání na příhodný vítr?
Vítr, to je živý organismus a v tomhle by si měli být s divadlem hodně podobní. Vítr neustále pulsuje, mění směr a sílu a když jste na surfu musíte na něj přesně reagovat, napojit se na vítr a jeho výkyvy. To by bylo pěkné, kdyby se diváci uměli takhle napojit na dobré živé divadlo.

Můžete prozradit něco z historie vašeho surfaření?
Poprvé jsem stál na surfu s mým tátou, když mi bylo asi pět let. Táta si ten surf vyrobil sám z nějakého polystyrenu, myslím. Většina tátů si tehdy v 80. letech vyráběla surfy sama. To prkno bylo obrovské. Pamatuju, že se nás na něm udrželo třeba i pět dětí. A byla s ním daleko větší sranda než třeba s matračkou. Protože jet na druhou stranu rybníka na surfu, to už bylo něco. To byla námořní výprava, ne žádné plácání s nafukovacím kruhem. Plachtu jsem sám držel tak v sedmi letech, a asi si budu vždycky pamatovat okamžik, kdy jsem se sám poprvé rozjel. Další velký krok byl, když sem se sám poprvé i vrátil.
Znovu jsem se k surfování vrátil až na DAMU, když jsme se potkali s Dádou Němečkem, který je vlastně vzděláním trenér windsurfingu a jachtingových sportů vůbec. Dneska mám pocit, že kdybych alespoň jednou ročně netrávil delší dobu někde na surfu, tak bych se zbláznil.“

a jako bonus pár řádek z deníku surfaře Jiřího Havelky:
„… Halza na vlně, to je těžko popsatelnej zážitek. Začíná to vlastně už tím, že si dlouho, hodně dlouho vyhlížíš tu správnou vlnu. Musíš se po ní dívat celou tu dobu, co seš na vodě, protože těch ideálních vln není moc. Tu jednu jedinou většinou vidíš už zdálky. Přibližuješ se k ní. A teď jde o to, vyhmátnout tu pravou chvíli, kdy na ní najet. No, a pak už se jen musíš nechat vést. Ta vlna dělá všechno dál sama. Do tý doby jsi svištěl velkou rychlostí a vítr ti hučel kolem uší. Ale ve chvíli, kdy se spojíš s vlnou, všechno okamžitě ztichne. Protože jsi vlastně dohnal vítr. I vodu. Máš stejnou rychlost jako voda, jako vítr, jako ta vlna. Proto máš pocit, že stojíš na místě, a přitom se řítíš závratnou rychlostí někam dolů po skluzavce z vody. A v sobě máš velkou úctu před tou ohromnou přírodní silou, se kterou seš teď v absolutní harmonii. Neznám nic lepšího…“