Scéna.cz 

Mikve – první izraelská hra na české scéně

Byla to dramaturgyně Daria Ullrichová, kdo objevil pro Ćesko izraelskou autorku Hadar Galronovou a její hru Mikve. Režisér Michal Dočekal na ní spolupracoval se samými ženami. Mikve vstoupí do dějin českého divadla jako první izraelská hra uvedená v Čechách.

Možná se nebude líbit všem, ale v každém případě je tato téměř tříhodinová inscenace událostí. Problematika hry stojí na konfliktu ortodoxní židovské komunity a touhy žen vymanit se z přísných – z dnešního hlediska – zastaralých pohledů na ženu a její postavení ve společnosti. I když se na scéně neobjeví ani jediný muž, právě on je tématem prakticky všech rozmluv. Láska k němu, oddanost, ale také strach. Hra je pozoruhodná svým jazykem, propojením dramatických momentů s humorem, lyriky a hravosti s psychologicky výraznými dialogy.

Na premiéru se přijela podívat samotná autorka Hadar Galronová, pro kterou je téma střetu ortodoxního světa se světem moderním, přímo životní. A jaký má názor na tvrzení, že je to hra feministická? Na tiskovce odpověděla: Moje přítelkyně, doktorka, mi na otázku, zda si myslí, že jsem feministka, odpověděla rovněž otázkou: „Máš syna a dceru – chceš, aby měli ve světě stejné možnosti? Já odvětila, že ano a ona řekla: Tak to jsi feministka..“.

Prostředí novodobé mikve, kam přicházejí ženy, aby podstoupily očistnou lázeň po každé menstruaci, je patrně jediným místem, kde mohou být ženy samy sebou. Ačkoliv se tomu poctivá Šošana (Iva Janžurová), pečlivě dohlížející na „ponoření“ svých svěřenkyň, brání, vyslechne tu leccos. Dodržuje ale zásadu – do ničeho se neplést a dodržovat přísná pravidla ortodoxního společenství, kde muž je jediným a nejdůležitějším určovatelem zákonů, a žena tou, která má poslouchat. Je to tak dáno, své bolesti má žena ukrýt sama v sobě a nevycházet s nimi na veřejnost, ať se děje, co se děje. Situace se změní, kdy do mikve jako pomocnice vstupuje Šira (Petra Špalková). I ona má vztah k tradici, ovšem odmítá přehlížet nespravedlnosti a ústrky, kterým jsou ženy vystavovány. Narozdíl od Šošany chce věci řešit – a to jak své, tak i jejich. Právě ona dokáže veřejně pojmenovat domácí násilí páchané na manželce a dceři významným místním politikem a nabídnout jim pomoc. V průběhu návštěv mikve, kde se scházejí nejrůznější typy žen – chudá optimistická Esti, oddaná manželovi, který ji permanentně přivádí do jiného stavu (Jana Boušková), vzdorná nešťastná nevěsta Tehíla, která je provdána proti své vůli (Magdalena Borová), Hindi, stárnoucí žena, předstírající nutnost očisty i po přechodu, aby neztratila vážnost a zázemí (Taťjana Medvecká), hrdá, doma týraná Chedva (Eva Salzmannová) s traumatizovanou dcerou Eliševou (Pavla Beretová), která přestala mluvit, suverénní zpěvačka Miki (Antonie Talacková), která se kvůli manželovi podřizuje nedobrovolně lázni, aby nepřišla o jeho lásku a o sex s ním. Prostředí mikve – vyvedené scénografem Janem Duškem jako pečlivě sterilní prostředí s vysokými zdmi z drátěných čtverců, se systémem světelných a zvukových signálů a jedním z bazénků mikve v pološeru, v sobě spojuje kontrast mezi moderním vybavením a jakousi starosvětskostí. Dialogy žen jsou prokládány živě hranou – zneklidňující - hudbou Miloše Orsona Štědroně na violoncello. I když se nám může zdát tato tematika ve volnomyšlenkářské Evropě trochu exotická, či přežitá, mnohé z problémů, které se tu probírají, existují v různých podobách i ve světě okolním. Snahou autorky je ovšem není odříci se církve, ale najít kompromis mezi zákony ortodoxní komunity a moderním myšlením, které by mělo dát ženám větší možnost rozhodování. Herečky přesně vystihují různorodé typy ženství, mají je propracované do nejmenších detailů, a jejich postupné probouzení spěje až do skutečně „revolučního závěru,“ kdy se rozhodnou podpořit svou týranou souputnici a vzbouřit se proti zavedeným pořádkům. To zároveň ukáže, nakolik silné jsou jejich rodinné vztahy. Každá z nich se musí rozhodnout – nejen pro tuto chvíli, ale pro celý život. Navzdory ženskému tématu se domnívám, že právě tato inscenace je vhodná pro rodinnou návštěvu. Ženy si jistě najdou své téma, pánové se přinejmenším pokochají hezkými ženskými těly, a možná se také nad lecčím zamyslí...

Hadar Galron: Mikve
Překlad: Ester Žantovská, režie: Michal Dočekal, scéna: Jan Dušek, kostýmy: Zuzana Babušek Krejzková, dramaturgie: Daria Ullrichová, hudba: Miloš Orson Štědroň, hra na violoncello Helena Velická.
Hrají Iva Janžurová, Petra Špaková, Jana Boušková, Eva Salzmannová, Magdalena Borová, Antonie Talacková, Taťjana Medvecká a Pavla Beretová. Stavovské divadlo od 4. prosince 2008.