zvláštní poděkování
Marián Labuda: Jsou věci, které se už nikdy nevrátí...
autor: archiv
zvětšit obrázekŘíká o sobě, že je československý herec, objevuje se na scénách v Praze, Brně i Bratislavě. Nejnověji si odbyl premiéru nové hry Pavla Kohouta Éros v brněnské Redutě. Herec Marián Labuda má v sobě noblesu i důstojnost, ale na scéně či ve filmu se dokáže opravdu „rozjet.“ V průběhu července jej můžete vidět v rámci Letních shakespearovských slavností v Praze a Ostravěš v dvojroli vévody a jeho bratra Frederika ve hře Jak se vám líbí.
Máte pravdu, že je to pro mě taková čechovovská sezóna. Já ho mám moc rád, nevadí mi, když hraju menší roli. Mně stačí jen stát a poslouchat toho velkého mistra, jeho moudrosti. Považuji Čechova za jednoho z největších dramatiků, který dobře poznal život. Je zvláštní poznání, že i když se on sám nedožil vysokého věku, dokázal se do těch starších postav dokonale vžít - „Když svítí slunce, hned je veseleji,“ to může říci jen člověk, který něco prožil. Z pohledu svých postav si pak uvědomuji, že jsou věci, které se už nikdy nevrátí a je mi to trošku líto. Rád pozoruju tu mladou generaci, jak se dere s tím uměleckým i soukromým životem a má jedinou výhodu, že neví, co je čeká. My jsme taky měli své cíle, chtěli jsme se všechno dozvědět, pili jsme z každého pramene. Víme už, jak co chutná a přitom neztrácíme chuť do života. Protože člověk v našem povolání se nabíjí tou energií na scéně, těmi prožitými zkušenostmi. A je moc dobré, když máte možnost to zúročit, sdělit divákům. To se mi líbí na mých rolích Čebutykina a Šabelského. Inspiruji se mladými a myslím, že oni se inspirují mnou, je to taková vzájemná rada hospodářské pomoci.
To ani ne, ale je pravda, že v tom vzájemném vztahu herce a diváka je takový zvláštní paradox. Divák přichází na představení s očekáváním, herec naopak většinou přichází unavený a vůbec si nedovede představit, jak to zahraje, jak to zvládne. A když je role hezká, inscenace dobrá, vše se daří, tak herec na scéně postupně odhazuje všechny své problémy, osvobozuje se a nakonec to všechno ze sebe ve sprše po představení spláchne a vychází svěží, zatímco divák odchází zatěžkán tím, co na něj herci naložili.
To bylo za minulého režimu, kdy mě potkal jeden soudruh a říkal mi: Soudruhu Labudo, dobu „jak se kalila ocel“ už máme za sebou, teď nám jde o to, aby se pracující smál a od toho jste tady vy, umělci. Vadila mi tahle situace, ale obecně mám rád, když se lidé v divadle smějí tak, že se musí chytit sedadla, aby neupadli. Nebo se bojí tak, že se někoho musí chytit za ruku. Smích, dobrá nálada, ale i smutek. k životu patří, ani v životě jen nepláčeme nebo se jen nesmějeme, je to takový mix.
To jsou krásné vzpomínky staré několik desítek let. V době, kdy jsme založili naše Divadlo Na korze, byl už Činoherák slavné divadlo. Když jsme sem tehdy přijeli hostovat, znal nás jedině Pepík Abrhám a upozorňoval na nás ostatní, ale nikoho to moc nezajímalo. Takže jsme měli těžký úkol přesvědčit, nezkazit si pověst a skutečně se to povedlo. Zažil jsem tady největší satisfakci svého divadelního života. Takže jsem po našem představení Ženitby řekl režisérovi, že si nedovedu představit, co by ještě mohlo být dál. Ale to člověk nemá říkat, aby tzv neurazil kartu... Pak nám divadlo zrušili, a já hrál třeba i v operetě, která mi byla hodně vzdálená. Když máte úspěch nebo se vám zdá, že se něco povedlo, tak to musíte brát tiše a skromně, ani to nevyslovit. Protože může nastat doba, kdy se všechno obratem změní a z vás se třeba stane divadelní bezdomovec.
S tím bych úplně nesouhlasil. Záleží na každém jednotlivci. Je pravda, že jsme závislé povolání, záleží na tom, jestli se hodíte do hry, záleží na tom, jestli si vás vybere režisér atd. Myslím, že je důležité, aby se člověk všemu nepodvoloval, aby si zachoval páteř a přitom byl pořád připraven. Na druhé straně má herectví své krásné chvíle – například, když jsem si v době totality zahrál Erdmanova Sebevraha a v roli jsem volal do Kremlu (což tehdy nemohl ani Husák) a poslal je do háje. To mi tehdy spousta lidí záviděla. Říkat takové věci si v totalitním režimu mohl dovolit jen herec.
Problém spočívá v tom, že jsem si díky svým názorům po rozpadu Československa vytvořil doma takovou vrstvu nepříznivců, kteří mě mají za zaprodance. Ale já to beru tak, že v Čechách reprezentuju Slovensko. Vyčítat by mi mohli, kdybych se tvářil, že se svou rodnou zemí nemám nic společného, ale tak to není. Já se naopak vyslovuji kriticky vůči vlastnímu národu, protože za něj cítím odpovědnost. To je ten rozdíl. Já se sice cítím jako československý herec, ale jako občan Slovenska. V Čechách se cítím dobře, protože zdejší lidé se ke mně chovají fantasticky, ale tady bych si asi nemohl otvírat hubu proti tomu, co se tady děje, protože se to nepatří.
Mám samozřejmě o postavě svou představu, ale vstupuje do toho spousta dalších prvků – režisér, kolektiv. Ve vzájemné diskusi a zkoušení dojdeme ke konečnému tvaru. V tom je divadlo pro mě zajímavější, je to společné hledání, zatímco u filmu, který se často natáčí na přeskáčku a v časovém stresu, musíte více spoléhat na režiséra a jeho vizi. Divadlo je pro herce takový chléb vezdejší, kdežto film je milenka, která vás může obdarovat a nebo vás opustit, přinést vám slávu větší než dosáhnete na divadelních prknech. Ale divadlo je v tomhle poctivější. Když něco zkazíte, je to jen vaše vina, zatímco ve filmu se případný neúspěch dá svést na režiséra.
Kdysi dávno, když byl malý kluk, hráli jsme společně v Pirandellovi. A pak jsme měli ve Štúdiu L+S původní hru Moja mama mala brata, kterou pro nás napsal Peter Pavlac.
Takové projekty, to je ožehavé téma. Takže svou účast potvrdím teprve v okamžiku, kdy zazní poslední replika při premiéře. Jinak o tom raději předem nechci mluvit.
Rád chodím na procházky do lesa, ale chodím taky do fitnesu, rád si odpočinu v sauně, ve vířivce. A nebo si jen lehnu a koukám do nebe.
Vnoučata jsou plné síly a stále mě honí do nějakého pohybu, abych s nimi hrál fotbal, pingpong. Bývám z práce dost unavený, takže někdy si to se ženou měníme jako při hokeji - jeden si sedne na střídačku a druhý vyletí na to hřiště.
Budu hrát Shakespeara na hradě v Praze a v Ostravě, a možná, že mě čeká také nějaké natáčení. A v srpnu bych rád někam odjel, možná do Chorvatska.
TIP!
Časopis 16 - rubriky
reklama
Časopis 16 - sekce
HUDBA
Elizabeth Kopecká nový videoklip
Přesvědčivý projev, mimořádně zajímavá barva hlasu a podmanivé charisma Elizabeth Kopecké učarovaly tisícům te celý článek
OPERA/ TANEC
Super Diva – Síla osudu
Super Diva – Síla osudu (11/13)
Operní diva Catarina Molderová se zamýšlí nad původem Verdiho tragick celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Příběh mafiána Tommasa Buscetty
První zrádce
Když promluvil, Cosa Nostra prohrála. Realistické vylíčení příběhu mafiána Tommasa Buscetty, j celý článek
© Copyright 1998 - 2024 Scena.cz, z.ú. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu Scena.cz, z.ú. zakázáno
zvláštní poděkování