Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Ilona Svobodová: Divadlo, to byla vlastně náhoda

autor: archiv

Herečka Ilona Svobodová patří k oporám Divadla V Dlouhé, kde ji můžeme vidět v Moliérovi, Kabaretu Vian-Cami, Soudných sestrách a nejnověji ve hře Oněgin byl Rusák. Patří k lidem, kteří od počátku podporovali server scena.cz, se kterým spolupracuje dosud.

Vzpomenete si, kdy jste poprvé přičichla k divadlu?
Z dětství mám spíše takové obecně kulturní zážitky. Hrozně ráda jsem jezdila do Českého Dubu za tetou a strejdou (to byl bratr mé babičky, která mě vychovávala). V Českého Dubu se velmi kulturně žilo, sdružovala se tu spousta inteligentních vzdělaných lidí. Takže se zdejšími prázdninami mám spojeny krásné zážitky,a dodneška tam ráda jezdím i se svými dětmi. Vlastně jsme po celé dětství byla obklopena kulturou, chodila do spousty kroužků.
Ale konkrétně divadlo, to byla vlastně náhoda. Původně jsme chtěla na gympl a pak pokračovat na DAMU. Ale dopadlo to jinak – komunista mi gympl nedovolil, a tak jsem se na před plácala na různých školách (jak říkám, jsem vystudovaná sekretářka), a pak – krátce po Chartě 77 jsem se rozhodla zkusit to na konzervatoř. Pak už to šlo vlastně samo.

Jaké máte vzpomínky na Konzervatoř?
Ty nejlepší. Zatímco na DAMU v té době učili většinou prominenti, na konzervatoř se uklidili lidi, kteří jinde učit nemohli – jako Radovan Lukavský, Jaroslava Adamová, Alena Urbanová: kromě toho mě učil také Jiří Vala. Byla jsem v ročníku, který byl hodně využíván pro natáčení – ve třídě se mnou byl třeba Honza Čenský, Lukáš Vaculík nebo Luboš Veselý a v těch okolních Pavel Kříž, David Matásek či Zlatka Adamovská. Protože tehdy bylo málo hereckých škol, využívali nás hodně. V té době se točily v televizi takové problémové hry o problémech mládeže (pozn. Cyklus Tak se ptám), a tak jsme opravdu měli dost nabídek. Kromě toho jsem si zahrála i spoustu princezen. Kromě toho na tu dobu ráda vzpomínám, bylo to takové šťastné studentské období – pracovali jsme, ale taky jsme hodně chodili po hospodách.

S natáčením jste měla od počátku štěstí...
To ano, ve čtvrťáku jsem dostala nabídku natáčet s Jirešem a Vláčilem. Taky jsem hodně dabovala a hned jsem dostala i nabídku do angažmá v Realistickém divadle. I když jsem to moc nervala, šlo to samo, jedno navazovalo na druhé. Věřím tomu, že štěstí a náhoda vycházely i z toho, že jsem o to ani moc neusilovala.
Bylo fajn, že jsem si to všechno mohla vyzkoušet hned na začátku, byla to nádherná doba, ale nikdo mě nepřipravil na to, jak se zkouší na přeskáčku divadlo a film, ž bych se měla sama nějak připravovat. Tu dobu, kdy jsem ve čtvrťáku vyhrála konkurs a točila s Vláčilem, jsem pořád brečela. Protože jsem z toho byla vyděšená. Existoval sice scénář, ale druhý den bylo všechno jinak – a já se cítila jako Alenka v říši divů. Ale byla to pro mě ta největší škola.

Vy jste zažila v Realistickém divadle dost slavnou éru. Na co z té doby nejraději vzpomínáte? Měla jste štěstí na partnery na scéně?
Ráda vzpomínám na Eurydiku, kde jsem hrála s Honzou Hartlem (s tím jsme byli i později herecká dvojice), Otou Sklenčka a Jirkou Klemem. Zahrála jsem si taky s paní Štěpničkovou, Dítětovou, s Jiřím Adamírou a spoustou dalších výborných herců. Protože jsem tak přišla po dlouhé době jako mladá holka, všichni měli pocit, že se o mě musí starat a vychovávat mě. Takže mi hodně pomáhali. Opravdu jsem se tam vyhrála. Měla jsem 25 představení měsíčně, od malých po hlavní role. Těch rolí byla opravdu spousta, ale nedělám si žádné statistiky, takže už zapomínám. Moc ráda vzpomínám na Calderonův Život je sen nebo Ostrovského Vlky a ovce. Je mi líto jedině jedné příležitosti, která se nakonec neuskutečnila. Měla jsme hrát Desdemonu v Othellovi. Nešlo ani tak o roli samotnou, ale o to, že jsem se těšila na zkoušení s Mílou Besserem jako Othellem a Honzou Hartlem v roli Jaga. Ale Míla Besser tehdy onemocněl, a z celého projektu sešlo.

Vedle výborných herců byla tehdy v Realistickém také plejáda zajímavých režisérů...
Luboš Pistorius dělal ty těžší intelektuálnější věci, ale na druhé straně třeba i Sluhu dvou pánů, Ivan Glanc zase komediálnější tituly, pracovala jsem také s Karlem Paloušem a Mirkem Krobotem. U Pistoria a Glance jsem hrála opravdu velké role. Pistorius byl výborný tom, že porušil tradici, podle které musel mladý herec dlouho čekat na roli - a po těch princeznách, které jsem hrála v televizi, mě najednou obsadil do role Lízy v Gribojedově hře Hoře z rozumu. Pamatuju se, jak jsem tenkrát zrovna jela točit na Slovensko, a on si mě pak pozval na sólo zkoušku na sobotu a celou zkoušku se mnou dělal jeden monolog. Dne oceňují, jak byl vždycky velmi důkladný v přípravě. Když jsme dělali Calderonův Život je sen, mnoho dnů jsme proseděli a on nám vykládal o tehdejší politice, kultuře, architektuře apod.. Takovou důkladnou přípravu jsem už pak nikdy nezažila. To, co do nás vložil, se pak zúročilo, na představení to bylo vidět, i když jsme vlastně moc dlouho na scéně nezkoušeli.

V Realistickém divadle jste zůstala 14 let. Jak to bylo dál?
Mezitím jsem ještě stihla být dvakrát na mateřské. Vzpomínám, že už jsem se bála zavolat z porodnice do divadla, protože vždycky jsem se dozvěděla nějakou smutnou zprávu. Postupně umírali kolegové - paní Štěpničková, Jarda Drbohlav, Jiří Adamíra, Jana Dítětová. Zažila jsem konec Realistického divadla a ještě počátky Labyrintu, ale pak se to tak nějak postupně rozložilo. Některé lidi vyhodili, někteří odešli sami a já jsem nakonec šla taky.

Pak jste byla na volné noze?
Bylo to tak, že po těch dramatických odchodech lidí z Labyrintu nám bylo líto se rozejít, protože jsme byli taková příjemná parta. Takže jsme se vzájemně drželi a v tom plonkovém čase nám Petr Lébl nabídl, abychom udělali Na zábradlí Létavého lékaře. A s tím jsme pak s Hankou Burešovou přešli do Divadla V Dlouhé.

V začátcích se v Divadle V Dlouhé sešly dva diametrálně odlišné soubory – alternativci režiséra Jana Borny a klasika Hany Burešové. Dokázali jste se bez problémů sžít?
Myslím, že se ty soubory nakonec docela dobře prolnuly. Máme se strašně rádi a vzájemně se obohacujeme. Pro mě je to takové osvěžení, protože oni jsou hodně muzikálně založení. I když repertoár je příjemný, přiznám se, že se mi trošku stýská po ruské klasice, jakou jsme dělali v Realistickém.

Vy jste měla opravdu „ostrý start“, spoustu rolí. Nevadí vám, že je jich teď méně?
Já si nestěžuju, naopak. Neprahnu po tom být pořád na jevišti. Vlastně jsem přišla do divadla už v roce 1981, což už je hodně dávno. Zahrála jsem si první poslední - a přiznám se, že jsem už trochu unavená. Teď hodně točím, takže role, které teď mám na divadle, mi úplně stačí.

A ještě otázka na závěr. Jak to přišlo, že jste začala spolupracovat se Scénou?Vlastně ani nevím... Pamatuji si, že mě oslovil Josef Meszáros kvůli prvnímu nebo jednomu z prvních on-line rozhovorů. Já jsem byla trochu nesvá, kdo mi bude vůbec psát, koho to zajímá? A hned to odpoledne, kdy proběhlo on-line povídání, jsem se nadchla, pořídila si internet a začala dle svých možností pomáhat Scéně. Znamenalo to mnoho a mnoho vysvětlování v televizi, rozhlase, po zájezdech - kde jsem přesvědčovala ředitele divadel, kulturních domů, galerií jak je dobré, potřebné a užitečné posílat info atd. atd. atd. Několik divadel se hned chytlo, některá do dneška ne. Mají pocit (asi), že to nepotřebují nebo vlastně já nevím, proč se tomu brání.

Někdo pokládá internetové noviny nebo časopisy za médium 21. století. Vím, že někteří umělci jsou v tomto směru konzervativní. Jaký vztah máte k technickým novinkám vy?
Já internet miluju. Nevisím na něm pořád, ale opravdu ho používám k nalezení informací, hledám dovolené, zajímavá místa, objednávám a když jsem pár dnů nebyla připojená, byla jsem nervózní, což mě vyděsilo. Člověk si šíleně rychle zvykne na mobil, internet a další věci, které nám pomáhají, ale i svazují.

24.3.2008 15:03:19 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!