zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Alice Nellis: Každá hra, která je dobře napsaná, má v sobě život

Režisérka Alice Nellis

autor: Z webu   

Soukromá divadla dávají těm tzv. nekomerčním zabrat. Snaží se dokázat, že dokážou přitáhnout diváky i vážnými tituly a sahají k textům, které bychom na jejich scénách nečekali. Divadlo Bez zábradlí na 10.ledna 2008 chystá premiéru poslední hry amerického klasika počátku 20.století Eugena O´Neilla Cesta dlouhým dnem do noci. O její přípravě jsme si povídaly s překladatelkou a režisérkou Alicí Nellis.

  • Přiznám se, že takový titul bych v Divadle Bez zábradlí neočekávala. Jak to přišlo, že tu inscenujete O´Neilla?
    Ono se to krásně sešlo. Nabídka na tuhle konkrétní hru přišla od Karla Heřmánka, takže to není tak, že bych se mu já snažila vnutit nějaký nekomerční kus. Já jsem tu hru měla ráda ještě v dobách, kdy jsem studovala anglistiku a amerikanistiku, ale dnes už člověk vlastně ani nedoufá, že ho někdo někde nechá takovou věc udělat. Takže v tomhle směru mi Karlova odvaha udělala velkou radost. I když je to hra relativně stará, podařilo se nám v ní najít až překvapivě nové věci a všichni – ať už herci, výtvarník či skladatel – se do ní pustili s obrovskou vervou a nadšením.
  • Nemyslíte, že je to dost velká odvaha uvádět takovou hru v divadle, kde diváci očekávají spíše lehčí zábavu?
    Myslím si, že takovou tendenci mělo divadlu i dříve. Například hra o Isadoře Duncanové Když tančila, kterou jsem tady dělala předtím, taky není nic superkomerčního. Ale přesto si našla spoustu diváků. A já si vážím toho, že tento typ her mohu dělat právě v divadle, kde se to neočekává. Je to pro mě zajímavější v tom, že je šance rozšířit tak okruh publika. A může se stát, že lidé, kteří by jinak na O´Neilla nešli, zjistí, že na něm něco je a třeba se jim to bude i líbit.
  • Neobáváte se, že je téma příliš depresivní?
    Nebudu samozřejmě předstírat, že je to nějaká lehká zábava. Ale kdybyste si vzala text hry o Isadoře Duncanové, tak to taky nebylo nic veselého. Je to o dámě, která ztratila dvě děti, rozchází se s milencem, je na pokraji nervového zhroucení, s nikým si nerozumí... a přece výsledná inscenace depresivně nepůsobí. Tím samozřejmě nechci říci, že uděláme z O´Neilla veselý muzikál... Ale podle mého každá hra, která je napsaná dobře, má v sobě život. A život se ve své podstatě skládá z chvíli veselých i smutných. A máte-li smutek, většina lidí se snaží na něj zapomenout, uniknout mu, hledat cestu ven, i když se řešení později může ukázat jako životní chyba. Právě o tom je O´Neillova Cesta dlouhým dnem do noci. Ve starém Řecku stály na stejné úrovni tragédie a komedie, cílem obou bylo dosáhnout katarze – a každý žánr jí dosahoval jinak. Někdy vám pomůže, když se pobavíte, zasmějete, zapomenete na chvíli na své problémy a pak jste schopni zase se vrátit ke svému životu a věci řešit s čistou hlavou. Někdy vám může pomoci, když sledujete příběhy jiných a vidíte, kam až vás život může zavést. Je to takové odlehčení od vlastního života. A co si budeme povídat – někdy potěší vidět, že druzí jsou na tom hůř než my sami...
  • Ze svých depresí se lidé často dostávají právě tím, že povýší své problémy na úroveň černého humoru. Budete k tomu ve hře přistupovat podobně?
    Právě to se mi líbí, že ta hra se dá vnímat a interpretovat různým způsobem. Můžeme to hrát krasodušsky, ale mně přijde zajímavé, že je to až dokumentární záležitost. Fakta, která jsou tam zmíněna, jsou pravdivá. Tu hru napsal O´Neill o své rodině a to, co se tam děje, opravdu zažili. To byl také důvod, proč zakázal hru hrát dříve než 25 let po své smrti. Jeho poslední manželka jí ale dala do oběhu mnohem dříve. Právě v dokumentárnosti toho kusu, kde už se autor nepokoušel nic zastírat, je zakleta jeho živost a aktuálnost. Proto směřuje k co nejvíce civilnímu projevu a co nejméně sentimentálnímu objevování podstaty té hry. A já zjišťuju, že ta hra je spíše tvrdá než depresivní a smutná.
  • Vy jste známa tím, že si anglicky psané hry i sama překládáte?
    Přeložila jsme si i tuhle. Pro mě je to vlastně první krok k interpretaci textu. Jako režisér samozřejmě text interpretuji, a při překladu s textem hry strávím tolik času, že se s ním naprosto sžiju. Takže si jako překladatelka připravuju půdu pro svou režijní interpretaci textu. Vzhledem k tomu, že mám úctu k překladatelům, mám jako režisér potřebu s nimi konzultovat úpravy, které udělám. Takže domluvit se sama se sebou, jestli změny udělám nebo ne, je pro mě nejsnadnější.
  • Ta hra je hodně dlouhá. Zkracovali jste?
    Ano, zkracovali jsme. Většinou zkracuji, protože se většinou spíše snažím jít po smyslu toho, co mě v tu chvíli zajímá. Myslím, že by to neměl být kolos, který diváky odradí a že v podání lidí, kteří tu hrají, má text v sobě až překvapivě života.
  • Se Zuzanou Bydžovskou jste už pracovala při Isadoře. Povězte něco o dalším obsazení.
    Manžela Zuzany, tedy otce Eugena O´Neilla Jamese Tyrona hraje Jiří Bartoška a je to naše první spolupráce. Pro mě je objevem v tom, že je nejen nesmírně charismatický jako herec, ale taky moc fajn člověk. V práci dokáže najít takovou hladinu profesionality a na druhé straně uvolněnosti, že se na společné zkoušky opravdu těšíme. Kromě toho je pro mě zajímavé obsazení bratrů Čapkových Michala a Filipa do rolí bratrů Tyronových. Vzhledem k tomu, že jsou to bratři a jejich tatínek je herec a hrajou bratry, jejichž otcem je herec – dochází k zajímavým prolnutím do skutečného života. A myslím, že mezi nimi a Jirkou, který jim hraje otce, vzniklo takové hezké přátelství. Včera například pozval Jirka Michala domů, že si společně budou opakovat text. Pro roli irské služebné Catheline jsem přizvala manželku Filipa Čapky, Zuzanu, což je velmi talentovaná herečka s jiskrou. Udělala jsme si zkrátka radost, ale když máte tak dobře obsazenou hru, tak by si to člověk chtěl užít. V tom je jediný problém, nemáme samozřejmě tolik času, kolik bychom si přáli. Ale to už dnes asi nemá nikdo.
  • Zmiňovala jste ale i další složky inscenace, například muziku, kterou dělá Radek Pastrňák.
    V té hře se hodně mluví, ale podle mého je třeba to chvílemi posunout i do jiné než textové roviny. Přesunutím toho, co lidi říkají, do druhého plánu a zdůraznit situaci hudbou umožní nahlédnout, co se děje vevnitř postav a dodat tak inscenaci vnitřní rovnováhu. Úplně na začátku jsme se s Radkem sešli, on si hru přečetl jednou dvakrát, pak jsme seděli a povídali si o různých tématech a hudba vznikala postupně přímo pro ten text. Já jsem si třeba nahrála jednu z prvních čtených zkoušek a muzikanti z Buty poslouchali, jak herci čtou, vstřebali náladu textu a pak přímo ve studiu improvizovali. Takže to vlastně vznikalo „podélně.“ Překvapilo mě, jak to ty kluky bavilo! Já jsem s Radkem už dříve spolupracovala na filmu, a vždycky mě zajímá, kam se dá v té spolupráci jít dál. A myslím, že Buty měly těch úletů a výletů do různých prostorů více než já. A ukázalo se, že k tématu hry mají vzhledem ke svému věku a zkušenostem někdy mnohem blíže než já.
  • Pro vytvoření scény jste zvolila „zahraničního“ výtvarníka?
    Je to slovenský výtvarník Fero Lipták. Dělá nejen na Slovensku, ale také v Polsku. Jako filmový architekt pracoval třeba s Martinem Šulíkem a Agnieskou Hollandovou. A já jsem ho přitáhla do Prahy, protože mám strašně ráda jeho imaginaci a vlastně celou jeho tvorbu.
  • Kdybyste měla inscenaci Cesta dlouhým dnem do noci doporučit divákům, na co byste je nalákala?
    Já si myslím, že ta hra je o něčem, co zná opravdu úplně každý. Postavy sice mají konkrétní problémy jako drogy nebo alkohol, ale to jsou jen důsledky něčeho, co řeší každý z nás. Stane se, že vám život, celá vaše existence, to pinožení začnou připadat nesmyslné. Jsou otázky, na které prostě nejsou odpovědi - proč se dějí určité věci, proč musel zemřít někdo, koho milujete, proč jsou lidi na sebe zlí, proč si nerozumí a ubližují si? Pro mě ta hra je hlavně o lásce, která drží pohromadě rodinu, kde všichni sice ztrácejí půdu pod nohama, protože si za ta léta stačili hodně vzájemně ublížit a nejlíp by udělali, kdyby odtud utekli. Ale přesto se mají nějak podivně rádi.
  • 7.1.2008 11:01:49 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory