Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Babička aneb kultovní dílo české klasiky v Národním

autor: archiv divadla

Poprvé v dějinách Národního divadla se na scéně Zlaté kapličky představilo dílo naší oblíbené obrozenecké spisovatelky Boženy Němcové BABIČKA. Dramaturgyně Lenka Kolihová-Havlíková (sama autorka) se spolupodílela na adaptaci románu společně s režisérem J.A. Pitínským.
Jak jste přišli na nápad inscenovat Babičku?
Musím přiznat, že s nápadem přišel režisér Pitínský. Když jsme to probírali na dramaturgické poradě, okamžitě se nám ta myšlenka zalíbila, obzvlášť, když jsme zjistili, že Babička, ani jiná adaptace z díla Boženy Němcové, nebyla dosud na jevišti Národního divadla uvedena. Babička je nesporně „národní“ téma a její autorka je nejvýznamnější českou spisovatelkou, výzva tedy byla příliš velká a neodolali jsme.

Je pro vás Božena Němcová spíše autorkou, mapující „staré zlaté časy“ nebo spisovatelkou, která předběhla svou dobu, jak poukazují někteří teoretici?
Božena Němcová mne fascinovala od dětství. Nejprve samozřejmě pohádky, včetně těch zfilmovaných. Později Babička, kterou přiznávám jsem si oblíbila už jako povinnou školní četbu. V dospívání mne začaly vzrušovat otázky kolem jejího původu a vůbec její osud, později její korespondence. Rozhodně není autorkou, která by popisovala jen nějakou ztracenou idylu. Její dílo přináší jednak silná sociální témata a jednak vlastně otázky feminismu. Těmto věcem se hodně věnovala i v korespondenci, především s Klácelem nebo i se svým manželem. Byla rozhodně autorkou, která předběhla svou dobu. Bohužel dnes řada lidí posuzuje její dílo bez vědomí kontextu, například biedermeirovské literatury. Je velmi snadné a laciné označit Babičku za kýč, jak to před nedávnem provokativně učinil Václav Bělohradský. Pod povrchem toho idylického světa, jehož rytmus plyne jako líná řeka, se totiž nacházejí velmi dramatické osudy, tak jako ta líná řeka končí divokým splavem.

V záhlaví adaptace je uvedeno, že vznikla na motivy scénáře Růženy Pohorské z roku 1895. Můžete prozradit, kde jste tento materiál objevili a jak vůbec adaptace vznikala?
Původně jsme vlastně s režisérem nezamýšleli psát vlastní adaptaci, říkali jsme si, že jich už bylo napsáno až moc. Díky tomu, že jsem je všechny poctivě přečetla, což opravdu nebyla snadná práce, jsme jednak objevili Růženu Pohorskou a jednak jsme zjistili, že naše doba přece jen přináší jiný pohled na některá témata. Růžena Pohorská nás zaujala jednak milou starosvětskostí, oba také máme slabost pro archaický jazyk, jednak velmi dramaticky správně rozčlenila děj celé knihy do obrazů a definitivně rozhodlo její pojetí Viktorky, která je u ní zachycena až ve starším věku. Potom jsme už postupovali běžným způsobem, mluvili o tom, které motivy z knihy považujeme za podstatné, které podle nás u Pohorské chybí nebo naopak přebývají. Například jsme akcentovali postavu Proškové poněkud víc než bývá zvykem, protože téma ženy, která neustále čeká na svého muže, je také svým způsobem tragické. Mimochodem Růžena Pohorská, kromě toho, že se léta věnovala ochotnickému divadlu, byla také členkou Národního divadla, nejprve nápovědou, potom herečkou menších charakterních rolí.

Babička je dnes téměř kultovním dílem, a každý si z ní bere něco jiného, Které motivy vám v Babičce přišly nejzajímavější a vytvářejí základní dějové linie?
Naše dramatizace využívá všech podstatných motivů a témat předlohy. Opírá se zejména o paralely v milostných příbězích hlavních postav – zachycuje jak vztah Kristly a Míly, ohrožený jeho odvedením na vojnu, tak vztah Babičky k jejímu zesnulému manželu Jiřímu, s nímž prošla evropskými bitevními poli, akcentuje příběh Viktorky, jejíž život byl rovněž poznamenán vztahem s vojákem. Z tohoto úhlu pohledu je Babička knihou o ženském údělu. Ženské postavy se stávají hybatelem děje, nebo obětí osudu, každá z nich představuje určitý tip a možnost jednání. A život každé z nich je zásadně ovlivněný světem mužů, rozhodnutími a událostmi, které ženy samy nemohou ovlivnit, jen se s nimi mohou vyrovnat. Ať už se jedná o odvody, lásku k vojákovi, nebo jako v případě paní Proškové o věčné čekání. Babička je tím, kdo harmonizuje život ve svém okolí. Postava Babičky se bezesporu stala mýtem, jehož význam přesahuje rámec literatury. Moudrost a laskavost, které jsou jí vlastní, ale vyrůstají z těžkého osudu, který prožila. Je to moudrost a laskavost, které si aktivně vybojovala. Když Kněžna říká o Babičce “Šťastná to žena.” je to víc než konstatování faktu, je to obdiv k člověku, který si je vědom vlastní ceny a který je vždycky ochoten jednat, rozhodovat se, riskovat. Taková byla postava Babičky od svého mládí, když se bránila v sadu násilí cizího důstojníka, když se rozhodla opustit domov a následovat svého muže, když se po jeho smrti rozhodla vrátit a vychovat děti v českém prostředí. A taková je Babička i na sklonku svého života, když se nebojí dát Kněžně najevo své názory, když bojuje za štěstí Kristly, Hortensie i ostatních.

Myslíte, že babička ve vaší adaptaci vyhoví představám, které o této postavě diváci (čtenáři knihy Boženy Němcové) mají?
To opravdu nevím. Jistě se na naši hlavu sesype vlna kritiky od všech, kteří nejlépe vědí, jak a o čem se má Babička inscenovat. Ale jistě se taky najde řada těch, které inscenace osloví. „Není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem“, je známý citát z Babičky.

Hra se odehrává v době rakouské monarchie, která je z dnešního hlediska považována za v podstatě idylickou dobu. Je to tak i ve vaší adaptaci?
To je myslím složitější a dnešní vztah k monarchii je do značné míry až mytologický, podobně jako třeba k první republice. Co se týče Babičky, ve vztahu k systému tam můžeme podle mého názoru sledovat dvě motivické linie, obě v inscenaci akcentujeme. Jednak stát zasahoval do života lidí tím nejdrsnějším způsobem – odváděním mužů na vojnu, a to na čtrnáct let, jednak válkami, které vedl, ty se zprostředkovaně objevují v knize několikrát, ať už je řeč o smrti Jiřího, manžela Babičky, nebo o přítomnosti vojska ve vesnicích, zobrazené nejsilněji v příběhu Viktorky a Černého myslivce, ale také najdeme paralelu s tímto v osudu Babičky, kterou se jako mladou dívku pokoušel znásilnit důstojník v sadu, o odvodech samozřejmě nemluvě. Další linií je vztah poddaných k panstvu, jednak k tomu „vlastnímu“, tedy v tomto případě ke kněžně Zaháňské, a jednak k panovníkovi, tedy císaři, který je vyprávěním Babičky až insitně zbožštěn. Nejedná se o nic neobvyklého – podobný motiv vztahu k císaři najdeme i ve Stroupežnického Našich Furiantech i jinde. Tento idealizovaný vztah k panstvu je ale doplněn kritickým vztahem k těm, kteří provádějí výkonnou moc – tedy k různým správcům, prostě k úředníkům.

Jedním z úkolů Národního divadla je uvádět české hry, jak z klasického repertoáru, tak nové moderní. Nakolik se vám daří tento úkol naplňovat?
Ano, Národní divadlo se má k tomuto úkolu koncepčně hlásit a myslím, že každé vedení divadla se snaží znovu a znovu tento postulát tvůrčím způsobem naplnit. Klasickému českému repertoáru se myslím věnujeme dostatečně, uvedli jsme například Stroupežnického Naše Furianty, Šrámkovy Zvony, Tylovu Drahomíru. V minulé sezoně měl premiéru Jiráskův Otec, kterého uvádíme v jednom večeru se současnou českou hrou Martina Františáka Doma. To je myslím zajímavá cesta, pokud se naleznou hry, které si konvenují v tématu. Františákova hra je ovšem výjimečná – nevím o žádné jiné současné české hře, která by se věnovala venkovské tematice. Co se týče právě současných českých her, to je myslím složitější otázka. Národní divadlo je specifické prostory, kterými disponuje, ať už se jedná o historickou budovu nebo Stavovské divadlo. Současné hry jsou ale často komorní a „zlaté portály“ jim příliš nesvědčí. Přesto jsme inscenovali Stísněnou Ivy Klestilové, což byla velmi experimentální hra, nebo Pronásledování a umučení dr. Šaldy anonymního autora, který reflektoval mj. i „nešvary“ Národního divadla vůči dramatikům, v Boudě, provizorním divadelním prostoru, který už tradičně v letních měsících budujeme, jsme uskutečnili několik projektů, současnou slovenskou hru Viliama Klimáčka Hypermarket, projekt Hrdinové Ivy Klestilové a režijního tandemu Skutr, naposledy jsme Boudu věnovali Egonu Bondymu. V jistém smyslu za současnou českou hru považuji i Rock´n´Roll Toma Stopparda. V této sezoně máme nasazeny hned dvě současné hry – Kohoutovu Malou hudbu moci a Vedralovo Máme ho! aneb Staří režiséři – zamyšlení nad principy totalitních režimů a existencí umělců v jejich podmínkách. Myslím, že to vůbec není špatná bilance, na to, že pod vedením Michala Dočekala pracujeme v Národním divadle od září 2002.

Byla Vlasta Chramostová první volbou pro postavu Babičky?
Musím říct, že jsem měla velký strach, že Vlasta Chramostová tuto roli odmítne. Několikrát už totiž avizovala, že odejde „do hereckého důchodu“ a po premiéře inscenace Tři životy, která je její beneficí a která reflektuje celý její dramatický život, to vypadalo, že svoje rozhodnutí už myslí vážně. Naštěstí se ukázalo, že velké úkoly ji oslovují a roli přijala. Chtěli jsme Babičku, která není jen moudrá a laskavá, ale na níž je vidět, že se k této moudrosti, laskavosti i toleranci musela propracovat, že celý svůj život o něco bojovala – o právo na lásku, o právo na vlast, o právo na život. A představitelkou takové ženy může být jen Vlasta Chramostová. Je obdivuhodná. Jako herečka, jako člověk. Energie, kterou investuje do práce, je ohromující.

17.12.2007 22:12:37 Jana Soprová | rubrika - Ze zlaté kapličky

TIP!