Scéna.cz 

Pyreneje – putování za svou duší

Skotský dramatik David Greig se proslavil především hrou s dlouhým názvem Kosmonautův poslední vzkaz ženě, kterou kdysi, v bývalém Sovětském svazu, miloval, kterou uvedlo v překladu Jiřího Ornesta Divadlo Na zábradlí v roce 2003. Nyní totéž divadlo nabízí v české premiéře další hru téhož autora nazvanou Pyreneje, které se Ornest ujal nejen jako překladatel, ale také jako režisér.

Komorní příběh, kde se objevuje všehovšudy pět osob, z toho tři stojí v jakémsi netradičním milostném trojúhelníku, se odehrává na jediné scéně – terase pod horami, která se v jednotlivých situacích k divákovi otáčí z různých stran. V pozadí světelně září silueta hřebetů Pyrenejí.
Hrdinou hry je muž (Igor Chmela), který byl nalezen v lavině a dopraven do podhorského hotýlku. Ten muž nemá paměť, nezná své jméno ani minulost. Tedy situace svým způsobem vykloubená, ale zároveň plná nadějí a očekávání. On, jak se zdá, tak moc netouží po odhalení své identity, protože ve své minulosti tuší jistá nevyřešená a možná nepříliš příjemná tajemství. O to více se snaží věci přijít na kloub mladá pracovnice britského konzulátu z Marseille, Anna (Adéla Kubačáková), poněkud neurotická mladá žena, která muže zpovídá a zároveň s ním flirtuje. Nejistota, touha, rozpaky, ale i erotické chvění provázejí první kontakty této dvojice. Mezi ně jako podivně rušivý, ale zároveň uklidňující element vstupuje majitel a zároveň číšník Jonathan (Josef Polášek). Jako chameleón mění své barvy a podle toho, jak se mu hodí, poukazuje na své kořeny odkazující k nejrůznějším až bizarním částem světa. Určující větou hry se zdá věta, která je uvedena jako motto v programu, a kterou vyslovuje Anna při nešikovné manipulaci s kazetofonem - „Návod v pěti jazycích a v žádném to nedává smysl.“ Greig si rád pohrává se slovy, a le čím více se mluví, tím více jako by se situace zamlžovala. Dopátrat se smyslu a domluvit se s ostatními je obtížné. Nedokážeme poznat ani sami sebe, ne tak ostatní. Je naše identita něčím definitivním, nebo se proměňuje podle toho, v jaké situaci se právě nacházíme? Není to spíše balancování na hranici mezi realitou a snem, mezi normalitou a šílenstvím, mezi rozumem a citem? A chceme se vůbec dopátrat toho, kým a čím vlastně jsme? Když do příběhu vstoupí Vivienne, žena středního věku (Natálie Drabiščáková), která pojmenuje ztraceného muže, dá se poznat jako jeho manželka a vypráví příběh jeho útěku z manželství a jeho následného putování po Evropě, nejsme si jisti, zda právě na to nechtěl muž na své cestě zapomenout. Aby mohl začít nový život. Svou minulost, ať chceme či nechceme, si přesto neseme v sobě. Můžeme na ní na chvíli zapomenout, ale ona se znovu vynoří. Je třeba s ní počítat. Všichni toužíme po štěstí, stejně jako Keith (který utekl před obyčejností života a proto se stal poutníkem), Anna, která marně uniká svému prokletí - epilepsii či Vivienne, která opustila své úspěšné zaměstnání i domov, aby mohla sledovat kroky toho, kdo ji opustil.

Celá hra je vlastně meditací o hledání, žízni, opuštěnost, stavu mezi normalitou a šílenstvím, odvíjí se jako nit ze zamotaného klubka, jako nostalgická píseň, která tu zní (zpívá Sylvie Krobová), jako jizva, která stále bolí. Zároveň je to kombinace milostného příběhu a intelektuální hádanky zkoumající jak osobní, tak i národní identitu – to vše s lehkým dotekem humoru. Nenabízí odpovědi, ale otázky naléhavě se dotýkající tajemství existence každého z nás.

David Greig: Pyreneje
Překlad a režie Jiří Ornest; dramaturgie Ivana Slámová; scéna Martin Černý; kostýmy Milan Čorba; hudba Michal Nejtek.
Hrají: Natálie Drabiščáková, Adéla Kubačáková, Igor Chmela, Josef Polášek a Sylvie Krobová.
Česká premiéra 7. listopadu 2007, Divadlo Na zábradlí.