zvláštní poděkování
Zuzana Ščerbová: Když účinkujete v nějaké hře, tak nežijete jenom svou postavou, ale komunikujete navzájem.
autor: archiv divadla
Herečku Zuzanu Ščerbovou můžeme vidět v Národním divadle v Brně převážně v rolích mladých dívek jako Zlatovlásku, Féne v Shakespearově Jak se vám líbí, Gerdu v pohádce Sněhová královna, Dorotku ve Strakonickém dudákovi. Dále jako Karin Thimmová v inscenaci Hořké slzy Petry von Kantové, Silvii Carverovou ve hře Lásky George Washingtona a Marcelinu v komedii Taková ženská na krku. Se svými kolegyněmi se chystá na detektivní hru Osm žen. Sešli jsme se s ní a povídali nejen o jejích hereckých začátcích – ochotnickém divadlu a sportování, ale také o zkouškách na JAMU a sladkém hodování.
Vlastně ano. Na pedagogické fakultě jsem studovala tělesnou výchovu a angličtinu.
Divadlo mě zajímalo vždycky. Na pedagogické fakultě jsem dokončila druhý ročník a v tom čase jsem se dostala na Janáčkovu akademii múzických umění (JAMU) do ročníku pana profesora Karlíka, Aleše Bergmana a Jany Hlaváčkové. Vedle JAMU jsem chtěla paralelně studovat i na PdF MU, rozložit si svůj obor, respektive kombinaci angličtina – tělesná výchova, nebo dokončit jen jeden předmět, ale taková akreditace nebyla povolena. Byla jsem nucena studium přerušit na dva roky. Čekala jsem, že se situace změní. Nezměnila a já jsem studium na PdF MU musela ukončit. Za rok poté to už povolili a mě to moc mrzelo.
Když jsem skončila gymnázium, zkoušela jsem JAMU i pedagogickou fakultu a pak ještě v Olomouci jednu školu, ta byla také zaměřená na sport - obor rekreologie. Tam jsem se dostala, stejně jako na pedagogickou v Brně. A teď začalo rozhodování, kam jít. Při zkouškách na JAMU jsem skončila šestá a tehdy brali pět děvčat. Říkala jsem si, to je dobrý, zkusím to příště. Tehdy byl v porotě pan profesor Karlík, ale neotevíral ročník. Naznačil mi, že pokud přijdu příště, asi by si mě do ročníku vzal. O to jsem pak měla větší nervy. Po těch dvou letech jsem měla strach, abych to nějak nezkazila a nezklamala jej.
Na druhý pokus jsem si vzala obdobné texty jako na první. Už jsem měla zkušenost a věděla jsem, co asi tak budou očekávat. Pro mě bylo nejdůležitější být sama za sebe, protože poprvé, když tam člověk jde, je vystresovaný, neví vůbec, kdo se ho na co bude ptát, a tím už jsem si prošla. To mě vlastně uklidňovalo, ale zároveň mě znervózňoval výrok profesora Karlíka.
Byl a po prvním kole mi dával najevo, že dobrý. Ve druhém kole jsem byla ještě více pološílená, než v prvním. Ale dopadlo to dobře.(smích)
K přijímacím zkouškám je nutné si připravit dva monology, dvě básně, četbu prózy, dvě etudy. Tak to bylo u mého ročníku.
Měla jsem Rosinu od Molièra a od Josefa Kajetána Tyla Svatavu. Z prózy jsem si vybrala úryvek od Karla Čapka. Básničky jsem měla dvě, ta jedna byla na způsob jazzu, taková rytmická a druhá byla od Oldřicha Mikuláška. Jedna etuda se odehrávala na záchodě, kde došel toaletní papír, tam vznikla dost komická situace. Pak byla zkouška ze zpěvu, chtěli po nás nějaké lidovky a podobně, dále vytleskat rytmus, něco z hudební nauky, intonaci. Další část se věnovala pohybu, kde jsme zkoušeli určitá koordinační a rytmická cvičení. Pak nastoupil profesor Šmolík z akrobacie a zkoušel, jak je kdo pohyblivý. Také se u zkoušek píše text všeobecného a kulturního přehledu. Přijímací řízení trvalo vlastně celý den. Ve druhém kole šla zkušební komise více do hloubky. Texty jsme si už nevybírali sami, ale byly nám zaslány. Nebyli jsme už sami, ale měli jsme navíc partnery, takže jsme vedli dialogy. Dělali s námi různá improvizační cvičení, to jsme už byli ve skupince. Tady se ukázalo, jak jsme schopni pracovat v kolektivu, navzájem si naslouchat, respektovat.
Při přijímacích zkouškách hraje svou roli i věk, nebo lépe řečeno vyzrálost člověka. Když tam přijde někdo mladinký hned po škole, sedmnáct, osmnáct, tak je to vždycky znát. Kdežto když přijde dvaadvacetiletý, třiadvacetiletý, který už má něco za sebou, jsou v projevu ty zkušenosti znát. Ale zkoušející samozřejmě poznají jestli talent je. A když má někdo nějaký nešvar, špatné návyky, třeba z dramatických kroužků, tak jestli jej lze odbourat nebo ne.
V patnácti letech jsem navštěvovala Ochotnický soubor v Uherském Brodě. V osmnácti Lidovou školu umění v Uherském Hradišti.
Ne, já jsem z Bojkovic, na gymnázium jsem chodila do Uherského Brodu a kousek od něj je Uherské Hradiště a tam jsem chodila půl roku k panu Nemravovi a jeho ženě. S nimi jsme spíš pracovali s textem, než abychom vytvářeli nějaké dramatické situace. A to bylo pro mě přínosem v přípravě na JAMU.
Taťka byl fotbalový trenér a když viděl, že furt někde lítám a něco prolézám, byla jsem dost ohebná a měla jsem chuť, takže jsem hned začala chodit do džezgymnastiky, do volejbalu, dělala jsem atletiku. Pak jsem se absolutně nadchla pro krasobruslení a chtěla jsem, aby mě naši dali do Zlína, kde byla škola. Ale tam brali do deseti let a my jsme tam přišli, když mi bylo jedenáct.Takže to nešlo. Nějak jsem to spláchla a dostala jsem se na osmileté gymnázium v Uherském Brodě. Tam jsem začala dělat gymnastiku. A když jsem zjistila, že mě baví jazyky, tak jsem si řekla, kdyby nevyšla JAMU, přihlásím se na tělocvik a angličtinu.
Tam jsou také talentové zkoušky. Je tam všeobecný test, který určí, kdo je jak pohyblivý a ohebný. Jedná se o standardní testy, jež se vyhodnocují podle tabulek. Měří se časy, centimetry, kdo se kam ohne. Třeba stojíte na stole a musíte se ohnout a ruce mít pod stolem... a oni vám změří, kam až dosáhnete. Pak přišlo na řadu plavání, kde nehodnotili styl, ale čas. Takže jsem plavali stovku prsa a stovku kraul na dané limity. Dále to byly zkoušky z gymnastiky: prostná, hrazda, koza. Máte vždycky dané určité prvky, které musíte splnit. Víceméně jsou to jakési sestavy.
V atletice jsme běhali patnáctistovku a ještě sprinty a pak snad, ale to si už nejsem jistá, jsme měli nějaké pohybové hry. Opět to trvalo celý den. A kdo by si myslel, že se na tyhle zkoušky nemusí člověk připravovat, mýlil by se. Celý rok mi zabrala příprava. A kdo se na ni vykašle, na přijímačkách se to projeví.
Cvičím. Ale ráno ne, to se jenom protáhnu a řeknu si, bože, mě bolí záda. Ale jinak se snažím. Mám permanentku do posilovny a do bazénu a snažím se tam chodit pravidelně, aspoň jednou za týden. Někdy si jdu zaběhat, v zimě se snažím na lyže, když to jde. Než mi ukradli kolo, jezdila jsem na kole.
Já na sladké nedám dopustit. (Úsměv). Třeba včera, když jsem v jednu šla spát, otevřela jsem si ještě nutelu a to bylo po večeři, kdy jsme měli rýži s masem. A vůbec odmalička jsem na sladké, třeba buchty, to je základ, ty snídám. Někdy si říkám, jestli můj jídelníček není až nezdravý. Měla jsem období, kdy mi zjistili nadměrné množství škodlivého tuku v krvi. To jsem si řekla, musím to sladké omezit. Zvýšení nebylo z mastného, nebo dané geneticky nebo ze stresu. Ze sladkého. Takže jsem měsíc nejedla sladké, jinak všechno. Jenomže u mě je to takový extrém, nejíst sladké pro mě znamená nedát si třeba dvě tatranky denně, nebo nesníst na posezení tabulku čokolády. Ale vydržela jsem to. Výsledek se dostavil a od té doby zase vše při starém.
Vzhledem k tomu, že jsem před tím v Hořkých slzách hrála roli služebné Marlene, měla jsem už vše trochu vžité. Když účinkujete v nějaké hře, tak nežijete jenom svou postavou, ale komunikujete navzájem. V létě, když mi pan šéf Jakub Korčák zavolal, jestli bych nevzala roli Karin, začala jsem ji studovat a vlastně už jsem měla svůj názor. Tonička i já máme každá jiný projev i na postavu Karin jiný názor. Myslím, že kopírování při převzetí role nemá být cílem. Pan režisér poskytl volnost osobitému projevu každé z nás. Svoboda tvořit je pro herce podstatná. Jsem ráda, že jsem dostala tento úkol a jsem ráda, že jsem to zvládla. I podle ohlasu ostatních a těch, kterým věřím, to dopadlo dobře.
Výborně. Měla jsem ji strašně ráda. Byl to úplně jiný druh práce. Jste ochuzena o slovo, o to silnější musí být výraz, aby byl srozumitelný. Připomíná mi to práci v rozhlase, kde je vše soustředěno jenom na hlas. A takhle, jenomže v opačném pořadí, mně to připadlo u té služebné. Ale mám ráda i tu pro mě novou postavu – Karin.
Ne. Beru to jako běžný herecký úkol. Ale každý kolega má své hranice a je otázkou profesionality a charakteru intimních scén je nezneužívat.
Myslím si, že k dnešní společnosti patří. Pro mě byla zajímavá práce s panem režisérem Ballekem. Měl jiný přístup. V partě jsme byly jenom ženské, všechny jsme pracovaly, nikdo nenarušoval atmosféru. Pan režisér nás nechal a pak to „jenom někam posunul“. Nebyl striktní nebo direktivní. Proto se mi dobře dělala Karin, něco jsem navrhla a on řekl, fajn, tak to zkuste.
Ke klasice mám vztah, což značí, že jsem si k přijímačkám vybrala J. K. Tyla. Myslím si, že z minulosti bychom měli čerpat vždycky. Každá klasika je základ něčeho nového, na čem se následovně buduje. Neplatí to jenom v divadle. U klasiky záleží na tom, do jaké míry osloví dnešního diváka. Samotná role Dorotky je mi velmi blízká. I charakterově. Láska za hrob, čistá, nevinná, to jsem celá já.
Věřím. Ale samozřejmě je tady nebezpečí, aby postava nebyla monotónní.
Nejbližší inscenace je Osm žen – detektivka. Záměrně jsem si film, který byl natočen podle hry, nepůjčovala. Stejná situace byla u Hořkých slz Petry von Kantové. Tam jsem si CD s filmem půjčila, ale po pěti minutách jsem jej vypnula. Já vlastně nechci vidět jiné pojetí. Možná až posléze, když mám roli rozpracovanou, ale dopředu ne. To může i podvědomě ovlivnit.
S panem Antonínem Přidalem natáčíme jeho hru. Bude se vysílat na Vltavě a je hodně zvláštní.
Prodám ucho, prodám hrob.
Ditu, mladou sekretářku, která koketuje se staršími pány. Zároveň si v sobě nese bolest za způsobenou smrt jednoho z nich a smutek, že nepoznala otce.
V tomto rozsahu ano. Ještě při škole jsme sice v rozhlase natáčeli, ale byly to samé drobnosti, verše.V rádiu Proglas jsem četla pohádky, ale současná práce je úplně jiná.
Je to strašně těžká věc. Já ještě nejsem zvyklá na svůj hlas z pásky. A kolikrát si říkám, vždyť jsem to přesně tak myslela, tak proč to tak nezní? Já dost rychle mluvím a musím myslet na to, že mám mluvit pomaleji. To je můj problém. Ale na druhou stranu někdy rychlé mluvení není na škodu, záleží na charakteru postavy.
Tu éru neznám, dnes přijde jednotlivec, má svoje smyčky a ty natočí. Odmluví si to a vyčerpaně odejde. (smích)
Plameny vášně, brazilskou telenovelu ve španělštině, která běží na Primě – postavu Chimény. Před tím to byly různé seriály pro Novu, pro Primu, pro slovenskou televizi Joj, pro Markízu.
Je to tak.
Zkušenosti postupně nabírám i v rozhlase. V hře pana Přidala účinkuje také pan Lakomý, paní Valešová. To jsou mistři. Tak se tak na ně dívám, a říkám si, jak dlouho to může trvat, než to ze sebe člověk takhle „jednoduše“ vyplivne?
Neměla jsem velké role. Ale získala jsem zkušenosti s prací zahraničního štábu.
Některý zahraniční štáb se chová k českým hercům trochu nadneseně. Má-li své herce, mám dojem, že si těch našich tolik neváží. Ale například německý štáb ke mně přistupoval jako velice hezky, byť jsem tam měla malý výstup.Ale to je asi různé a záleží to také na osobnosti režiséra.
Když přijdete do divadla, hledáte a bojíte se, co kde, jak. To musíte překousnout, jinak by vás to zničilo. Herec potřebuje mít určité sebevědomí, potřebuje vědět, že jej kolegové respektují, potřebuje mít svoje místo.
Jezdí a beru je jako laický přirozený názor - líbí nelíbí. Ale ten je určující, protože pro tyhle lidi hrajeme.
Konkrétní ne. Přála bych si zahrát nějakou velkou dramatickou roli, a pak velkou komediální.
TIP!
Časopis 17 - rubriky
reklama
Časopis 17 - sekce
HUDBA
Zemřel Josef Laufer
Zemřel Josef Laufer (11. 8. 1939* - †20. 4. 2024) po dlouhé nemoci, kdy byl čtyři roky v umělém spánku. celý článek
OPERA/ TANEC
Leonard Slatkin bude dirigovat Pražské symfoniky
Americká dirigentská legenda Leonard Slatkin bude 24. a 25. dubna řídit Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK v celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Pavel Soukup získává Cenu za mimořádný přínos
Cenu za mimořádný přínos v oblasti audioknih a mluveného slova za rok 2023 získává Pavel Soukup. Český herec m celý článek
© Copyright 1998 - 2024 Scena.cz, z.ú. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu Scena.cz, z.ú. zakázáno
zvláštní poděkování