Scéna.cz 

Amfitryon podle Kleista

„Kdo jsem,“ ptá se zmatený král Amfitryon thebského lidu ve stejnojmenné inscenaci Kleistovy tragikomedie uvedené Městským divadlem v Brně v pohostinském vystoupení na scéně pražského Divadla v Dlouhé. Představení v brilantní režii Hany Burešové otřese nejen identitou hlavního hrdiny, ale zpochybní i veškeré jistoty o nás samých a okolním světě.
Mytický příběh o Diovi – Jupiterovi, který chce získat lásku krásné a věrné Alkmene a přivlastní si proto tvář jejího manžela Amfitryona, známý v Plautově antickém i Molièrově novověkém zpracování, byl Kliestem rozšířen o další významové roviny – dobovými teologicko filozofickými spekulacemi kantovského ladění o poznatelnosti věcí kolem nás, v podání Hany Burešové o zrelativnění (např. vnímání odlišnosti jako stejnosti, posun času – místo tří dějství pouze jedno apod.). Christologický motiv lze spatřit v Diově touze pobývat uvnitř lidského srdce, zrcadlit se v lidské duši. Nestačí mu být uctíván u oltářů, chce lidskou lásku neboť „i na Olympu je pusto bez lásky“. Protože však je vším a všude a nemá viditelnou formu, nezbývá než „ukrást“ tvář, podobu, osobnost – to, co si smrtelník dokáže představit.

Král Amfitryon (Petr Štěpán) se nevzdává svého já tak lehce jako jeho sluha Sosias (Jan Mazák) po střetu s Hermem – Merkurem (Viktor Skála), nicméně v konfrontaci obou Amfitryonů ustupuje Jupiterovi (Igor Ondříček). Osudný výrok, kdo je ten pravý, musí vyřknout před thébským lidem Alkmena (Ivana Vaňková), nešťastná obět´ těchto filosofických hrátek. Takto se jí mstí Zeus za její „bezbožnost“ - že jej opomíná vidět v jeho velkém díle – „v červáncích, v zurčení vodopádu, ve zpěvu slavíka“, ve všem jsoucím.
Lehká fraška na počátku se mění v antickou tragedii s přísně dodržovanou jednotou děje, místa a času a vyvrcholením v katarzi. Ten, který je „vším, co bylo, je a bude“ jako deux ex machina s patřičnými efekty vše uvede na správnou míru a každý je opět tím, za koho se považuje.
Za způsobená příkoří je Amfitryon odměněn příslibem narození syna, který jako nejslavnější z herou vstoupí na nebesa mezi nesmrtelné. Na nebesa – nebo snad do muzea - vstupuje i celá usmířená společnost a dvě malé děti, hrající si na honičku mezi těmito zkamenělými figurami, nás posléze vrací do reality. Probudili jsme se z iluze dlouhé noci do našeho skutečného světa – nebo snad naopak-?
Mnohovýznamové repliky skvěle zahraných postav, které ani nelze všechny postihnout, humor prorážející nejdramatičtějšími okamžiky, symbolické barvy kostýmů (Hana Fischerová), jednoduchá scéna (David Marek), střízlivá gesta i podmanivá lyrická i patetická hudba (Vladimír Franz) vytvořily představení – rituál, divadlo v původním smyslu slova, které ještě dlouho bude doznívat v těch, kdo se ho zúčastní s nepředpojatou myslí.