Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Herec Martin Mejzlík: Divadlo je kolektivní hra.

autor: archiv divadla

Pochází z Tábora, vystudoval Stavební průmyslovku v Českých Budějovicích a třikrát se hlásil na DAMU. Napotřetí to konečně Martinu Mejzlíkovi vyšlo. Herectví studoval u Františka Němce a Reginy Rázlové a v roce 1986 školu úspěšně absolvoval. I u něho platí, že štěstí je pro herce nevyhnutelnost. To jeho prý bylo, že u táborských ochotníků potkal člověka, který v něm dokázal probudil zájem o divadlo. A bylo to probuzení silné, neboť ho drží dodnes.

V Pardubickém divadle jste už patnáct let. Máte za sebou řadu velkých rolí, chválí vás kritika, líbíte se divákům. Netáhne vás to do Prahy?
Momentálně mě to netáhne vůbec nikam. Jsem tady šťastný, mám skvělou ženu, dvě nádherné děti, které mě potřebují, a to je pro mě to nejdůležitější. Je pravda, že s platem oblastního herce si nemůžeme moc vyskakovat, ale děti jsou naštěstí ještě ve věku, kdy jim nezáleží na tom, jestli pojedeme na výlet trabantem nebo mercedesem. Chci s nimi být co nejvíc, abych pro ně byl skutečný táta a ne strejda, co jednou za čas přijde na návštěvu.

Vždyť byste se tam mohl odstěhovat i s rodinou...
Já si nemyslím, že by Praha byla ideálním místem, kde by měly moje děti vyrůstat. Navíc i na mě je dost rušná a uspěchaná. Pardubice jsou ideální město. Všechno je tu pěkně nadosah ruky. Kam potřebuju, dostanu se na kole. Na představení chodí hodně diváků, tím pádem se člověku i dobře hraje. Samozřejmě, že kdyby přišla nějaká konkrétní zajímavá nabídka, tak bych jí asi zvažoval, ale zatím nic takového není a já jsem spokojený v pardubickém divadle.

To je pardubické divadlo opravdu tak idylické?
Nikdy není všechno úplně ideální, ale to snad nikde a v ničem.. Důležité je, jestli na to, co hrajeme, chodí lidi, a v tom jsou Pardubice výjimečné. V divadle i na hokeji – skvělí diváci.

To ale znamená, že musíte hrát a hrát a jste pořád v divadle…
V poslední době práce opravdu až moc, ale nestěžuju si. Vždycky se snažím brát všechno tak, jak je. Je fakt, že někdy je to docela náročné, protože neumím dělat věci jen tak napůl. Když mi pak něco nejde, tak mě to stojí hodně sil a času, čímž trochu trpí rodina. Teď ale zrovna nezkouším, takže se jim to snažím vynahradit.

Jak se „dobíjíte“?
Snažím se hodně sportovat. Tenis, fotbálek, bez pohybu moc dlouho nevydržím. Při herectví člověk pracuje hlavně hlavou, kdežto při sportu můžete úplně vypnout a vyčistit se.

Hodně herců se věnuje sportu. Prý se divadlu v ledasčem podobá?
Určitě. Vždycky totiž začínáte od nuly. Na začátku každého zkoušení. Prostě úplně jiný zápas. Navíc skoro pokaždé s jiným trenérem, tedy režisérem. Podle mě právě na něm nejvíc záleží, jaká určí pravidla hry, jaký si vybere tým (protože sestava je také pokaždé jiná) a jak se mu podaří zrovna tyhle hráče nadchnout pro další hru. A také musí umět stmelit kolektiv, protože divadlo je hra kolektivní, a není až tak důležité, jestli máte v týmu nějakou hvězdu, která vyčnívá nad ostatními. Podstatnější je, aby všichni fungovali jako tým. Nemusí se zrovna milovat, ale měli by mít radost ze hry, ze souhry. Když se tohle podaří, pak je to ideální stav.

Jakou „herní taktiku“ preferujete?
Jsem typ herce, který od režiséra potřebuje znát přesná pravidla. Vědět odkud kam má hrát. Jsem rád, když je za mnou někdo, kdo poradí co dělat pokud se zrovna nedaří. Kdo dokáže včas změnit původní herní strategii, tak, abychom to nakonec všichni vyhráli.

Máte za sebou velké role v muzikálech Donaha, Suger, ale třeba i v Mistrovi a Markétce nebo Romanci pro křídlovku, což je činohra. Co je vám bližší?
Vždycky mě bavila činohra. Muzikály a kor ty americké, to nebyl můj šálek kávy. Navíc nejsem zrovna nejsebevědomější zpěvák.

A nakonec v nich hrajete…
Pokaždé záleží na konkrétním představení, na tom, jaký zápas zrovna hrajeme. Na všech rolích se snažím najít něco pozitivního. Něco co mě zajímá. A když se pak dostaví nějaká ta radost ze hry a ještě k tomu je „plný barák“, jako například při muzikálu Dohana!, jsem spokojený i jako muzikálový herec.

Vaší zatím poslední premiérou byly Vztahy na úrovni Edwarda Taylora, kde máte hlavní roli. Jak jste se vypořádával s touto anglickou konverzační komedií?
Komedie jsou vždycky trochu ošidné. Během zkoušení vám chybí reakce diváků, které jsou nejdůležitější. Do poslední chvíle nikdo neví, jak to dopadne. Všechno prověří až premiéra nebo veřejné generálky. Vztahy jsou navíc hodně technicky náročné. Aby všechno fungovalo jak má a nebyla to nuda, musí člověk v rychlosti zvládnout spoustu věcí naráz.

Co dalšího vás v této sezóně ještě čeká?
Nejbližší připravovaná inscenace v níž mám hrát je muzikál Malované na skle. Ale co bude dál, to se herec dozví vždycky jako poslední.

Do pardubického divadla jste přišel ze sousedního Hradce, kde jste hrál v Klicperově divadle a chvíli i v Draku. Nemohu si na závěr odpustit otázku – Jak je to s tou pověstnou rivalitou mezi oběma městy? Projevuje se i v divadle?
Tuhle konkurenci jsem nikdy moc neřešil. Myslím, že to nebude tak horké. Zrovna nedávno jsme hráli v Hradci a diváci nás tam přijali báječně.

27.11.2006 02:11:49 Jaroslav Pokorný | rubrika - Rozhovory

TIP!