Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Vladimír Hauser: Někdy se o kulturnost a kulturu tohoto národa trošku bojím.

autor: archiv divadla

Divadlo Husa na provázku hostovalo v pražské Arše s inscenací Balada pro banditu. Tato inscenace si svou pověst vydobyla již takřka před třiceti lety, kdy původní muzikál Milana Uhdeho a Miloše Štědroně režíroval Zdeněk Pospíšil. Režie současného nastudování se ujal Vladimír Morávek. Inscenace je vystavěna na spolupráci celého souboru. Nelze v ní pojmenovat hlavní ani vedlejší role. Nedílnou součástí nastudovaného textu jsou jak Eržika, Šuhaj, Derbak, tak i četníci a vesničané. Jednoho z koločavských mužů ztvárnil herec Vladimír Hauser. Vzhledem k tomu, že je v angažmá v Divadle husa na provázku od roku 1973, stal se jediným hercem, který si zahrál v obou inscenacích, které dělí třicet let.
„Pokud se účastníte jakékoli divadelní akce a vidíte, že s vámi divák „jde“, v té chvíli vám nevadí, že jste měl malou roli,“ říká Vladimír Hauser. Přiznává, že v souboru je skutečně „služebně nejstarší“ a nebránil se mému označení „Poslední Mohykán“, jen… „Doufám, že mě jako Čingačgúka někdo nezabije.“ Za dobu svého angažmá poznal rukopis všech tří zakládajících režisérů – Evy Tálské, Zdeňka Pospíšila a Petera Scherhaufera. Poslední inscenaci kterou s Scherhauferem nastudoval, one-man show Autobus na lince 21, hraje dodnes. Pro něj znamenala třetí projekt divadla jednoho herce. S Evou Tálskou zase poznal divadlo poezie. „Díky ní mám k poezii vztah nejen blízký, ale i vřelý,“ přiznal. „Poslední mohykán“ Husy na provázku oslavil v loňském roce významné životní jubileum – padesátku. Jako otec dvou dětí je rád, že se nepotatily v herectví, ale získaly vztah ke kumštu.

Můžeme říci, že jste se v případě herectví za ta léta upsal ďáblu?
Divadlo má určitě obě tváře – andělskou i ďábelskou. Upsal jsem se něčemu, čemu zatím stále věřím a co mám rád,co má pro mě smysl. I ta ďábelská i ta andělská tvář, stejně jako bílá a černá, dobro a zlo, patří k životu.Člověk potřebuje obojí.
V počátcích „Provázku“ se hodně hrály komedie. Diváci jaksi nabyli dojmu, že k nám se chodí jenom na srandu. Naštěstí Peter Scherhaufer a Petr Oslzlý sáhli tenkrát do úplně jiného žánru - po Dostojevského Bratrech Karamazových. Byla to doslova přelomová inscenace. Ukázali jsme, že nejsme jen „šašíci“, ale že se dokážeme zabývat i vážnými věcmi. Teď - 10. února 2006 - byla tato inscenace obnovena Vladimírem Morávkem jako čtvrtá, závěrečná část projektu Sto roků kobry.

Za tu dobu jste v Huse zažil několik režisérů. Hrál jste velké množství rolí. Když to počítám, tak to už je drahně let.
Určitě. Spolupracoval jsem se všemi stěžejními režiséry Husy – Peterem Scherhauferem, Evou Tálskou i Zdeňkem Pospíšilem, který režíroval první Baladu pro banditu. To bylo trio režisérů, kteří divadlo založili. Dva z nich jsou už po smrti. Eva Tálská je v důchodu a věnuje se převážně Studiu Dům. Loni s námi dělala inscenaci Sherlock Holmes.
Oba dva režiséři – Petr i Zdeněk si byli trošku podobní svým „nájezdem“ na inscenaci a na herce. I když Zdeněk měl trošinku jinou poetiku než Peter. A úplně jinou poezii a poetičnost měla představení Evy Tálské. Ta byla jejich protipólem.
Samozřejmě byli další režiséři, další inscenace: Ivo krobot – Rozvzpomínání nebo dnes už legendární Babička, Aljoša Levinskij a jeho Hráči, Vladimír Morávek před deseti lety a naše Maryša, J.A.Pitínský-Hvězdy nad Baltimore s Bolkem Polívkou jako Vlastou Burianem, V. Morávek po deseti letech a čtyřikrát Dostojevskij, Balada - to už jsme v současnosti a já určitě někoho vynechal, snad mi promine.

Samí režiséři,vraťme se na chvíli k režisérce - paní Eva Tálská je v podstatě jevištní výtvarnicí ve slově i v pohybu.
Pohyb, metafora, obrazy, práce se slovem... Naučil jsem se s ní dělat poezii. Hráli jsme hodně představení založených pouze na poezii, např. Na dávném prosu – Skácelových veršů nebo Seifertovu Píseň o Viktorce, báseň přetvořenou ve scénický tvar. Ale Evina poetičnost se objevovala i v jejích „drsnějších“ kusech – ve Větrné hůrce Emily Bronteové, Vančurově Markétě Lazarové, Příbězích dlouhého nosu Edwarda Leara a dalších.

Jaký je Váš vztah k poezii?
Díky Evě Tálské blízký, řekl bych až vřelý. Samozřejmě, jak ke které poezii.Pro interpreta je to někdy pěkně tvrdý oříšek.Podle mého by se měla dělat co nejpřirozeněji. Jakmile to začne být „recitování“,rýmy začnou klapat rytmicky přesně, pak je to láska-páska, bla, bla bla... A přestává to být něco, co by mě zajímalo. Koneckonců, když se třeba na divadle hraje ve verších, ať už je to Shakespeare či kdokoli jiný, cením si nejvíc herce,který dokáže verše z textu co nejvíc odpilovat,hraje co nejpřirozeněji a vy máte pocit, že mluví prózou. Když dělám poezii třeba v rádiu,tak hledám způsob, jak ji nejvíc posluchači přiblížit. Čím méně bude „přednášena“, tím líp ji bude vnímat, tím spíš ji vezme za svou.
V současné době čte poezii velmi málo lidí. Poezie jaksi uniká a bylo by špatné, kdyby unikla úplně. Byl bych rád, kdybychom ji udrželi. Bohužel,doba už je taková, že směřuje ke konzumu... No,snad jen na přechodné období,doufám optimisticky. Ale někdy se o kulturnost a kulturu tohoto národa trošku bojím. Kam až to může dospět...

V loňském roce jste překlenul padesátku.
Přežil jsem plusy i mínusy doby, která je jako v každém organismu,společenství nebo podniku – jednou nahoře a jednou dole. Musím podtrhnout, že to bylo hodně dlouho „nahoře“.

Nedovedu si představit, že bych takovou dobu vydržel v jedné práci. Jak se to podařilo Vám?
Jednoduchá odpověď. Zatím jsem nenašel divadlo, se kterým bych byl názorově více spjatý než s Divadlem na provázku. Nejen názorově, ale hlavně pocitově. I když se soubor v Huse hodně obměnil. V současné době jsem tu služebně nejstarší. Ale dá se říct, že životní situace, do kterých jsem byl uveden,zatím nepodnítily nějakou změnu.

Jaká je Vaše stěžejní role, tzv. srdcovka…
Z poslední doby a sezón toho moc nemám. Vybrat nej.. roli je opravdu těžké. Něco by se dalo řadit podle klíče oblíbenosti role jako takové, některé jsem měl rád kvůli samotné inscenaci. A mohl jsem v ní hrát třeba i malou roli.
Herci většinou tíhnou k tomu, aby se na jevišti hodně prezentovali. Za důležité považují hry, kde mají prostě kládu. Pak si řeknou - mohl jsem se s tím porvat a něco jsem divákům mohl ukázat. To má logiku. Pokud se ale účastním na jakékoli divadelní akci a vidím, že se mnou nebo s námi diváci jdou, je jim to vidět v očích, ve tváři - tak v takové chvíli mi nevadí, že mám malou roli. A není třeba, aby se sál otřásal smíchy. Toto by byl asi můj klíč oblíbenosti.
No a z toho, co je momentálně na repertoáru mám asi nejradši Rozvzpomínání - což je Hrabalovo Obsluhoval jsem anglického krále, kde s Jirkou Pechou a Honzou Kolaříkem hrajeme hlavní postavu Jana Dítěte rozdělenou na tři herce (já mám střední část).Teď už to bude jednadvacet let od premiéry.

Nezmínil jste Autobus na lince 21. Ten je mladšího data?
To byla má poslední věc s Peterem Scherhauferem. Hraje se přes sedm let. Taky moje „srdeční“ představení.

Dělal jste ještě jiné divadlo jednoho herce?
Autobus je zatím třetí v pořadí. Předtím to bylo Mistero buffo od Daria Fo. Peter (Scherhaufer) si usmyslel, že s námi udělá tenhle projekt-ať se něco naučíme. Hrálo nás to střídavě šest,mohli jsme si vybrat různé části Foova textu a postavit si z nich vlastní příběh. Každé představení bylo jinačí a jiným způsobem hrané. Tenkrát to byl pro mě největší šok, když bez kostýmu a bez rekvizit přijdete na jeviště a máte pro sebe hodinu dvacet před sto padesáti diváky, sám. V té době se monodramata moc nehrála. Veliká škola.
Druhé představení byl Bluff, scénář napsal Boris Hübner, ale taky jsme si to upravovali pro sebe. Zase něco úplně jiného, nebyla to pantomima, ale tzv. němohra. Příběh anglického policajta, bobíka, který se po proflámovaném Silvestru probudí v cizím bytě. Exkurz do němé grotesky, gagu, práce s rekvizitou – opět obrovská škola. Chtěl bych dělat další „one-man show“, jen sehnat dobrý scénář...

Osobní otázka, jak z Vladimíra vznikla vaše přezdívka Láry? Říkáte často láry fáry?
Ne, neříkám. Nevím. Vzniklo to na škole. Jednou mi tak spolužáci na konzervatoři řekli. Od té doby jako Vladimír skoro neexistuju. Dokonce i moje žena mi říká Láry.

Vaše děti se potatily?
V žádném případě, a jsem tomu rád. Herectvím se nepotatily, zdědily pouze lásku ke kumštu, k muzice, zpívání a tancování, v tom se nějakým způsobem angažují.

Co je to podle Vás vlastně láska ke kumštu?
Myslím si, že každý kumštýř, ať už dělá muziku, divadlo nebo maluje, tak je svým způsobem švihlý. Někdo je dobře a někdo blbě švihlý. Iva Bittová řekla někde: „Pro mě je muzika to, co dýchám, co žiju.“ Samozřejmě totéž můžeme říct o divadle. I když do takového extrému bych já asi nešel. Kdyby ale pro mě divadlo neznamenalo nějaký životní smysl, tak bych tam nebyl.

27.2.2006 23:02:35 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!