zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Petr Lněnička: Snažil jsem se, aby Hamlet byl co nejcivilnější.

Herec Petr Lněnička

autor: archiv divadla   

Ve svých dvaceti šesti letech se může několikrát do měsíce zamýšlet nad filosofickou otázkou „Být či nebýt“. Prozradil, že z tohoto slavného monologu měl respekt. „Nejhorší je vědět, že hodně lidí tuto frázi zná, aniž něco víc vědí o dané hře.“ Pochybnosti se vyplatily. Civilní ráz, který herec Petr Lněnička při daném monologu používá, vytváří zajímavý dojem. Určité hip hopové tempo bez nadměrného divadelního patosu je na místě.
Petr Lněnička se pro herectví rozhodl v sedmnácti letech. Rodiče sice nejásali, ale za to ho nechali – vlastní zkušenost, nejlepší lék. Začali ho brát vážně, když obdržel obálku s pozváním k přijímacím zkouškám. Na DAMU byl v ročníku Lukáše Hlavici, Věry Galatíkové a Jaroslavy Šiktancové. V průběhu studia hostoval v Divadle Na Vinohradech a v Divadle Na zábradlí. Dnes je přesvědčen, že už ví, co chce. Také ví, co pro něj divadlo znamená a herectví ho baví. Když mluví o své práci, v žádném případě to nezní jako fráze. S Hamletem se potkal v pravý čas podobně jako s režiséry Filipem Nuckolsem a Jakubem Špalkem. Dnes už na sebe hodně slyší – s náznaky a gesty si bez dlouhého vysvětlování při zkouškách vystačí. Ať už jsou to inscenace Lofter (muž, který se směje) – role Lofter; Helverova noc – ON (tuto roli považuje vedle Hamleta za stěžejní); následuje Krysař - Sepp Jörgen; Mrzák inishmaanský – Bartley a Růže pro Algernon - Dr. Strauss.

„Do Algernonu jsem vstoupil po 400. repríze. Premiéra tohoto kusu byla v době, kdy jsem chodil do osmé třídy.“ I takovéto perličky se mohou přihodit v divadelním životě.



  • Petr Lněnička a jeho Hamlet. Nebo není Váš?
    Doufám, že je. Jako nás všech v Kašparu.
  • Sedí Vám věkově?
    To přesně nevím. I když si myslím, že jo. Nemyslím, že je to pro roli důležité.
  • Otázka věku je ve dvou rovinách – fyzický a duševní věk. Dá se o tom tak mluvit. Jsou Vám Hamletovy úvahy blízké?
    Určitě to beru z pohledu mého současného věku. Vidím v tom věci, které jsou teď. Za deset let určitě budu mít jiný názor. Dělal jsem roli s tím, co jsem zažil jak osobně tak profesně, a také s tím, jak mě vedl režisér.
  • Potkal vás v pravou chvíli?
    Doufám, že jo.
  • Jeho slavný monolog „Být či nebýt“ patří k dospívajícímu klukovi. Určitě není o smrti, ale vlastně o tom, čím nebo kým být.
    Z tohoto monologu jsem měl samozřejmě obavy. Když jsem se dozvěděl, že budu dělat Hamleta, tak jsem si uvědomil, že právě tento monolog většina diváků zná bez ohledu na vlastní hru. Každý si v tom hledá svoje vlastní téma. Právě z toho jsem měl takový strach, jak to udělat. Nakonec to nějak vyplynulo ze zkoušení s Jakubem (režisér Jakub Špalek – pozn. redakce). Zvolili jsme klíč – klást si otázky a jít po příběhu, než abych řešil niterní pocity, abych se dojímal nebo drásal. Myslím, že to je velký klad. Jakub chtěl potlačení osobních prožitků a skutečně jen příběh. Pokud se někomu stane něco zásadního v životě a on potom jde. Jaké otázky si klade, to je další věc. Nesmí přesáhnout hlavní linii, o níž tam jde.
  • Zmínil jste, že výsledek Hamleta je podmíněný dlouhodobou spoluprací s Jakubem Špalkem. Můžete to rozvést?
    Skončil jsem školu před pěti lety. Tady v Divadle v Celetné jsem hrál už v době studia v nějaké pohádce. To byl můj první kontakt s Kašparem. Skončil jsem v Disku a nastalo období, kdy jsem nevědlě, co bude. Měl jsem velkou kliku – oslovili mě z Divadla v Dlouhé (inscenace Soudné sestry) a z Dejvického divadla. Zatím se nejednalo o angažmá. V Soudných sestrách hraju doteď. Dejvice nevyšly. Pak jsem dostal nabídku od Jakuba Špalka. Moje rozhodnutí ke spolupráci podpořila skutečnost, že v Divadle v Celetné je kmenovým režisérem můj spolužák Filip Nuckols. Dělali jsme spolu Krvavou svatbu (2002). Kolem 400. reprízy jsem naskočil do alternace ve hře Růže pro Algernon. Postupně se spolupráce začala rozvíjet. Později sem nejvíce pracoval s Filipem a Jakubem. Mohu říct, že si dost rozumíme, dokonce čím dál více. S Kubou jsme se setkali pro mě na zásadních představeních – Norway Today (hrajeme ve dvou lidech s Jitkou Nerudovou). Pro mě novinka, že jsem byl pořád na jevišti. Bylo to zkoušení o třech lidech, bez veškerého zákulisí. Pak s Filipem Krysař a potom opět zásadní Helverova noc. Téma hodně vážné, opět ve dvou lidech. Rozumíme si už natolik, že už si hodně věcí nemusíme říkat a už je víme. A z toho vzešel Hamlet. S Jakubem Špalkem se mi pracuje dobře.

  • Poznáte, kdy jste tu roli chytil, že už jste pevný v botách?
    Když mluvíte o botách, u mě to je tak – na kostýmech tolik nelpím jako mě zajímají hlavně boty. To, o čem mluvíme, se nedá moc dobře popsat. Prostě to zkusíte, a najednou víte (Lusknutí prsty.) To je přesně ono. Už to tam je, i když se to může tisíckrát změnit.
  • Prostor v Divadle v Celetné je pro herce dost drsný?
    Jak to myslíte?
  • Můžete si sáhnout na lidi...
    To je pravda. Ani to tak nevnímám, už jsem si zvykl.
  • Tady se vlastně hraje na půdě. Zajímalo by mě, zda nejste odření, když přebíháte vzadu za horizontem?
    Nebojte se, máme tam místa dost. Do toho mám dvě představení, kdy vůbec neodcházím z jeviště. Ještě jsem se skutečně neodřel. (Smích…)
    Blízkost diváků je mi sympatická. Při Helverově noci – ta probíhá na jevišti, kde sedí diváci, si mohu pohrát s gestem, hlasem, používat jemnější výrazové prostředky. Oproti hraní na Hradě, kde musíte křičet, aby vás slyšeli i vzadu.
  • Hovořil jste o stěžejních inscenacích – většinou v komorním obsazením, to musí být šílené, dvě hodiny neslézt z jeviště a k tomu bez nápovědy?
    To je v pohodě. Nápověda v Celetné nikdy nebyla. Myslím, že text bychom se měli naučit. Přeci jen se tím živíme.
  • Na druhou stranu jste lidi…
    Třeba vynecháme. Co vy víte? Kromě Hamleta se v dalších kusech dá improvizovat. Naštěstí, musím zaklepat, mi text nikdy nevypadl natolik, že bych nevěděl, která bije.
  • Pozor na skalní příznivce… Na představení v Divadle v Celetné chodí i takoví diváci.
    Všímám si, že tomu skutečně tak je. Když některý divák chodí víckrát, mám z toho samozřejmě radost. Když je tady na každé inscenaci, pak se ten divák stává větším znalcem repertoáru než my.
  • Takový hledištní inspicient.
    Určitě.
  • Jak vás uchvacují texty? Např. Helverova noc apod.
    Trefil jste, mohu vám říct jen kladné věci. Skutečně, v tomto případě mě text hned zaujal. Měl jsem trochu obavu, ale také velkou radost, že budu dělat představení ve dvou lidech. Helverova noc – tu jsem si přečetl a okamžitě byla moje. Dostala mě.
    Ani v dalších textech jsem se nesetkal s tím, že bych musel říct - to je blbost.
  • Ptám se záměrně, protože nejste v angažmá, tedy můžete odmítnout.
    Jasně. To tak probíhá. Přijímat roli opravdu nemusím.
  • U Hamleta se asi neříká nechci.
    Neříká se, i když teoreticky by to šlo.
    Někdy nevím, jestli mě text zaujal natolik a pak si říkám, zdali je to výzva. Mám si říct srabe, když to nevezmeš, tak nebudeš vědět, jestli na to máš.
  • Vy máte vlastně dost štěstí...
    Určitě. A jsem za to rád. Jediné, z čeho mám obavu, abych nezačal stagnovat. Jinak jsem spokojený.

  • Máte za sebou určitý divadelní bod zlomu?
    Nevím jestli nějaký bod zlomu nastal. Profese, kterou dělám, mě od určité doby skutečně baví. Vím, co pro mě herectví znamená, co od něho chci. Vím, že to možná není má jediná a první záležitost v mém životě. Hodně jsem to pochopil při zkoušení inscenace Koza. Je potřeba dělat ve svobodě, než se do něčeho nutit.
  • A víte, co chcete?
    Vím, co chci, ale neptejte se mě na konkrétní role. Vím, že chci práci dělat tak, aby mě bavila, abych se nedostal do nějakého vleku, který by mě stresoval. Přál bych si, aby to bylo jako teď, aby role byly podobně inspirativní. Aby mě to někdy neraplo a neptal jsem se proč to vlastně dělám?
  • 13.2.2006 23:02:16 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory