Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Martin Vrtáček: Vyplatí se věřit režisérovi i šestému smyslu

autor: archiv divadla

Charismatický a vyzrálý muž, který si sáhl na dno, ale už objevil své hodnoty a dosáhl své šlechetnosti – takový je Arbenin v podání Martina Vrtáčka v inscenaci Maškaráda Slováckého divadla Uherské Hradiště. S hercem Martinem Vrtáčkem jsme se sešli po jedné z repríz této inscenace. Kromě toho hraje v inscenaci Svačinka generálů, Donaha! a dalších. Dále ztvárnil postavu Francoise Pignona ve hře Blbec k večeři, titulní v Cyranovi z Bergeracu, profesora Higginse v My Fair Lady.
O herectví říká, že nezná nesvobodnějšího povolání. Určitě je to podle něj profese jako každá jiná. Některé role prý dokonce hraje o sobě. A jak se cítí po představení?
„Nejlepší pocit po představení máte, když s vámi jde publikum, pak to herec cítí, což je nádherné. To je takové vzájemné vlnění, něco nepopsatelného. U komedie je to jednodušší – vnímáte smích,“ přiblížil Martin Vrtáček.

Jedna z replik v inscenaci Maškaráda řeší otázku: Peníze nebo život?
(Smích…) Mně se líbilo krásné zamyšlení Miloše Formana: „Peníze vám dávají určitou svobodu.“ A je to pravda. Když jsem před rokem letěl na Floridu, tak mě najednou popadla touha cestovat, ale při tom hereckém platu… Na rozdíl od Prahy nemáme v Hradišti takové možnosti. Svoboda peněz je taková, že dává možnost poznávat nové země a nové možnosti. Na druhou stranu znám hodně lidí, kterým ty peníze zkazili život. Člověk s nimi musí umět zacházet a měl by je umět používat.

Arbenin v Maškarádě šel někdy přes mrtvoly a pak se ho dotklo, když ho blízký člověk zradil?
On byl vášnivým hráčem. Kartám podřídil celý svůj život. Dospěl do takového stádia, kdy si řekl dost, protože pro karty začal zapomínat na svůj osobní život. Rozhodl se vyměnit svou vášeň hráčskou za vášeň v lásce. Vůbec celá ta hra je právě o jedné lidské vášni. Dohromady je nejde skloubit. Arbenin je ten, který dokázal drogu opustit, ale totéž chtěl od Niny, aby byla mu byla oddaná.

Pouze kvůli knížeti Zvjozdičovi si ještě jednou zahrál karty…
V ten okamžik uviděl sebe na jeho místě. Porušil sice zásadu a šel do jedné karetní hry, ale jen proto, aby mu předal své zkušenosti, své poselství. Snažil se mu dát vše, co měl za sebou. Věděl, že už zůstane svobodný v rozhodování.

Držel bych se slova svobody – díky herecké profesi jsi dle mého hodně svobodný. Můžeš prožívat různé lidské osudy, nasáváš různé charaktery.
To je sice pravda, taková ta herecká pravda, ale musíte si uvědomit, že do toho se vám prolíná civilní život. Použil bych citát pana Vlastimila Brodského: „Neznám nesvobodnějšího povolání, než je právě herectví.“
Musíte být pořád k dispozici, v zimě nemůžete jet na hory. Hrajeme od 26. prosince až do Silvestra. V tom našem povolání není stereotyp, pokaždé můžete být někým jiným, ale na druhou stranu svázanost být k dispozici každý den v tolik a tolik. K tomu dopolední zkoušení, volno a večerní představení.

Maškarádu režírovala Oxana Smilková, o které jdou různé zvěsti.
Ruská režisérka Oxana Smilková nás učila poznávat charaktery postav. Naučila nás, o čem ta ruská herecká škola je. Skutečně je to dřina pracovat s takovou paní, která je náročná, ale jsem za tu skutečnost moc rád.
Mohl jsem díky ní vniknout do ruské povahy. Mé generaci bolševik naprosto znechutil ruskou literaturu a Rusko jako takové. Člověk to podvědomě odmítá. Po revoluci jsem viděl Ameriku a otočil jsem a chtěl bych se podívat i do Ruska a poznat, jak tam ti lidé žijí. Pochopit jejich mentalitu.

V čem je režisérka Smilková náročná?
Především vyžaduje, aby herec byl pořád k dispozici. Když nemáte výstup, tak nejít do šatny. Chce, aby lidi byli kolem jeviště, nikam neodcházeli a byli pořád při věci. Být pořád v tom pocitu a neopouštět jeviště. Vychází z herce, proto je náročná. Musí si vyzkoušet veškeré varianty, které v člověku jsou. Pak použije jen tu klíčovou.

Když hraješ hlavní roli, tak předpokládám ti to na zkouškách utíká nebo ne?
Když jsem hrál Cyrana neslezl jsem z jeviště, pak je to určitá výhoda. Horší je to čekání, když máte menší roli, ale zase musíte umět sloužit druhým na jevišti. Určitě je to o té pokoře, umět sloužit těm druhým, umět dávat i vracet.

Cyrano je také o obrovské vášni, o člověku fyzicky ošklivém a vnitřně silném.
Hrál jsem ho v podstatě o sobě. Pociťoval jsem jeden svůj handicap – přál jsem si mít figuru jako ostatní kluci, ale to mi nebylo dáno. Vždycky jsem měl nějaké kilo navíc. Navíc si myslím, že Cyrano byl velký altruista, protože sám neměl osobní život, který se mi asi nedaří také naplnit, proto člověk žije spíš pro ty druhé, tak jako Cyrano. Zároveň se rozdával pro lidi, ale také byl na ně nesmírně náročný. Nesnesl jakoukoli přetvářku a lež, takže to byl i nesmírně čestný člověk.

Mohu se zeptat – očistil tě?
Nevím jestli mě očistil.

Myslím ve vnitřním poznání.
Kila jsem hodil za hlavu až v muzikálu Donaha!, kde hraju Davea, protože jsem se bál vždycky na jevišti svléknout. Až tady jsem zjistil, že vztah dvou lidí je založený úplně na něčem jiném, než že má někdo kilo navíc. Hlubší poznání ve vztahu, než jak dotyčný vypadá.

Francoise Pignona ve hře Blbec k večeři – úplně jiná parketa.
Když jsme to začali s režisérem Robertem Belanem zkoušet, tak jsem se hodně snažil sázet na svůj šestý smysl, protože jako ta postava skutečně nejsem. Až nakonec jsem děkoval Robertovi, že mě vodil dobře. Skutečně se vyplatí věřit režisérovi i šestému smyslu, neboť já si hluboké věci ve hře začnu uvědomovat až po nějaké repríze. Nesměl jsem prvoplánově hrát blbce, ale člověka dobrosrdečného, který by se rozdal.

Bavíme se po skončení představení – cítíte se vyčerpaný, jaké to je…
Abych řekl pravdu, u některých představení jako Cyrano, jsem rád, že je to za mnou. Čím je člověk starší, tím má větší zodpovědnost za sebe samého i za kolegy, aby to zvládl, aby odvedl svou práci. Když člověk dostane několik ocenění – ať už jsou to Pieroti nebo slováčtí Oskaři, a k tomu dostáváte krásné maily od diváků… aniž si to uvědomujete, tak si stavíte laťku výš a cítíte daleko větší zodpovědnost.
Já vlastně už od rána jsem měl divné svírání v žaludku, ať jsem hrál Blbce nebo Cyrana. To byl vždycky krušný den, abych přežil do začátku představení. Najednou je to takový pocit, kdy se dostanete do té role, je děkovačka a najednou je člověk šťastný, že nebyl žádný brept…
Herecké povolání je jako každé jiné povolán. Jen má herec tu drzost vylézt před ty lidi a hrát jim příběh. Musíte umět zavřít dveře, jet domů, přehodit výhybku a být zase svůj.

26.12.2005 00:12:49 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!