zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Hana Maciuchová: Chtěla bych život ve vzácných chvílích přidržet

Herečka Jana Maciuchová

autor: Z webu   

Lidé všech generací znají kultivovanou, elegantní herečku Hanu Maciuchovou, která se v těchto dnech dožívá významného životního jubilea. V jejím uměleckém životě snad není oblasti, kterou by si nevyzkoušela – zahrála si na velkých scénách (Vinohradské a Národní divadlo), hrála pod širým nebem při Letních shakespearovských slavnostech, účastnila se prvních krůčků legendárního Divadla Za branou. Ani její láska – poezie nezůstala stranou, neopomíjí ani okrajový žánr melodramu. Masovou popularitu si ovšem získala především svými televizními postavami, ať už to byla Anče z Krkonošských pohádek, či postavy ze seriálů Žena za pultem, Nemocnice na kraji města či Ulice. Nezapomenutelná byla ve filmu Samotáři. Za účinkování v rozhlase ji posluchači letos odměnili cenou Neviditelný herec. Zastihli jsme ji před představením Kdo se bojí Virginie Woolfové, kde hraje v rámci Studia Dva ve Švandově divadle.

Můj otec hrál, zpíval, režíroval, miloval Čapka, inscenoval tedy jeho RUR a Matku, kterou v roce 1948 ve svých 23 letech hrála moje maminka. Živě si vzpomínám si, jak jsem je prvně viděla hrát. Byly to Hrátky s čertem, seděli jsme na takové lavici v tělocvičně na Novém světě, maminka samozřejmě byla Káča a otec Martin Kabát. Lezly mi oči z důlků, že mí rodiče prožívají tak převratné věci. Byly to pro mě velké nervy, smála jsem se a plakala zároveň. Po představení nás babička vzala do zákulisí, a tam mi pohádka začala mizet v zákulisní existenci, kdy se z čertů stávaly přítelkyně mé matky, kostýmy si cpaly do svých kufříků a odličovaly se před mýma očima. Velké iluze a velké deziluze v krátkém čase...

  • Chtěla jste být herečkou od malička?
    Mě to hrozně bavilo. Prohrála jsem se různým repertoárem, přes mateřskou, národní školu, osmiletku. Každý rok končil besídkou, kde jsme hráli divadlo. Byl to můj koníček, ale do patnácti let mě ani nenapadlo, že budu herečka. Chtěla jsem studovat angličtinu a také jsem koketovala s tím, že budu lékařkou. Chodila jsem ale do ochotnického spolku Mrštík, a zároveň do Ochotnického studia při divadle Oldřicha Stibora v Olomouci, kde jsme se učili mluvit a hýbat na jevišti. Potom jsem dostala možnost zahrát si po boku mistra Smolíka ve Zdravém nemocném, kterého i v Olomouci režíroval pan režisér Pleskot. Ale pořád to pro mě byla hra, cítila jsem se absolutně volně a svobodně, intuitivně. Až na DAMU jsem začala poznávat vědomou hereckou práci.
  • Pamatujete si na svou první zkušenost z profesionálního divadla?
    Poprvé jsem hostovala už ve II. ročníku DAMU na Vinohradech jako Kressida v Troilovi a Kressidě. K prvnímu angažmá mě přivedla náhoda. Měla jsem hostovat v Národním divadle, ale z hostování sešlo. V ten den ovšem pan asistent Pavlíček potřeboval záskok do Krejčova Romea a Julie, byl tam takový pandán mladých lidí k Romeovi a Julii. Já do toho naskočila opravdu během odpoledne. Byla zkouška a večer už jsem hrála, spíš mě vodil po jevišti Áda Toman. Zblízka jsem zírala na své herecké idoly a byla v transu.Na tom představení byl režisér Krejča, který mi napřed řekl, co si to dovoluju, takhle drze vystoupit na jeviště Národního divadla. Koktavě jsem se omlouvala za záskok, ale pak mě pozval do Divadla za branou k hostování v první inscenaci divadla, která se skládala z Kočky na kolejích, hry Josefa Topola, a Maškar z Ostende. Z Divadla za branou jsem odešla v roce 1971 do Divadla Na Vinohradech.
  • Na které role ze své profesionální kariéry ráda vzpomínáte?
    To je problematická otázka, protože si myslím, že se nedá odbourat duch životní zkušenosti, profesní zkušenosti, celého toho realizačního týmu určitých inscenací, s kterými se člověk potká. Když přemýšlím o rolích, které mě hodně zastavily, byly to ty, u kterých jsem vystopovala, možnost hrát téma – ať to byla Líza v Obchodníkovi s deštěm, Duňa v Zločinu a trestu nebo role v Albeeho hrách Křehká rovnováha či Kdo se bojí Virginie Woolfové.
  • Spolupracovala jste s mnoha zajímavými režiséry...
    Mezní pro mě byli Otomar Krejča v Divadle za branou, a pak na Vinohradech Luboš Pistorius a Jaroslav Dudek. Pistorius byl pro mě doslova zjevením sebe sama. Práce s Jaroslavem Dudkem byla odlišná. Dával velkou svobodu, ale zároveň rychle věděl, které herecké prostředky v rolích fungují. Byla jsem zajímavě navigovaná, a neměla jsem pocit diktátu. Pro mě byli tito lidé mistry svého řemesla, schopní zásadně zprostředkovat to, co chtějí z matérie hry získat, a inspirovat herce, aby k tomu co nejrychleji dospěl. Pro mě je strašně důležité, aby byl režisér důsledný. Jakmile se situace hry, vztahy a povahy postav začnou hodně rozvolňovat, a většina se ponechává hereckému hraní bez jakýchkoli tematických linií, tak to mě nebaví.
  • Věnujete se melodramu, který je u nás přece jen okrajovým žánrem...
    Pro mě je úžasně příjemná emoční nápověď hudby a potom ten zvláštní dialog, jak tomu je u Fibicha, ale i dalších. Přenést verš, jeho obsah, tou velkou klenbou, která je podepřená hudbou. Já bych tohle učila ve škole, protože si myslím, že děti dnes hodně setrvávají u lineárního vnímání obsahu věcí, a obsah slova pro ně zůstává poloprázdný. Potřebují konkrétní masivní představu, aby jim vyrůstala, aby se každá věta stala přirozeným poselstvím.
  • Masovou popularitu vám ovšem přinesly večerníčkové Krkonošské pohádky.
    Začalo to tím, že mě paní režisérka Věruška Jordánová obsadila v roce 1965 do pohádky Dvě Cecilky. Tehdy jsem poprvé pracovala pro ČST. A pak přišla nabídka na Anče. Je to pro mě trochu problematické - na jednu stranu jsem vděčná za přízeň mnoha generací, které se na ty pohádky dívají a pořád je mají v oblibě, na druhou stranu je trochu alarmující, když se začne mluvit o mé herecké práci, mnoho lidí uvízne na Ančeti. Rozkošně to zpointoval Petr Nárožný. Řekl, že díky Machovi a Šebestové zůstane jako herec v povědomí diváků, ale o jeho rolích divadelních a jiných nikdo nebude vědět. To je přes kopírák můj pocit...
  • Ale v pohádkách jistě hrajete ráda?
    Hrát v pohádkách, to je lehkonohá múza. Vznášíte se představou, fantazií, realita vás tak nekotví, lehkonoze všechno překračujete. Jenom slast ne.
  • Máte pocit, že byste měla bilancovat?
    Ne, tuhle potřebu nemám. Ale vzpomněla jsem si na to, jak Jiří (Adamíra) hrál Prospera v Bouři a na samém konci hry, když se to všechno po bouři zharmonizuje, říká – a teď už vlastně každá moje třetí myšlenka bude patřit hrobu... Prosperovi bylo padesát let, a já dnes mám o deset víc. Vzhledem k tomu, že letos jsem ztratila několik blízkých lidí, ryzích přátel, život se mi začíná přelévat do vzpomínek. Je to surový přelet let. Chtěla bych život ve vzácných chvílích přidržet a ptát se duše po nápovědách, protože vím, že existují nové možnosti a také nečekaná osudová zadání...
  • 12.12.2005 12:12:51 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory