zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Kamil Pulec: Když vás postava rajcuje, je to vždycky radost

Herec Kamil Pulec

autor: archiv divadla   

Elévskou smlouvu získal ve Slováckém divadle v roce 1984. V tomto divadle s přestávkou tří let setrval dodnes. „Zvládnout rejstřík na oblastním divadle byl a je pro mně více-méně oříšek,“ přiznává herec Kamil Pulec, který si jinak na role nemůže stěžovat. Namátkou uveďme – Othelo, Oberon (Sen noci svatojánské), Kolík (Portugálie), Hajný (Liška Bystrouška) a další inscenace jako Výstřely na Broadwayi, Šakalí léta.
„Raději hraju vždycky věci, při kterých přijde režisér, který načrtne svou vizi figury. Nemám rád, když režisér pouze přijde a řekne: „tak mi něco předveď...“ ,“ přiblížil Kamil Pulec a dodal: „Například pan režisér Pitínský má vždycky vizi a nejenom o hlavních figurách, ale o všech, a to je pro herce poloviční práce, protože se nemusí pídit po nějakém základu, protože ten základ mu režisér dá. Potom je to otázka tvůrčí spolupráce s režisérem. Herec tady není od toho, aby vymýšlel nějaké mizanscény a situace, herec je tady od toho, aby zahrál to, co se po něm žádá.“

  • Jak se vám tedy zkoušelo s režisérem Pitínským?
    S panem Pitínským jsem se potkal na Lišce Bystroušce už po třetí. Dělal jsem s ním Bratry Karamazovi a Gazdinu robu, tam to bylo takové oťukávání, které vedlo i k mému překvapení k ceně, kterou jsem v rámci regionu dostal – Největšího z pierotů. Jinak je to člověk, který je připravený na nejmenší detail ve hře a ví, co tím chce říct, co má která figura dělat. Pak už do role člověk dává kus sebe a je to už taková Óda na radost. A když se vám ještě potrefí to, že souzníte s tou postavou, že ta postava vám není proti mysli, je vám blízká, něčím vás rajcuje, něco z ní chcete vytáhnout, něco vám to říká z vašeho života, od něčeho se můžete odpíchnout, pak je to radost.
  • A Revírník vám něco podobného přináši?
    Revírník mi je velmi blízký, protože když se kolem sebe podíváte, zjistíte, že každý je tak trochu sám, přestože máme spousty kamarádů. Taková ta pospolitost, kdy se na dědině všichni večer spolu sešli, pokecali a byli jako jedna rodina už není. Převládá anonymita, možná i obavy s pospolitosti. To je právě ten Revírník, který je strašně sám a touží po svém osobním štěstí, které nemá se svou ženou. Proto utíká do lesa, a nakonec je rád, že najde lišku - ženu, milenku. Tak to je pojaté v naší inscenaci a v tomto by asi každému byla ta role, myslím si, blízká.
  • Kolik rolí máte nastudovaných najednou?
    To opravdu nevím. Asi kolem osmi až deseti. Ročně hrajeme tak patnáct titulů, protože jsme repertoárové divadlo, v průměru po 35. – 40. repríze inscenaci stahujeme.
  • Máte za sebou jubilejní šedesátou sezónu. Co vás čeká v té letošní?
    Nevím. Nechávám se vždycky překvapit. Nerad vím něco moc dopředu. Kdysi dávno jsem s režisérem Pavlem Doležalem udělal velkou chybu. Bylo to v mých hereckých začátcích. Porušil jsem jednu hereckou zkušenost - přečetl jsem si dopředu text připravované inscenace a vytvořil si na ni názor, kterého se mi již nepodařilo zbavit. Nikdy nemůžete vědět s čím režisér vyrukuje. Od té doby lžu a na první čtené, když se režisér zeptá, kdo tu hru četl, a všichni zvednou ruku, já tedy taky.
    Dnes už čekám vždycky na to, co ten daný režisér z toho chce udělat. Například Othello, kterého jsme dělali s panem režisérem Igorem Stránským, se může hrát o čemkoli, záleží pouze na výkladu. Když přijdete na zkoušku s tím, že Othello se hraje o Othellovi a on se hraje o někom úplně jiném, pak je to velmi ošidné.
  • Ve Slováckém divadle jste spokojen...
    Určitě. Ale musím říct, že mě štve, že jsme i přes úspěchy, které v poslední době Slovácké divadlo zažívá – možná je to jenom náš pocit – bráni jako periferní divadlo kdesi na východních hranicích. To mě mrzí, protože pragocentrizmus je někdy na škodu věci. Je to piha na kráse. Konečně ale není důležité, jestli to vidí kritik, ale diváci, pro které hrajeme. Naštěstí o ně nemáme nouzi. Kéž by toto vydrželo hodně dlouho, protože jsme si diváky strašně dlouho vychovávali a oni k nám teď chodí rádi.
  • Kamil Pulec
    Narodil se roku 1963 na Slovensku. Maminka je Slovenka, otec je voják z povolání. Studoval průmyslovou školu stavební v Českých Budějovicích. Dětství prožil v Hluboké nad Vltavou. V Plzni sloužil na vojně. Dá se říct, že tam tak nějak „čuchnul“ k divadlu. Ještě na vojně se přihlásil na JAMU, kam se nedostal. Tehdejší ředitel Slováckého divadla pan Juřina mu v roce 1984 nabídl elévskou smlouvu. V letech 1989 až 1992 byl v angažmá v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Ve Slováckém divadle zakotvil asi už na stálo.

    5.12.2005 23:12:43 Rudo Leška | rubrika - Rozhovory