Scéna.cz 

Fantasmagorie aneb variace na Rusalku

Když se před necelým rokem (přesně 13. května 2000) na jevišti Divadla v Dlouhé odehrály první takty z Dvořákovy Rusalky ve hře Kabaret Undine, nastalo v řadách diváckých, a potažmo i kritických, velké pozdvižení. Hlediště se rozdělilo do čtyř táborů: první fronta přijímala celé představení s nadšením jako celek, druhá se zaměřila na první polovinu hry a druhou zatratila, třetí linie se chovala přesně naopak, a zbyl poslední ploskonohý batalión, který se s inscenací dosud nevypořádal.
Jak to tedy vlastně bylo: fantasmagorie nebo variace? Minulý čas používáme vzhledem k derniéře, která se konala za účasti plného parteru i balkonu (škoda, že se tak nestalo při jiných reprízách). Aniž bych uspokojil všechny šiky dovolím si tvrdit - z divadelního světa odešla nadčasová a geniální hra. Vyčítat se jí nechá mnohé, ale nic není stoprocentní. V každém případě "Undína" bylo představením na dvě shlédnutí. Poprvé byl člověk převážně šokován, při druhém si třídil a vychutnával lahodné dotyky s múzou.

Představení je protknuto velkým množstvím obrazů a symbolů nejen po stránce textové, ale zejména po stránce hudební, scénické i kostýmové. Za hudební složku se zaručil autor hudby Daniel Fikejz, který dokázal propojit scénickou hudbu s dílem A. Dvořáka. Působivé kostýmy, u nichž převažoval samet a krajka, navrhla Zuzana Krejzková.
První polovina hry se odehrává v kašírované a šmírovsky romantické scéně z konce devatenáctého a počátku dvacátého století (o čem vlastně jiném Rusalka je, než o nádherném milostném kýči - prudivci mi prominou i já patřím k velkým ctitelům této opery). Na jevišti spatříme romantický lesík spolu s jezírkem, režisér neopomněl ani na ladnou laň se srncem. Druhá polovina se přesune výkladově o sto let kupředu, tedy opět na přelom století, ale již dvacátého a dvacátého prvního. Romantika je vystřídaná bílou strohostí ateliéru. V neutrálním prostoru se za pomoci světel vytvářejí jakákoli prostředí.
"Nesedejte si do páté řady", znělo varování jedné dobré osoby při první repríze, kterou jsem shlédl. "Co to," divím se, když vidím v této řadě sedět diváky. Přistupuji k nim s občanskou starostlivostí: "V této řadě se hraje. Přesedněte si.". Dvě dámy začaly vehementně mávat vstupenkami, tak jsem se omluvil. Ouha! Poznaly při představení. Do páté řady se hrnula maminka (Jaroslava Pokorná) s J.A.P. (Tomáš Turek). Poté se jí ještě chtělo čůrat, čili další pohyb. V závěru první půle se v pověstné páté řadě odehrála dramtická akční scéna v hlavní roli s Jiřím Wohankou coby otcem Rusalky.
Ani tato etuda s rostržitou maminkou, která nechtěně zabloudila ze záchodu na jeviště, přes rozdílné názory dle mého, nenarušila koncept hry. Stala se motorem, zkouškou soustředěnosti, prostě do onoho nadneseného scénického zvárnění vnesla život.
K správné Rusalce (Klára Sedláčková) patří Princ (Jan Vondráček). Ten si tuto postavu odehrál v pravdě s démonickým gustem. Neboť mu byla přisouzena role Prince, na jednu stranu karikaturně sladkého, ale i podlého a vypočítavého, role lovce, který jde sebejistě za svým "masem". Vedle toho nás provázel hrou v podobě Kabaretiéra (jakéhosi alegorického kohouta). Pro zvětšení dramatičnosti, předepsal režisér a spoluautor scénáře Vladimír Morávek, na scénu kohouty dva. Vondráčka doplňoval a zároveň mu kontroval Peter Varga. Ve výčtu postav nelze opomenout cholerického Tátu a zároveň Vodníka Jiřího Wohanku. Graciózní Královnu a Cizí kněžnu Chantal Poullain. V rolích doprovodných si zahráli v kabaretu Ježibaba (Martin Veliký a Martin Matějka,'); Ceremoniář, Kuchtík a Soudce (Pavel Tesař), Král a Hajný (Vlastimil Zavřel) a další.
Filmově konstruovaný příběh o velké lásce, o protínání citů a motivů, spolu s koláží historických událostí - to byl Kabaret Undine aneb J.A.P. jde se svou maminkou do divadla. Dávají zas něco o Rusalce.. Páteční derniérou zaniklo nadčasové představení, kterému jedni budou říkat fantasmagorie a druzí variace na věčné téma lásky Rusalky a Prince.
P.S: Nevadí, možná bude stačit ho přejmenovat a uvést v obnovené repríze.