Scéna.cz 

Stará tráva, žádná sláva

Nalezení rukopisů Zelenohorského a Králodvorského a snaha opětovně upoutat pozornost k českým národním mýtům to je podhoubí, v němž se zrodil Klicperův Hadrián z Římsů, kterého uvedlo Národní divadlo v režii Ivo Krobota dne 8. a 9. února v premiéře. Proč byl právě Klicpera opětovně zařazen na "plátno" Národního divadla? Pokud bude hru sledovat mládežnický dorost, neboť pro divadelního labužníka tato pohádka není přijatelná, mohou být jazykové prostředky poetické staročeštiny překážkou. V tomto případě nezbývá než souhlasit s Ruměnou, že hra je "tuhá, jak dubová kůra".

Přes handicap zastaralého Klicperova textu, bláhovosti a naivity příběhu, dokázal celý realizační tým vykřesat ze hry co se dalo. Celá koncepce rádoby puntičkářského ochotnického až kýčovitě kolorovaného stylu naprosto vyhovuje této "pitomosti".
Můžeme tento výraz použít s čistým svědomím, aniž bychom celému projektu neublížili? Označení "pitomost" směřuje zejména k jednoduchému schématu příběhu. Rytíř Světislav (Karel Pospíšil) chce vdát svoji šestnáctiletou dceru Ruměnu (Martina Válková), která opětuje lásku Želmírovi (Petr Bláha). Ten je pro zajímavost syn "nejlepšího nepřítele" Světislava. Mravokárný dozor nad celou situací má stará panna Jenovefa (Jitka Smutná). Jak už to bývá, každá rada drahá, proto intrikář Soběbor (Ondřej Pavelka) přispěchává. Cestou potká žoldnéře Srpoše (Petr Motloch), kterému nabídne "chaloupku a zahrádečku s kravičkama", jen aby pomohl Želmírovi, svému příteli. Ovšem toto přátelství je divákovi pro zvýšení napětí zatajeno až do poslední chvíle. K tomu musíme připočítat samotného snoubence Ruměny, určeného vůlí otců, Hadriána (Vladimír Javorský).
Staročesky laděná výprava, kterou navrhl Luboš Hrůza, s mohutnou slovanskou lípou, stojí v centru všeho dění. Diváka pohladí a uklidní. Celá scéna je rozdělená na část pro vlastní hru a na část pro hru na ní, tedy na prostor vlastenecké sokolovny. Moto "Zisk ni slávu", nebylo zvoleno pouze nahodile, ale v duchu celé ochotnické koncepce.
Účast živého orchestru může přes svoji funkčnost působit jako přepych. Národohrdecké písně plně doplňují celou inscenaci. A jeden výrok z publika: "Proč ji nutí zpívat (směřováno na M. Válkovou), když tak pěkně hraje." je nutné okomentovat takto: právě asi pro ono ochotničení.
Jak se s touto koncepcí vypořádali herci? Některé hraní, jež vyvolávalo u jedněch smích, se druhým zdálo trapné (viz rozpačitý Ondřej Pavelka). Jiné postavy hrály s předurčeným úspěchem. Dvojice pravý Hadrián (Vladimír Javorský), hypochondrycký a dětinský, ve spojení s fyzicky bytelnou moralistickou Jenovefou (Jitka Smutná) je zárukou úspěchu a komičnosti od samého počátku. Crazy situace vrcholí nejvíce v momentě, kdy šlachovitý Javorský je zván k úpravě růžové zahrádky mohutného poprsí Smutné. Monotónnost a případný stereotyp citlivě arytmizovaly gagy s nápovědkou (Alena Kubečková), např. situace, kdy Lepohlav vhodí do nápovědné budky krysu.
"Národní" Hadrián má z řemeslného hlediska slušnou úroveň. Krobot, Hrůza i Šonka se v rytířské veselohře opravdu našli. Totéž je nutno říci o hercích. Ovšem k pravdě: Sláva nemůže být stará tráva. Nač vytahovat staré seno ze stodoly? Koně pak ohrožuje kolika. Není lepší jej dát do kompostu a z něho vypěstovat čerstvou a zdravou zeleninu?

Václav Kliment Klicpera Hadrián z římsů Režie Ivo Krobot; výprava Luboš Hrůza j.h.; hudba Jiří Bulis a Lubor Šonka, dramaturgie Miloslav Klíma.
Osoby a obsazení: Rytíř Světislav (Karel Pospíšil,'); Jenovefa (Jitka Smutná,'); Ruměna (Martina Válková,'); Želmír (Petr Bláha,'); Soběbor (Ondřej Pavelka,'); Hadrián z Římsů (Vladimír Javorský,'); Lepohlav (Jiří Reidinger j.h.) a další.
Premiéra 8. a 9. února 2001.