Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Karel Weinlich: Malá oslava s mikrofonem

autor: Scena.cz

Každý, kdo někdy stál před rozhlasovým mikrofonem, zná jméno režiséra Karla Weinlicha více než dobře. Nestor Československého rozhlasu, jehož pedagogy byli takoví velikáni jako např. K. Hőger, V. Fabiánová, S. Neuman, či profesoři J. Plachý a R. Lukavský, zažil „zlatou rozhlasovou éru“. Do služeb tohoto média vstoupil před padesáti léty a zůstal mu věrný dodnes. Své životní zkušenosti s trpělivostí a ochotou již téměř deset let předává též studentům Vyšší odborné školy herecké. Tento výjimečný člověk, vždy plný humoru a životního optimismu, proslavený svým kladným vztahem k ženám, oslavil 6.dubna významné životní jubileum (1930). Využili jsme tedy této příležitosti, abychom nejen pogratulovali, ale též se dozvěděli něco o médiu svým způsobem jedinečném, a přesto dnes lehce přehlíženém – o rozhlase.

Pane režisére, Vy a rozhlas, toť skoro synonymum. Jak jste se k této profesi vlastně dostal?
Měl jsem to štěstí, že jsem byl mezi prvními třemi posluchači, když se otvírala rozhlasová speciálka na AMU, kterou vedl profesor Bezdíček, zakladatel rozhlasové režie. Po absolvování jsme nastoupili v rozhlasu jako asistenti a měli možnost se dále učit např. u legendy rozhlasové režie a mého velikého vzoru pana Přemysla Pražského.

Bohužel se zdá, že tenhle zajímavý obor brzy zajde na úbytě…
Kladu si otázku, proč by se dnes ta děcka vůbec měla učit pracovat v rozhlase, když o to v budoucnu nikdo nebude stát… Nejsou z toho ani peníze, ani sláva, protože lidí, co rozhlas poslouchají, je čím dál tím méně. Rádio se stává spíše kulisou. Snaží se být pseudoveselé, pseudozábavné, ale v tom, aby zprostředkovávalo velká múzická díla, pokulhává. Za zásadní omyl považuji zrušení Centra pro děti a mládež. A přitom se tam v těch minulých těžkých dobách dělaly nádherné věci, které navíc měly smysl. Bohužel dnes je vše především o penězích. A umění je drahé a pro lidi málo přitažlivé. Více je dnes baví všechny ty soutěže, kde stále dokola hraje jedna a ta samá deska a k tomu jim mladá moderátorka, která ani neumí mluvit, naslibuje „cukrlátka“, když jí zavolají. To se dnes poslouchá. Náklady na takovéto vysílání navíc stojí jen pár korun. - To je potom těžké.

Přesto nepropadáte beznaději a učíte na VOŠH skoro deset let předmět „Práce s mikrofonem“. Co je to vlastně rozhlasové herectví?
Rozhlas je ideální, pokud ho chcete využít pro svůj další profesní růst. Máte možnost okamžité kontroly, a navíc vám hned odhalí, zda je to, co reprodukujete, pravdivé či nikoli. Mikrofon je hlas a ten musí být podepřen jednak tím, že interpretujete myšlenku, a pak tím, že se za ní postavíte a říkáte jí pravdivě. Jak říkal profesor Bezdíček: „Rozhlas je myšlenka vyjádřená slovem a podepřená pravdou.“ Kromě toho, já neučím - jen jsme společně s mým kamarádem mikrofonem připraveni těm študákům předat maximum, co můžeme.
Měl jsem mistry učitele a jejich zkušenosti předávám dál. Samozřejmě, že je to potom konfrontace toho, co vás tito lidé – velikáni – učili , s praxí. Takže, vždy když přistupuji před nové studenty, říkám, že herectví je svým způsobem záležitost hodně komplikovaná. Už od dávných časů se lidé snaží pojmenovat, kdo je to herec, co je to talent, ale myslím, že se to ještě nikomu nepodařilo přesně definovat. Všechny ty pedagogické poznatky a zkušenosti jde shrnout do určitých moudrých bonmotů, a tak by jedna dvacetiminutová přednáška měla stačit, aby se ze všech mladých talentů stali herci. Ovšem v praxi to tak lehce nejde.
A tak tu sbírku bonmotů postupně rozšiřuji i o některá vlastní poznání. Došel jsem např. k přesvědčení, že jednou součástí definice, co to herectví vlastně je, je uvědomit si, že mimo ego civilní existuje též ego herecké, které má hranice, v nichž se může pohybovat. Každý interpret má nějakou šíři, v níž se musí najít. Buďto to nedotáhne, pak to není ono - nebo to přetáhne a zase to není ono. Nejde tedy o to co říkají, ale jak to říkají, aby to bylo pravdivé a nešedé.

Myslíte, že si dnešní studenti dají poradit?
Mládí je v mnoha ohledech naivní až blbé, a to říkám s plnou zodpovědností této vulgárnosti, neboť jsem byl též mladý a blbý. Na škole jsem se mohl učit na klavír - nenaučil. Mohl jsem dělat angličtinu - nechtěl jsem. A je spousta věcí, které se při studiu podceňovaly, podceňují a podceňovat budou a nikomu to nevysvětlíte. Teprve až dojdete do věku, kdy vás ze všeho nejvíc zajímá, zda mají ve Strašnicích dostatek plynu, přijdete na to, že čím víc řemeslných stránek svého života ovládáte, tím že větší a větší možnosti se před vámi otevírají. Zvlášť v dnešní dravé době, kdy každý musí těžce bojovat o své místo na slunci.
Já když dnes vidím ty žáky VOŠ, jak mnohdy zápasí s tím, aby měli na tu pomyslnou skývu chleba a ještě si platí školu, tak mi připadá naprosto přitroublé, aby tito lidé nevyužili všech možností, které jim ta škola nabízí. Proč je tedy nutit? Oni by si jen měli uvědomit, že čím více toho ovládají, tím budou žádanější.

A závěrem ještě taková provokativní otázečka - myslíte, že rozhlasová tvorba je umění?
Pro mě je umění a neumění, ale nerozlišuju na umění filmové, divadelní nebo rozhlasové. Liší se jen technickými záležitostmi, různými řemesly. Mikrofon byl vždycky a je dodnes vážen. Nedá se ošidit krásným hlasem. Je mnoho lidí, kteří jsou takoví řečníci, rétorici, a přece jim nevěříte, ani když se představí, jak se jmenujou. Mikrofon samozřejmě vyžaduje, aby to, co říkáte, bylo sdílné tou komunikací - jazykem, ale chce to něco navíc. Těch 52 let s rozhlasem mě přesvědčilo, že když sdělíte pravdu a sdělíte ji tak sugestivním způsobem, že ji posluchač akceptuje, odpustí vám drobné technické nedostatky.

Děkuji mnohokrát za rozhovor a za všechny, kteří měli tu obrovskou možnost se s Vámi seznámit. Přeji HODNĚ ZDRAVÍ A VITALITY!

2.5.2005 00:05:43 Jaroslav Pokorný | rubrika - Recenze

TIP!