Scéna.cz 

S Jaroslavou Šiktancovou nejen o pedagogické

Když jsme připravovali tento rozhovor, na jevišti studentského divadla Disk se blížilo do finále zkoušení inscenace Její pastorkyňa. „Tři dny před premiérou jsou v souboru vždy takové situace, kdy „herečky pláčou a herci“ jsou sveřepí. Mám ale pocit, že tohle zkoušení probíhalo tak, že si studenti sáhli na pro herectví podstatné polohy v sobě, takže i kdyby to náhodou nedopadlo, jako že já si myslím že ano! – stejně už to už pro ně bude dobře. Pro nás všechny už ta samotná zkušenost má hodnotu,“ přiblížila režisérka Jaroslava Šiktancová.
K dramatickým okolnostem v období totality, kdy jí po podepsání Charty 77 nebylo umožněno dokončit školu ani pracovat v profesionálním divadle, se nechce vracet. Nejvíce si cení toho, že v „zakázaném období“ měla možnost spolupracovat s Miroslavem Macháčkem. Zúčastnila se přípravy jeho inscenací Naši furianti, Bílá nemoc, Vévodkyně Valdštejnských vojsk a Hamlet. V devadesátých letech debutovala jako režisérka v Chebu, pak se postupně přes Liberec, Kladno a další divadla vrátila do Prahy, kde pravidelně režíruje ve spolku Kašpar. Kromě toho působí jako pedagog na pražské divadelní fakultě pražské AMU, je vedoucí letošního čtvrtého ročníku katedry činoherního herectví.

K divadlu Disk a k pedagogické práci na DAMU se dostala díky Janu Kačerovi. „Stejně jako mě přizval do Studia Bouře, abych nazkoušela inscenaci Romeo a Julie, tak mě vyzval, abych šla za ním do školy.“
Do Disku přivádí letos už třetí běh studentů. Ti zúročují výsledky své práce při představeních. Jak se takový dramaturgický plán absolventských inscenací tvoří? Vždy podle složení ročníku, aby každý ze studentů dostal příležitost – svoji absolventskou roli. Letošní ročník má na repertoáru výrazné tituly dramatické literatury: T. Williams: Tramvaj do stanice touha, r. Thomas Zielinsky, N. Macchiavelli: Mandragora, r. Petr Svojtka, D. Diderot/ M. Kundera: Jakub a jeho pán, r. Zdeněk Bartoš, poslední premiérou bude G. Preissová: Její pastorkyňa, r. Lukáš Hlavica.

Při výběru budoucích studentů cítí pedagogové stále větší odpovědnost, zvláště jsou-li vedoucí ročníku. Jak vybrat ze tří set uchazečů těch osm nebo deset budoucích studentů? Jak se to může podařit?
„Každý obor má svoji akreditaci. Vysoká škola studentům garantuje, že budou školeni v určitých disciplínách, získají jisté znalosti a dovednosti. Při přijímacích zkouškách vycházíme z toho, že mají studovat ti nejvybavenější. Na prvních pěti, šesti se dohodneme všichni snadno. Druhá část ročníku se již vybírá podle typového složení studentů i pedagogů toho kterého ročníku. První kolo je síto. Ve druhém kole se zaměřujeme na jednotlivce, ve třetím se už vybírá skupina. Uchazeči přijdou různě připravení. Nejdůležitější je jejich proměnlivost a to, zda umějí vydat energii za dávat energii, zda jim „být na jevišti“, „ono být já a nebýt já“ působí radost. A pak, jak jednou přede mnou velmi přesně poznamenala Taťjána Medvecká, měl by si každý adept uvědomit, že herec je člověk, který bude celý život „připomínkován“. Myslím, že já osobně bych to těžko snášela…“
A jaké jsou vztahy mezi studenty a pedagogem? „Velmi partnerské. S postupujícím časem se snažím mít větší odstup a zároveň zůstat otevřená. Vzniká silně osobní vztah, mezi pedagogy a studenty, v divadle to nemůže být jiné... Jedno by ale mělo vždy zůstat – nikdo v ročníku by neměl vědět, kdo je vašemu srdci bližší... Na místě je dokázat podržet si jakousi „pedagogickou spravedlnost“. Letos si celý náš ročník uvědomuje, že se budeme loučit - a je nám z toho divně už teď. Ještě že je před námi ta premiéra a všechny reprízy jmenovaných inscenací, mezi kterými jsem zapomněla na TANGO. Na všechny zvu do divadla DISK,“ uzavřela Jaroslava Šiktancová.