zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Kdo se bojí Virginie Woolfové? - být na šikmé ploše

Kdo se bojí Virginie Woolfové? (NdB)

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Národní divadlo Brno uvádí inscenaci Edwarda Albeeho KDO SE BOJÍ VIRGINIE WOOLFOVÉ. Premiéra se uskutečnila 18. června 2021, psáno ze sedmé reprízy. Letos si připomínáme šedesáté výročí od jejího napsání. V Československu byla hra uvedena v pražském Divadle S. K. Neumanna (dnes Divadlo pod Palmovkou) o rok později pod názvem Kdopak by se Kafky bál? v režii Václava Lohniského. Od 90. let se dočkala jedenácti nastudování. V roce 1993 ji např. uvedlo Divadlo v Řeznické, režie Michal Pavlík.

Edward Albee je touto hrou zařazený v divadelní literatuře mezi průkopníky absurdního divadla. Osobně mi brněnské nastudování pasuje do kategorie psychothrilleru až cool dramatiky. Např. OSIŘELÝ ZÁPAD Martina McDonagha určitě v Albeeho předloze našel velkou inspiraci. Zejména v trumfování se ve zlu dvou bratří.
Režisér Štěpán Pácl (letos 40 let) prokazuje zkušenost a zralost pro tento druh bezesporu náročného textu. Zejména výborně vede jednotlivé postavy ve vzájemně ubíjejícím vztahu u obou generací představitelů. Překlad Luby a Rudolfa Pellarových je opět dokonalý a nedá se nahradit. Pácl nabízí divákovi hru v dokonalém prostředí obývacího pokoje ze 60. let na začátku hry ideálně nasvícenou.
Jan Galia, autor hudby, ji živě interpretuje na jevišti na kontrabas a Loop Station. Zároveň se v určité fázi stává pomocí projekce součástí scény.

Základní klíč inscenačního ztvárnění vidím v krizi. “Krize je jakákoliv událost nebo období, které povede nebo může vést k nestabilní a nebezpečné situaci postihující jednotlivce, skupinu nebo celou společnost. Krize jsou negativní změny v lidských záležitostech nebo záležitostech životního prostředí, zvláště když nastanou náhle, s malým nebo žádným varováním.” (Wikipedie).
Krize prvního sebeurčení člověka, zhruba tři roky každého jednotlivce. Krize druhého sebeurčení, raná puberta (zhruba třináctý až patnáctý věk). Krize středního věku, manželského nebo partnerského soužití. Krize na pracovišti, ve společnosti… Jak se říká: “Všechno zlé je pro něco dobré.” Tento přístup ke všem krizím znamená, že většinou dojde k nějaké katarzi, nabrání nového větru do plachet, k posunu.
Na jevišti v různé intenzitě se přetahují dva páry, starší Marta (Tereza Groszmannová) a Jiří (Martin Sláma). Mladší pár představují Drahunka (Eliška Zbranková) a Nick (Vojtěch Blahuta).

Celou situaci navozuje pozdní after party po univerzitním večírku, kde je rektorem otec Marty. Divák je vtažen na jednu stranu do nevhodné návštěvy mladého páru, na druhou stranu je svědkem konzumace přemíry alkoholu, vzájemného ponižování a hlavně expozice vlastních problémů. Každá postava by dala na samostatnou psychoanalýzu (a dramaturgyně Hana Hložková nabízí v programu inscenace rozhovor s psychologem Markem Navrátilem, za to jí patří obrovský dík). Všichni se nacházejí v nějaké krizi - soužití, kariéra, početí dítěte… Celou inscenaci provází jakási pomyslná říkanka Kdo se bojí Virginie Woolfové? na nápěv písně Komáři se ženili, až se vínem opili… Velmi vhodně zvolený nápěv. Celou expozici, zápletku i vyvrcholení a rozuzlení provází alkohol. Ten je zejména zrůdnější, pokud se tímto démonem nechá ovládat žena. Alkoholičky nejsou ve společnosti snadno rozpoznatelné, protože popíjejí v ústraní, dobře maskují zdroje alkoholu. Pod reflektory se dostanou v okamžiku, kdy už je pozdě. V alkoholovém opojení jsou většinou agresivní nebo naopak utlumené.

Tereza Groszmannová si s Martou rozumí velmi dobře. Naoko je dominantní, bez jakýchkoliv skrupulí zneužívá a ponižuje svého manžela. Bere ho za nýmanda, sluhu (tady je namístě anglický výraz slave). Neustále se odkazuje na lásku a postavení svého otce, ale ta je rovněž fiktivní a nenaplněná. Marta dále se neustále vydává na lov. Není divu, má k tomu vždy příležitost. Mladé maso se vyskytuje každý rok, kdy jsou jmenovaní noví pedagogové na jednotlivé fakulty. Divákovi nabízí veškerou plasticitu své postavy - kuráž, sobectví, vnitřní nevyrovnanost až po hrubost a otupělost násobenou alkoholem.
Martin Sláma v další velmi zajímavé a silné postavě Jiřího. Díky svému výborně zabarvenému měkkému hlasu vystupuje jako skutečný lokaj. Na první pohled se zdá, že ani nemá svou hrdost. Všemu se podrobuje, ale … Většinou nezapomene vše podtrhnout nějakou hláškou, ostře se zatíná do živého. Postupně si nenechá nic líbit a z prvoplánově submisivního a řadového vědeckého pracovníka se proměňuje v racionálně uvažujícího odpůrce. Dokáže se trefit jasně cílenou ranou do černého.
Drahunka Elišky Zbrankové je nádherná a mladá. Podobně nevyzrálá a jemně hysterická. Vzhledem ke svému věku si se sebou neví rady, tápe a brodí se v hledání vlastního místa a hlavně si nedokáže stanovit a uvědomit své životní hodnoty. Vlastně si není jistá ani ve volbě Nicka.
Vojtěch Blahuta - Nick, biolog, si je jistý ve svém životním plánu. Má manželku, promoval v devatenácti letech. Vědecká kariéra na dosah ruky. Ještě si vydobýt tu společenskou a hlavně podle harmonogramu: pomyslně zasadit strom, postavit dům a zplodit dítě, dovolená… K tomu určitě milenka. Nechává se postupně zajmout tenaty Marty. Neodolá jejímu svádění a možná v předtuše, že ho může katapultovat výš ve společenském žebříčku se jí oddává. Jiřím náležitě pohrdá. Dává okázale najevo, jak moc miluje svou manželku.

Alkohol, cigarety, vzájemné ubližování, čekání na fiktivního syna, nevyrovnanost a nevyzrálost mladého páru. To všechno přináší postupnou zkázu a zborcení jistot. Scéna se postupně zvedá v elevaci. Nejdříve vyklouzne tu a tam gramofonová deska. Následně sjede barový stolek s alkoholem… Jedna skříň dozadu, židle. Ze začátku si mohou diváci myslet, co ti jevištní technici dělali? Toto nemohli lépe upevnit? Postupně zaregistrujete zmíněnou elevaci. Najednou se jednotliví protagonisté objevují tu v nočním úboru, tílku, polonazí a hlavně psychicky narušení. Usmíření.
Inscenace Kdo se bojí Virginie Woolfové? divákovi předkládá zajímavé zamyšlení v duchu položených otázek: ubližuju sobě a druhým? dokážu druhé přijmout takové jací jsou? mohu se spolehnout na druhé? Nebo skončím na šikmé ploše?
Psáno z reprízy 5. března 2022.

www.ndbrno.cz

28.3.2022 09:03:06 Josef Meszáros | rubrika - Recenze

Časopis 17 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Bastard (Městské divadlo Brno)

Články v rubrice - Recenze

Mefisto: bezvýznamná rozhodnutí s kořeny zla

Robert Mikluš (Mefisto)

Činohra Národního divadla Praha se vrací do Státní opery. Pod vedením režiséra Mariána Amslera vstupuje na jev ...celý článek



Časopis 17 - sekce

HUDBA

Igor Orozovič vydává album

Igor Orozovič

Herec a muzikant Igor Orozovič vydává debutové album nazvané Když chlap svléká tmu, které obsahuje jedenáct au celý článek

další články...

LITERATURA/UMĚNÍ

Fotografie Miloše Budíka v Praze

Vila Tugendhat ve fotografii Miloše Budíka

Muzeum města Prahy navazuje na výstavu Muzea města Brna Miloš Budík – Jsem fotograf, a představí hlavním celý článek

další články...