zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Společenstvo vlastníků: Podobnost a shoda se skutečností čistě jen náhodná

M. Marcilisová a P. Leicman (Společenstvo vlastníků)

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

V režii Patrika Lančariče uvádí Městské divadlo Zlín hořkou komedii Jiřího Havelky SPOLEČENSTVO VLASTNÍKŮ. Stalo se tak osmou scénou, kde je tato stále aktuální inscenace od své světové premiéry v roce 2017 uvedena (MD Most, MD Mladá Boleslav, Divadlo F.X. Šaldy Liberec, Západočeské divadlo Cheb, Jihočeské divadlo České Budějovice, Východočeské divadlo Pardubice a Vosto5 Praha).

Základním východiskem celého příběhu je snaha vlastníků bytového domu svůj majetek zvelebovat, starat se o něj jako řádný hospodář a udržovat ho v provozu schopném stavu v souladu se všemi právními normami a předpisy (viz zejména § 1194 odst. 1 a 2 Občanského zákoníku). Jedna z primárních potřeb - řádné bydlení přesto u mnoha společenství vlastníků, případně v bytových družstev nebo rodinných vztahů vytváří doslova hororové podhoubí, kde se ke slovu dostává individuální sobectví, malicherná msta, snaha a radost ublížit druhému. Vždyť k tomu máme moc a prostředky a nebo případně ničím neodůvodněné a neopodstatněné motivy a pohnutky. Z toho všeho vyplývají otázky: Kolik stojí nenávist? Jak velkou bolest a újmu mohu způsobit druhým? Stačí jen nesouhlasit.
Režisér Patrik Lančarič staví na základním půdorysu divadelních prostředků: půlkruhové scény na horizontu v šedivé barvě, kde je výrazně červenou barvou zaznamenán katastrální plán. Některé objekty jsou plasticky zvýrazněné. Po jejím obvodu vedou schody do suterénní místnosti. Autor scény Pavel Borák. Kontrast barev předznamenává nejen šeď zastaralé výstavby, zejména panelákového typu, ale šeď v myšlení lidí, kteří najednou získali nemovitý majetek. V jejich hlavách jsou ale většinou zakořeněné pokroucené hodnoty a morálka z bývalého režimu. Červená barva předznamenává nový život, ale také zvýrazněné nebezpečí. A schody? Směrem dolů znamenají sestup do tenat a osidel temnoty. Směr nahoru vede ke světlu, k východisku lepších zítřků a naději.

Kostýmy Jaroslava Máčala jsou charakteristické zejména díky parukám a je jen dobře, že městem nebo státem spravovaná divadla mají ještě ve svém zázemí vlásenkáře a maskérky. Divadlo tak dostává opravdový punc teatrality. Rovněž i oblečení jednotlivých protagonistů podtrhuje charaktery jednotlivých postav.
Patrik Lančarič si s divadelností u této v základu civilní inscenace poradil na výbornou. Díky podtržením divadelním prostředků je zmíněná civilnost dovedená do absurdity až nonsensu. Patří mu tímto obrovský dík za inscenační a režijní odvahu. Protože většina nastudování se odehrává v netradičních spíše nedivadelních prostorách a ne s tak velkým důrazem na divadlo. Ve Zlíně vše zapadá a krásně spolu hraje.
Včetně hereckých výkonů. Manželé Zahrádkovi - Petra Králová a Marek Příkazký. Kostýmově sladěni do street sport módy, sportovní oděv ve výrazných reflexních barvách zelené a růžové a oranžové, bez paruk. Petra Králová nabízí všem vlastníkům vize a pragmatické závěry ve snaze naplnit literu zákona, ale zejména v duchu selského rozumu. Ovšem čelí výstupům a útokům jednotlivých členů. Paní Roubíčková (Romana Julinová) musí mít vše pod kontrolou, bedlivě hlídá veškeré formality: “Stanovy jsou stanovy… já jsem si je nevymyslela… tak to pak nemusí platit žádný pravidla a můžeme to tady rovnou zabalit…” Svou postavu drží až racionálně přesně. Většinou z její strany ústí ve zmíněný nonsens, kdyby stačilo uplatnit jen zdravé uvažování. Paní Horváthová (Helena Čermáková) s výraznou blond parukou a líčením, s dlouhým modrým plédem a brokátovými šaty představuje paní (soudkyni) z lidu. Svou jízlivostí a starostlivostí o druhé dává jasně najevo charakter domovní drbny, které nic neunikne, musí o všem vědět a do všeho strkat nos. “Dneska nikdo nemá vo nikoho zájem. Vobyčejnej lidskej zájem…” Tato její vlezlost je nejen nepříjemná, ale velmi nebezpečná. Vstupuje za hranice osobního teritoria každého. Kibicuje, pošťuchuje a hlavně ubližuje.

Pan Kubát (Zdeněk Julina): “Nemusím nic. Já jsem vlastník. Vlastník! To stačí. Ne je prostě ne. Ne je moje právo!” Typický starý režim, bývalý předseda, který domu vládl z pozice starých časů ve stylu já na bráchu, brácha na mě. Najednou nemá moc, měl by se podrobit společnému rozhodnutí, a tak bez jakéhokoliv odůvodnění, prostě jen z principu vlastní sobeckosti využije své právo veta.
Pan Švec (Jan Leflík) je skutečně ve své herecké etudě skvělý. Nezávislý motorkář, ve věčném spolubydlení se svou matkou. Jeho hlavním motorem není ani tak rychlá jízda na motorce jako velká konzumace alkoholu. Představuje obyčejnou lidovou hloupost znásobenou právě notorickým pitím. “Já hlasuju! Pro. Vždycky pro. Tak mě to učili…! Pan Nitranský (Zdeněk Lambor) představuje Slováka žijícího život svobodného mládence, který se stává díky své sexuální orientaci trnem oku většiny starousedlíků. Velmi procítěně představuje pokrokového moderního člověka. “Říká vám něco slovíčko solidarita! Na tom totiž stojí celá naše kultura.” Manželé Sokolovi (Pavel Leicman a Milena Marcilisová), důchodci, pan Sokol vysokoškolský pedagog s disidentskou minulostí. Němí svědci konání schůze SVJ. Prodali svůj byt v dobré víře panu Kubátovi. Novomanželé Bernáškovi (Štěpán Princ a Lucie Rybníkářová), mladý katolický pár, ona ve vysokém stupni těhotenství, představují nové obyvatele domu, kteří musí čelit těm ze starých časů. Další nejčastější úskalí všech forem vlastnictví: starousedlíci versus náplavky. Ti původní získali byty za velmi výhodných podmínek v rámci privatizace městského bytového fondu, ti druzí zaplatili komerční tržní ceny. Přesto jsou v daných společenstvích bráni jako podřadné kategorie.
Mezi další dvojice, ale velmi výrazné, dynamické hybatele dějem patří sourozenci Čermákovi (Josef Koller a Pavel Vacek), v podtitulku sympatičtí bratři, kteří s rodiči žili dlouhou dobu v USA. Nyní podnikají i v Číně. “Na nás je spolehnutí, nebojte…” “Vždycky se dá nějak domluvit… jsme dospělý lidi…”. Nezapřou svého podnikatelského developerského ducha. Novodobí bezskrupulózní zlatokopové, neberou si servítky, přesto vystupují distingovaně. Jejich jediný cíl je osobní finanční prospěch.
Paní Procházková (Eva Daňková) opět moderní vlastník, který investuje do několika bytů, které jsou zdrojem její obživy. Vůbec ji nezáleží na stálých obyvatelích. Byt pronajímá jen tomu, kdo nejlépe platí. Společné prostory a ostatní části domu, jako např. výtah jsou mimo její zájem. “Jak už jsem řekla, křesťansko-židovské hodnoty mi nejsou cizí… a vždycky existuje nějaká varianta.” Bohatá kaštanově hnědá paruka, spolu s tričkem (potisk kočky) a výrazné kostkované legíny se žlutými páskovými botami z ní činí vypočítavou podnikatelku. Jako svůj doprovod a vyjednavače bere na každou schůzi pana Nováka (Gustav Řezníček), který ve svém kostýmu silně připomíná Jonáka, majitele discolandu Sylvie. “Dneska je těžký podnikat…” Vždy přispěchá s vizitkou na svou firmu v různých oborech podnikání. Opět vzor primitiva, jeho motorem jsou opět peníze a peníze. Zda dobré jméno nebo dobře odvedená řemeslná práce, to už je zbytečné a zatěžující. A na závěr hlavní protagonisté: Petra Králová energická žena v domácnosti, která si dokáže vydobýt své místo. Dobře organizuje, analyzuje a zajišťuje základní chod. K tomu se dokáže obklopit spolehlivými lidmi. Ovšem v rámci SVJ je toto nesourodá směs, kterou nelze jen tak nasměrovat k vytouženému cíli. Pravou rukou je její manžel Marek Příkazký. Ten roli starostlivého tatínka, muže, který dokáže zajistit děti, uvařit, vyprat a vyžehlit. Ovšem hladina někdy přeteče. V závěru se projeví, že není až tak splachovací. Na povrch se vyvalí láva ze spící sopky.

Společné zasedání - schůze jsou lakmusem své doby. Zákon jasně stanovuje stoprocentní souhlas, ale to je v praktickém životě nemožné. Jiří Havelka nabízí vzorový text soužití lidí v jednom domě. Kde se postupně projevuje frustrace všech a ze všeho. V podstatě nastiňuje novodobou rakovinu. Bydlení je základ, mělo by představovat oázu relaxace, útočiště, kam se mohu schovat, být v pohodě a naplňovat své sny, seberealizovat se, vychovávat své děti, žít a hlavně spolu žít ve svém nedotčeném mikrokosmu. K tomu bych ale (ne)měl mít své sousedy. Právě celou tuto situaci režisér Patrik Lančarič výborně se zlínskými herci a inscenátory vystihl. Inscenace Společenstvo vlastníků je sice komedie, ale ze života. Tudíž patřičně hořká a realistická. I když podobnost a shoda se skutečnými postavami může být čistě jen náhodná…
Psáno z reprízy 11. března 2022.

www.divadlozlin.cz

21.3.2022 14:03:07 Josef Meszáros | rubrika - Recenze