Scéna.cz 

Mistrovská lekce v Mladé Boleslavi: Callas & Pecková doslova splývají

Terrence McNally napsal v roce 1995 hru Mistrovská lekce, kterou věnoval světové sopranistce Marii Callas. Ta během veřejné mistrovské lekce obhajuje klady a zápory operního zpěvu, odhaluje své životní peripetie. Na česká jeviště ji přivedla Eliška Balzerová do Violy Praha roku 1997 pod režijní taktovkou Jany Kališové.
Umělecký šéf a režisér inscenace Petr Mikeska oslovil pro roli Marie Callas mezzosopranistku Dagmar Peckovou.

Na povrch by se mohly drát pochyby, zda to nebyl příliš velký risk svěřit tak významnou postavu operní sólistce debutující v činoherní roli, ale všichni škarohlídi se mohou na výkon Peckové přijet podívat. Věřím, že dojdou ke stejnému závěru - Dagmar Pecková je přesvědčivá a hlavně autentická. Callas & Pecková doslova splývají. Dramatický text je podtržený osobním prožitkem. O ztvárnění pěveckých rolí mluví Callas & Pecková s niterním prožitkem. Divák nemá čas vydechnout. Postupně všichni v hledišti doslova hltají každé slovo, případně každý tón.
Režisér Petr Mikeska podtrhl vyvěrající energii zkušené sólistky protikladem prostého jevištního technika (Matěj Vejdělek). Přináší židli a následně polštář s tím, že patetičnost Callas bortí pohledem na divadelní svět svou hrubostí a neomaleností. Tento kontrast plně funguje a není jen prvoplánový. Naopak vyzdvihuje vnitřní sílu a pokoru Callas.

Dagmar Pecková je energická. Její příchod na veřejnou mistrovskou lekci přes hlediště divadla představuje hurikán. Energii, životní esprit, gejzír šíří kolem sebe. Ta touha vyjít se svým nitrem ven, podělit se o všechny zatáčky cest, které vedou k pravdivému ztvárnění pěvecké role, kde to není jen o výrazu, pochopení souvislostí, vnějších reáliích, ale zejména o vnitřních pochodech dané postavy. To vše má kromě pohybu na jevišti a využití prostoru, kostýmu a rekvizity na svědomí ještě pěvecký výkon. A upřímně: rytmus, síla hlasu, intonační přesnost, napojení na kolegy a kolegyně, pokud se jedná o duet či další zpívání se sborem apod. Dagmar Pecková autenticky spojuje McNallův text s vlastní zkušeností. Podobně jako Callas i ona má za sebou světová jeviště, která svým geniem loci umocňují interpretační zodpovědnost. Kdo je tedy na jevišti? Pecková nebo Callas? A není to jedno? Obě zpěvačky jsou ikony své doby. Každá z nich ztvárnila určitý operní rejstřík titulů a postav. Každá je svá a osobitá.

Opomenout nelze ani kontrast frekvententantů mistrovské lekce. Sophie de Plama (Malvína Pachlová), Sharon Grahamová (Veronika Bajerová) a Anthony Candolino (Petr Mikeska). Všichni tři jsou činoherci, nedisponují školenými operními hlasy. Toto není na škodu. Díky svému přístupu ke zpěvu, k osobité motivaci být zpěvačkou nebo zpěvákem jsou s Callas v určitém duelu. Díky tomuto souboji, který je většinou postavený na mladické nezkušenosti, někdy až neurvalosti má divák možnost pronikat do větších hloubek operního zpěvu. Pecková dokáže z jejich neomalenosti těžit. Čerpá ze svého daru klaunství. Možná její reakce vůči frekventantům mohou prvoplánově vyznívat brutálně, ale nejedná se o přímočaré objasnění? Pecková nalévá čistého vína bez skrupulí. Přetavuje vážnost výuky do komediálních skečů. Vždyť si o to ti studenti sami říkají.

Mistrovská lekce v Mladé Boleslavi je svěží a pravdivá.
Dagmar Pecková obstála na výbornou. Potvrdila svůj celoživotní kredit: všechny role stavěla na autentickém prožitku. A to vše s výbornou podporou žáků: Malvíny Pachlové, Veroniky Bajerové a Petra Mikesky. Režisér Petr Mikeska zvládl nejen roli frekventanta, ale zejména režiséra, který díky projekci zavedl diváky do milánského operního domu La Scala. Nabídl díky operním áriím nevšední prožitek.
Inscenace Mistrovská lekce v Městském divadle Mladá Boleslav je skutečně unikátní událostí.

www.mdmb.cz