Scéna.cz 

Věra Herajtová: Nemyslím pozpátku…

„Do inscenací bez silného tématu se nerada pouštím,“ přiznala v úvodu našeho rozhovoru režisérka Věra Herajtová. Diváci se s jejími inscenacemi mohli a mohou setkat v řadě divadel. V libereckém Divadle F.X. Šaldy režírovala Smutek sluší Elektře (2001) a Zojčin byt (2002), v Národním divadle Moravskoslezském Ostrava Tramvaj do stanice touha (2001) a Don Juan a Faust (2003), v Městském divadle Zlín např. Júdit (titulní představitelka byla odměněna cenou Thálie 99).
V Západočeském divadle Cheb, kde působila do konce roku 2004 jako umělecká šéfka, kdy na funkci rezignovala, vytvořila během svého takřka tříletého působení inscenace Rút (představitelka titulní role získala hlavní cenu za ženský herecký výkon přehlídky České divadlo 2001 - 2002), Lucerna, Radúz a Mahulena, Trójanky, Pygmalion, Zkrocení zlé ženy, Probouzení, Agnus dei a další.

Za inscenaci Agnus dei získala režisérka cenu přehlídky České divadlo 2003 - 2004 (rovněž všechny tři protagonistky byly oceněny za nejlepší ženský herecký výkon). "Byla to krásná práce. Těší mě, že hru přijali i diváci," říká Věra Herajtová a poodhalí nám zákulisí režijní práce: "Pro mě je na jevišti důležitý herec. Aby mohl svobodně hrát, měl by vědět, proč a co hraje. Čtení textu je o objasňování a hledání cesty. Svoboda žije v řádu, nikoli v chaosu. Pracuji ráda s herci, kteří o sobě vědí a přitom jejich já není zbytnělé. Pak na sebe slyšíme."
Dalším význačným rysem režijní práce Věry Herajtové - bývalé tanečnice a choreografky (např. Les Misérables; Divadlo na Vinohradech 1992) - je důraz na "jevištní pohyb". V inscenaci Probouzení dokázala s velkým kouzlem rozpohybovat domácí práce jedné z hrdinek. Podobně v ostravské inscenaci Don Juan a Faust velmi citlivě zaranžovala mj. erotickou scénu. Představitelka Dony Anny v této hře Gabriela Mikulková v rozhovoru na našem portále potvrzuje:
„Celý tento tvar jsme s režisérkou Herajtovou dlouho hledali. Jako postavám je nám velmi dobře.“
A co k pohybu říká samotná režisérka? - "Pohyb musí vycházet zevnitř. Gesto pro mě představuje další větu. Při zkoušení si hrajeme. Neposunuji a nepředvádím, to docela zásadně. Divadlo je muzika. Dobrá muzika nepotřebuje velká gesta."
Vznik úspěšné inscenace nepovažuje Věra Herajtová za svou osobní zásluhu. Důležitá je pro ni týmová práce. Nejraději spolupracuje s Markem Pivovarem, Miroslavem Bambuškem a Rostislavem Křivánkem (dramaturgové), skladateli Vladimírem Franzem a Milanem Nytrou, výtvarníky Janou Prekovou, Marií Jiráskovou a Janem Štěpánkem. "Rozumíme si spolu, navzájem se usměrňujeme. Umí číst text a k tomu na sebe dobře slyšíme. Jsme nejbližšími spolupracovníky i přáteli."

Věra Herajtová se narodila v Karlových Varech, ale její divadelní začátky se vztahují k Teplicím. Následně v Brně vystudovala operní zpěv. "Začala jsem u divadla před sto lety jako tanečnice," říká s nadsázkou a dodává:
"Myslím si, že celý život jsem u divadla, ale v podstatě jsem studovala, aniž bych si předem říkala, že chci být tím nebo oním… Studovala jsem, dělala choreografie a tancovala - což bylo poměrně náročné. V té době jsem už režírovala. V mládí jsme si mohli dovolit myslet jen na divadlo a při tom bydlet v dřevěných ubytovnách.“

A jak se jí dařilo prosazovat v Západočeském divadle náročné kusy?
"Repertoár máme rozmanitý, komedie i dramata. Soubor je tvárný. Záběr je velký - od inscenací pro mateřinky a mládež až k tak náročnému textu jako je Rút." V rozhovoru Věra Herajtová mj. prozradila také nejbližší plány - připravuje Věc Makropulos, jíž se s chebským divadlem rozloučí.

Na závěr Věra Herajtová něco ze své životní filozofie: "Při čtení textu nebo inscenování dramatu zjistíte, že totéž se většinou odehrává vedle vás, někdy i docela blízko, někdy ve vás. Snad je to tím, že jste v určitém čase k určitým věcem vnímavější. Žiji přítomností - nemyslím pozpátku. Všechno proudí, teče. Věci prostě přicházejí…"