Scéna.cz 

100 let od narození Jana Wericha

Lidé se rádi smějí – a právě proto se u nás nejraději vzpomíná na ty, kdo dokázali rozdávat smích. Jan Werich byl jedním z těch nejmilovanějších. V tom nejlepším slova smyslu renesanční člověk - herec, dramatik, prozaik, esejista a básník, autor písňových textů, významný představitel české meziválečné avantgardy. A kromě toho člověk, který si dokázal život skutečně prožít, a rozdávat jen jakoby mimochodem smích a moudrá slova.
Jan Werich se narodil 6. února 1905 v Praze. Od podzimu 1916 studoval na reálném gymnáziu v Křemencově ulici a po maturitě (1924) na právnické fakultě Karlovy univerzity. Vysokoškolská studia nedokončil a od roku 1927 se věnoval divadelní činnosti společně s nerozlučným přítelem, spolužákem z gymnázia, Jiřím Voskovcem. Právě oni darovali českému divadelnictví nejlepší odkaz meziválečné avantgardy. I když nepatřili mezi zakladatele Osvobozeného divadla, je spojováno především s jejich zdejším působením.

Jejich první společná hra Vest pocket revue vznikla původně jako zábavná legrácka pro kamarády z gymnázia, měla premiéru na malostranském jevišti Umělecké besedy 19.4.1927. Ve vlastní režii v ní vytvořily dvojici klaunů se vzory v pantomimickém a absurdním humoru němých filmových grotesek. Úspěch byl neočekávaný, a tak se nakonec Osvobozeného divadla zcela „zmocnili“ (1929). Jedenáctiletá činnost Wericha a Voskovce skončila nedlouho po mnichovských událostech, když jim byla vládou tzv. druhé republiky odňata divadelní koncese pro vyhraněně pokrokovou politickou orientaci, která prý mohla vést k nežádoucí odezvě v hledišti. Divadlo bylo 9.11.1938 uzavřeno. Oba umělci poté odjeli do Ameriky, kde sice hráli jak pro americké publikum, tak i česky pro krajany, ale v Hollywoodu se snažili prosadit marně (až později určitých úspěchů dosáhl Jiří Voskovec ve vážně laděných filmech).
Werich a Voskovec společně napsali Vest Pocket Revue, Baladu s hadrů, Pěst na oko, Rub a líc, Těžkou Barboru, Caesara, Osla a stín, Golema, Kata a blázna, Svět za mřížemi. Jejich hry se čas od času pokouší někde hrát, ale to, co jim dodávalo „šmrnc“ - aktuální předscény – napodobit nejdou. A tak samostatným životem dosud žijí především písničky s hudbou Jaroslava Ježka.
Brzy po nástupu zvukové éry začala i jejich spolupráce s českým filmem. Před svým odchodem do emigrace natočily čtyři filmy: Pudr a benzín (1931), Peníze nebo život (1932), Hej rup! (1934) a Svět patří nám (1937).

Na pražské jeviště se Werich vrátil po svém návratu do Čech (1945) v postavě Sherida Whitesieda z americké hry Přišel na večeři v Realistickém divadle (1946). Po Voskovcově návratu (1946) obnovili divadle W+V revue Pěst na oko (1947 – 48). Ještě než Voskovec znovu odešel do Ameriky, nastudoval hudební komedii Divotvorný hrnec (1948), v níž Werich vytvořil postavu vodníka Čochtana. Jako člen divadle v Karlíně si pak ještě (spolu s Vlastou Burianem) zahrál ve hře Nebe na zemi. V roce 1955 se ujal uměleckého vedení Divadla satiry, které přejmenoval na Divadlo ABC. Po odchodu J. Voskovce se Werich pokusil opakovat úspěchy dvojice W+V, jeho partnery byli např. Miroslav Horníček a Miloš Kopecký, ale byla už jiná doba, a stejného souznění jako s Voskovcem se už nikdy nepodařilo dosáhnout.

Poválečná generace tedy zná Wericha především z filmů a tv pořadů. Z nejznámějších jmenujme alespoň filmy Císařův pekař aneb pekařův císař (1951), Byl jednou jeden král (1955), Až přijde kocour (1963). Dále natočil filmy: Kočár největší svatosti (1965), Jindřich VIII. (1968), Uspořená libra (1964), Medvěd (1963), Slzy, které svět nevidí (1966), seriál Pan Tau. Nesmíme zapomenout ani na jeho báječné účinkování v Hovorech H, kam si ho přizval M.Horníček. Werich je mj. také autorem pozoruhodných pohádek z knížky Fimfárum, v nichž prokázal svou excelentní znalost češtiny a schopnost hrát si s ní.

Jan Werich zemřel 31.10.1980 v Praze.

Werichova teorie smíchu: „Někdo chytrý pravil, že zjistit co je smích a proč se lidi smějí je jako zjišťovat, proč je králík naživu. Dokud ho nerozpitváte, tak to nezjistíte. Jenže, když už ho pitváte, tak už je mrtvý a stejně to je i se smíchem…