Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

„Hrát na půl plynu – to nikdy!“ říká Erik Pardus

Erik Pardus a Stano Slovák v pohádce Zahrada divů

autor: archiv divadla

V Městském divadle Brno působí herec Erik Pardus od roku 1982. V tom samém roce ukončil studia na JAMU. Na domovské scéně má velké množství rolí: titulní ve hře Osudy dobrého vojáka Švejka, Vévodu z Norfolku - Jindřich VIII., Doktora - Kean IV., Romaina Tournela - Brouk v hlavě. Divákům se představil jako Gumpán v nejnovější premiéře Zahrada divů. Dále ho můžeme vidět v inscenacích Koločava, Racek, Máj a další.
S Erikem Pardusem jsme se setkali v předvánočním čase, ke kterému neodmyslitelně patří pohádky. Jednu původní muzikálovou pohádku - Zahrada divů - máme právě v Městském divadle Brno za sebou. Ve druhé ho uvidí diváci na Štědrý den na televizní obrazovce, účinkuje ve vánoční báchorce To vánoční šturmování.
Erik Pardus se rozpovídal nejen o „pohádkách“, o herecké pravdě, o svém vztahu k Brnu, ale vyznal se také ze svého vztahu k divadlu. Rozhovor s ním byl o to zajímavější, že do šatny vstoupil jeho kolega a spolužák Jan Mazák.

Jaký máte vztah k pohádkám?
Každá žena je pro mě novou pohádkou. A já, kdykoliv potkám ženu kterou neznám, tak mám pocit, že se pouštím do nového pohádkového světa a zjišťuji, jestli je to vlk nebo Mařenka. V každém případě mám radost z těchto pohádkových žen, které jsou schopny splňovat roli Vlka nebo Mařenky, protože pohádka je přesně o tom, co si člověk sní než usne. O tom, co je příjemné…. A příjemná je Mařenka i vlk, ne? Takže já mám v každém případě pohádky rád, protože tam existují a fungují Mařenky.

Vnímáte rozdíl mezi dětským a dospělým divákem?
Po dnešní premiéře Mošovy a Mertovy muzikálové pohádky Zahrada divů jsem zjistil, že je mi hrozně příjemné, když si lidé navzájem rozdávají optimistické a příjemné informace pouze proto, že jsou takto naladěni.
Pokud má člověk lidi rád, tak jim neubližuje a když jim ublížit chce a není tak agresivní, aby nebyl schopen posoudit, jestli je nezbytně nutné někomu ubližovat, tak spíš zavře pusu a jde pryč.
Každý má svých problémů dost. Nejlepší je lidem říkat věci, které se týkají optimismu, progresivity a zbytečně neříkat věci kritické a negativní.

Stalo se vám někdy, že jste hrál nějakou postavu a řekl si: To jsem já?Kdykoliv na jeviště vylezu, vyjdu, vyjedu nebo mě donesou, tak vždycky jsem to já, protože já ty role nehraju, osobně je prožívám a mám je rád. V každém případě jsem tam za Erika Parduse a stylizování moc nejde pod vousy mé oholené tváře. Jde o to, že člověk vyjde na jeviště a buď to myslí upřímně anebo ne. Pokud to myslí upřímně – to není otázka upřímnosti občanské a civilní, ale otázka upřímnosti herecké. Pokud je lhář, tak lže nejen v civilním životě, ale i na jevišti.

V únoru příštího roku budete v jednom angažmá již 23 let. Poznamenalo vás to nějak?
Nebudu říkat nic originálního. Jak můj tatínek říkal, doma jsi tam, kde máš známého policajta, hospodského a lékaře. V Brně mám svého známého hospodského, lékaře i policajta. Nepotřebuju žádná privilegia, jde pouze o to, že mám pocit domova. I když pocházím z Uherského Hradiště, v Brně jsem od pěti let a vlastně jsem tady zažil první lásky, fotbaly, průšvihy, první večírky, první průšvihy s rodiči. Brnu jsem vděčný za to, že když jdu po ulici, v každé druhé někoho potkám a poznám. To mě baví.

Na kterou roli vzpomínáte nejraději?
Nejraději vzpomínám na Honzu Mazáka, na jeho roli v komedii Talisman, kterou dělal na přijímacích zkouškách na JAMU. Pak se ztratil… Přes Ostravu šel do Hradce Králové a vlastně se Standou Mošou, režisérem a ředitelem divadla, jsme ho dostali zpátky k nám do divadla, neboť já jsem dost nemocný člověk a potřebuji alternanta.

Jak je možné, že jste poslední dobou oba obsazováni do stejné role?
Protože jsme podobní lidé ve smyslu vnímání světa. Ač jsem pozitivista a Honza Mazák negativista, tak se to v tomhle případě krásně kříží. On, když dělá v mých očích roli velmi analyticky pojatou realisticky, já z toho vyjímám věci, které mohu použít. A on naopak používá mé pozitivní, negativní věci z konkrétní role. Dávám mu plusy a on mi dává mínusy… Dělám třináct dílů Četnických humoresek a potřebuju, aby za mě někdo hrál.

Na co rád v divadle vzpomínáte?
Strašně rád vzpomínám na to, když mě Zdeněk Černín obsadil do role Jaga v Othelovi. Až po premiéře mi režisér řekl, že se na dramaturgické radě říkalo: ten to nemůže hrát, on je takovej tlusťounkej a pozitivní, vždyť to je hajzl, ten Jago. Zpětně musím Černínovi poděkovat za to, že si mě prosadil. Černín má intuici a dokáže dobře vystihnout jistej charakter člověka, v jisté fázi, do které by ho mohl stlačit. To on umí, to je boží dar. Jsem rád, že patřím k týmu herců Zdeňka Černína, protože ho mám rád. On je velmi rovný, velmi cílevědomý a ví, proč si koho obsazuje a proč to po něm chce. Je to chlapík, kterému věřím.
Cením si všeho, co jsem zde v divadle odehrál, protože cokoliv hraju, hraju pořádně a poctivě.

Co pro vás znamená úspěch?
Peníze… Úspěch je osobní pocit. Když se vám něco povede, v divadle konkrétně. Když odcházíte z jeviště a je vám aspoň dobře a dobře unaveno. Máte pocit, že to proběhlo úspěšně. To je úspěch. Subjektivní pocit. Jestli to byl úspěch objektivní, kdo ví. Ale úspěch ve smyslu nějakého masmediálního boomu – být na prvních stránkách časopisů – na to kašlu.
Hodně lidí se mě ptalo, jestli jsem měl, když jsem byl na vojně v AUSu v Praze, nějaké nabídky do pražských divadel. Ano, říkám upřímně. A proč jsem do Prahy nešel? Pro Moraváky, Brňáky, Ostraváky, Opaváky… pro mnoho lidí je Praha středobodem uměleckého snažení a úspěchu. Mě ale Praha nebere, jakýmsi nedomovstvím. Tady mám své kamarády, svou ženu, svá děcka. Tady vím, když mi bude nejhůř, kam jít. Kdo mě pohladí. V Praze nemám nikoho. Viděl jsem spoustu hezkých představení v Dejvickém divadle nebo Divadle pod Palmovkou, ale pracovat bych tam nemohl.

27.12.2004 22:12:44 Gábina a Simona Nosková | rubrika - Rozhovory

TIP!