Scéna.cz 

Impresário ze Smyrny v Činoherním klubu

„Pravdivé a známé charaktery se budou vždycky líbit, a ačkoliv jejich rody nejsou nekonečné, jsou nekonečné jejich druhy, neboť každá ctnost, každá neřest, každý obyčej, každý nedostatek dostávají různé vzezření podle rozmanitých okolností.“ Carlo Goldoni

V Činoherním klubu se zase po goldoniovsku řádí. Není to ovšem klasiku ve stylu Sluhy dvou pánů, kde se ještě Goldoni silně inspiroval komedií dell´ arte, ale komedie nových živých typů, tak jak viděl Goldoni své současníky a snažil se těmito živoucími typy nahradit výrazně stylizované postavy. V tomutu typu Goldoniho her se neobrací divadlo poprvé – před pár lety jsme tu měli možnost vidět Letní byt. A tak před námi promenují typy (umocněné nadsázkou), které můžeme v divadelním světě zahlédnout i dnes. Typy legrační, exaltované, zvláštní, ale rozhodně ne prvoplánově rozjuchané paňáci bez hlubšího vnitřního smyslu. Možná, že si dnes už ani neuvědomíme, jak kriticky laděná byla ve své době Goldoniho hra.

Bere si na mušku pokleslou úroveň italské opery, ale i nešvary celého divadelního zákulisí – s intrikami, postelovými historkami, „lesklou bídou“, vychytralostí těch, kteří rozhodují, ješitností a přeceňováním se ze strany umělců, a zároveň jejich pragmatická rozhodnutí, pokud je jen nejmenší šance získat alespoň nějaké peníze.

Můžeme si říci, že tohle se hraje samo. Ano i ne. Jsou –li herci připraveni, nastaveni na komickou notu, vypadá to snadné. Ale je věcí režiséra, aby to vše ukáznil a dodal „fazonku“ To režisér Ladislav Smoček umí . Každý z jednotlivých herců si přijde na své v etudkách, kdy má možnost předvést sama sebe v nejrůznějších situacích, ale (jak si uvědomíme až na konci), všechno to přehrávání, kohoutění, veselí, směřovalo k jednomu momentu krátce před koncem, kdy nám herci dají pocítit, jaký smutek a životní beznaděj se vlastně za tím vším skrývá…
Hříčka je rozehrána na kultivované pískově laděné scéně Luboše Hrůzy (je příjemná pro oko, funkční a neruší herecké výkony), kde vybuchují gejzíry nápadů, slovních i pohybových. Chvílemi se až zdá, že méně by bylo více- ale nemůžeme si být jisti, zda to vše není úmysl. Vždyť je obecně známo, že mnozí herci právě v zákulisí divadelního světa hrají mnohem více než na scéně!
Chytí nás na počátku hry, kdy hrabě Čipera, přítel operních umělců v pikantním podání Petra Nárožného zbrojí do dalšího kola při popíjení šampaňského pojídání ústřic, jejichž skořápky rozmarně odhazuje, zatímco hostinský Beltrame je chytá s dovedností košíkářského mistra. Od počátku je nám jasné, že jsme svědky dobře zavedených a natrénovaných rituálů, v nichž se jen sem tam mění obsazení. Právě postava hraběte Čipery, který se dovedně proplétá mnohdy nepřehledným světem umělců a vybírá si vždy jen to, co se mu hodí, zaujme herecky nejvíce. Ale ani ostatní se nedají zahanbit. Zatímco Carluccio, řečený Aušuso Ondřeje Vetchého se stále mírně ukřivděným výrazem ve tváří a velkou zlatou náušnicí v uchu trvá na svých hláškách o tom, že je nej nejlepší zpěvák na světě, nová krev a mlíko zpěvačka Lucrezie, řečená Limonádnice Lady Jelínkové svým echtovním poprsím a libými pohledy spíše než zpěvem dobývá první pozici v možném získání angažmá. Dvě zkušenější dámy - starší Tonina (Nela Boudová), a naivkovsky rozchechtaná Annina Dany Černé jsou stále nachystané vjet jedna druhé do vlasů. Pasqualino Jaromíra Dulavy předvádí se svým velkým tělem neuvěřitelné věci – podivným krocaním natahováním krku a pohyby jakoby vykloubených hýří chvílemi vzbuzuje pocit, že se jako chobotnice rozlézá po celém jevišti. O co ústupnější je v řeči, o to rozpínavější je v pohybech. Trapně uprskaný (při každém vstupu na scénu vytryskne z jeho úst gejzír „slin“) operní dohazovač Lugnaci Pavla Kikinčuka se marně snaží vzbudit pocit důležitosti, i když jsou chvíle, kdy si ubohé zpěváky, lačné angažmá, vychutná. Tuhle partičku doplňuje ještě chrčivý, pajdající špatný básník a libretista Troscanini , ochotný ovšem ke všemu Josefa Žluťáka Hrubého . Ten, ke komu se brzy upne pozornost, je Turek Ali (Stanislav Zindulka) podnikající s „fíky“, který si od podnikání s operou slibuje erotické zážitky. Nicméně, usilovná přízeň dam jej – už tak na pokraji smrti – brzy omrzí, ba vyděsí. A tak nakonec zbaběle vyklízí pozice, a dává tak prostor hraběti Čiperovi… Závěr, kdy ze vší té komedie zbývají trosky posmutnělých herců, kterým se zhroutila poslední naděje na angažmá, patří právě Čiperovi – jako zachránci, spasiteli a skutečně všemi mastmi podšitému podnikateli. To, co našim „velkým umělcům“ nabídne, je z pohledu diváka slabou náplastí, ale oni se příležitosti lapí se snaživou ochotou…
Při první repríze bylo v představení leccos přetaženo, a leccos patrně nedotaženo, nicméně, duch Goldoniho doby spojený zřetelnou linkou s naší současností, ve hře zůstává a diváky rozhodně potěší.