Scéna.cz 

„Pochopila jsem zázračnou moc divadla…“ říká Milena Marcilisová

Svitavská rodačka Milena Marcilisová, která před časem oslavila významné životní jubileum, ke kumštu tíhla odmalička. Zpočátku prý chtěla být baletkou, ale se svým údělem herečky je spokojená. „V nejtěžších chvílích života mi divadlo vždy pomohlo,“ přiznává.
Studovala společně s Libuší Šafránkovou, Dagmar Veškrnovou a Zdenou Przebindovou na Státní konzervatoři v Brně. Do školy jejich ročník nastupoval v září 1968. „Nejvíc na mě tehdy doléhal strach, že nebudu moci vůbec studovat. Invazi jsme vnímali těžce…“

Do svého prvého angažmá ve Slováckém divadle Uherské Hradiště nastoupila roku 1972. Tehdy ji potkala role Jany z Arku. Podle ní to byl doslova „prubířský kámen“. Prozradila, že přeci jen byla mladá a nezkušená. Paradoxem bylo, že v době studií byla obsazovaná do komediálních rolí starých postav. „Najednou jsem dostala náročný úkol. Režisérovi na mně záleželo. Díky jeho vedení jsem šla kupředu. Role mě postupně pohltila. Získala jsem postupně nadhled, o kterém jsem neměla ani zdání. Pokud se hovoří o životní roli, pak to byla právě Johanka.“ Měla štěstí na mladé hrdinky, které byly něčím výjimečné, např. Mimi v Loupežníkovi. Ovšem pěkných rolí zde byla celá řada – v inscenacích Skřivánek, Zlodějka z města Londýna, Měsíc pro smolaře, Bláznivá ze Chaillot, Tanec smrti, Krvavá svatba, Jak je důležité míti Filipa… Herečka říká „Když jsem si teď dala dohromady seznam všech rolí, které jsem hrála, tak jsem si vydechla – opravdu jsem tu odvedla kus práce!“
Po osmi letech přestoupila do Městského divadla Zlín (1980). V té době mělo divadlo velké renomé. „Tady to byla oproti Slovácké „pohotovosti“ taková „klinika“, prostě vyšší škola… K mnoha kolegům jsem měla určitý respekt. Když si mě ale oťukali, začalo jim na mně záležet, což bylo ohromné.“
Dnes, po téměř čtvrtstoletí u divadla, má už své skalní příznivce, kteří chodí do divadla „na ni“. „Přemýšlela jsem, jestli je ve svých postavách překvapuji, zda umím být ještě v každé roli jiná, zda umím více zrát. Uvědomuji si, že umím o rolích hlouběji přemýšlet. Dřív jsem většinou postavy žila. Dnes hraju víc přes rozum. Nemusím se zabývat technikou a řemeslem. I když jsem spíš naturštik, nemohu přijít s tím, že bych dělala postavu levou zadní, ani když je malá. K tomu musíte dozrát věkem.“
Jak přiznává, práce v divadle jí pomohla překonat i těžké chvíle v osobním životě: „Vzpomínám, jak jsem zkoušela Hejtmanku v Revizorovi. To byla doba, kdy mi zrovna nebylo do zpěvu. Ale snažila jsem se, aby to nikdo nepoznal. Napnula jsem síly a hrála! Pomocí té postavy jsem osobní trable snáze překonala. Pochopila jsem, jakou zázračnou moc divadlo má. Najdete v sobě zbytky posledních sil a očistíte se. Divák musí dostat, co mu patří.“

Někdy je ovšem těžké propojit kariéru (zvláště uměleckou) s osobním životem. Jak se to daří Mileně? „Nikdy jsem divadlo a svou rodinu nespojovala dohromady. Jako mladá maminka jsem si dost protrpěla, když byl kluk nemocný a já měla druhý den premiéru. Rodina byla pro mě vždycky to první. Nikdy jsem nedělala kariéru. Měla jsem štěstí, že se můj koníček pro mě stal zaměstnáním. Moje děti si zasloužily, aby měly celou maminku, a netrpěly, že je v divadle nebo že má před premiérou. V divadle se vybouřím a doma jsem pak klidnější.“

Vzhledem k naznačenému životnímu jubileu se i Milena Marcilisová zamýšlela nad svým životem u divadla… „Má se stárnout s věkem a rolemi. Bilancování? Ne. Mám na co vzpomínat. Když se najdou lidé, kteří mě po představení zastaví a řeknou mi, že zažili pěkný večer, potěší mě to. Nedovedu si představit, že bych si vybrala něco jiného než divadlo!“