Scéna.cz 

„Hračička“ Valeria Schulczová

Brněnskému HaDivadlu vládla v této sezóně Valeria Schulczová. V druhé polovině sezóny se udály okolnosti a její mandát skončil k 30. červnu 2004. HaDivadlo patří pod Centrum experimentálního divadla, v jehož čele stojí ředitel Petr Oslzlý. Znamená to, že divadlo má jistou finanční i uměleckou samostatnost v rámci přerozdělení mezi Divadlem Husa na provázku a HaDivadlem. V době, kdy jsme s Valerií Schulczovou uskutečnili tento rozhovor nebylo nic o jejím odvolání známo.
K právní subjektivitě Valeria Schulczová uvedla: „HaDivadlo samostatnou právní subjektivitu nikdy nemělo. Tlak magistrátu dává za pravdu, že být ve větším subjektu je smysluplnější. HaDivadlo lépe odolává. Model se osvědčuje.“

Osobně považuje HaDivadlo za scénu, která má velké historické renomé a svou zavedenou značku. Za nemoc tohoto divadla označila právě pocit historie, protože lidé zevnitř jakoby neměli potřebu se konfrontovat a v tom je to trochu past. „Jednoznačně si tohoto divadla vážím. Znala jsem ho nejen z doslechu. Externě jsem zde spolupracovala s Viliamem Dočolomanským roku 1999 na inscenaci Tanec smrti.“ V tomtéž roce absolvovala VŠMU Bratislava obor dramaturgie a režie.

Co to pro ni znamenalo šéfovat v tomto divadle? Odpověděla, že v žádném případě se necítí být uměleckou šéfkou a osobně by chtěla tuto funkci předat někomu jinému. „Ve svém životě jsem toho nedokázala tolik, abych se cítila oprávněná být uměleckým šéfem. Byť svým způsobem bylo umělecké směřování tohoto divadla v mých rukách. Spoluvytvářela jsem směr tohoto divadla jako dramaturg.“ Její slova ohledně předání uměleckého šéfování se naplnila. Zmínila nevýhody ve své pozici. „Jednak jsem žena a jednak pocházím ze Slovenska. Dá se z toho ale i těžit.“

V každém případě odpovídala za chod divadla. Byla spíše ekonomicko provozním šéfem. K tomu ji předurčovaly předchozí zkušenosti. Pracovala jako produkční krátkých filmů, v PR agentuře. Měla na starosti volební kampaň paní Vašáryové. Organizovala mezinárodní divadelní festival. Kromě toho „přičuchla“ k divadlu ze čtyř stran - na VŠMU měla povinné hodiny herectví, dále pracuje jako dramaturgyně, režisérka a autorka scénářů. Stála i za osvětlovacím pultem.
„Každá zkušenost obohacuje,“ konstatovala a dodala: „Vytváříte si konkrétnější pohled na věc. Zároveň se obohacujete. Můžete načerpat jinou sílu. Divadlo dnes směřuje k multifunkčnosti.“

V HaDivadle se Valeria podílela režijně na inscenaci Yvonna, princezna Burgundánská. Autorsky se spolu s Ivou Volánkovou podílela na inscenaci Hra (j), kterou rovněž režírovala. Přiznala, že to nebyla jejich první spolupráce. První texty tvořili s Tomášem Matanohou pro rádio. „Při Stísněné 22 jsem dělala dramaturgickou konzultaci.“

Jaké to je zúčastnit se tandemového psaní? Jako režisérka i dramaturgyně přijdete k hotovému textu, s nímž si můžete pohrávat. V případě vlastní tvorby ho přímo vaříte.
„Osobně bych se sama do psaní divadelní hry nepouštěla. Momentálně jsem ve fázi, když chci něco sdělit, tak mi slouží texty jiných autorů, ale v případě pohádky je to jiné. Přišla jsem s nápadem, že by to mohla být počítačová hra. Kombinovali jsem jednotlivé levely a vkládali text. Rozepisovali jsme dialogy.“ Tak vznikal scénář inscenace Hra(j).

Mohu říci, Valéria je hračička?
„Mám hračičky ráda. Osobně mě fascinuje všechno co se okolo nás děje. Fascinuje mě, že jsme trochu zapomněli žít vlastní životy. Necháváme se manipulovat vědomě a pohodlně. Banalita vrstvená další banalitou. Jako by to byla šedá zóna, byť je svým způsobem barevná.“

Dopisujete hru Barbíny. Můžete ji přiblížit?
„Text vzniká jinak než klasická hra, která by obsahovala situace. V žádném případě nedefinujeme přesně příběh. Je to spíš naše zkušenost jak se vyrábějí hvězdy a vznikají rychlokvašky.“

Hračka je věc didaktická, ale mohu si hrát bezcílně nevím proč. Který z těchto směrů je nebo bude ve vašich hrách zvýrazněn?
„Dle mého nelze tyto prvky zdůrazňovat. Důležitá je hranice, kdy se to láme. Kdy si začnete hrát bezcílně, aniž si toho všimnete. Nechci mentorovat. Počítačová hra může být užitečná, jen nesmím zabloudit za hranici fikce.“