Scéna.cz 

Josefina – příjemná tečka za jubilejní sezonou

Velká scéna Městského divadla v Mladé Boleslavi patřila 11. června 2004 poslední premiéře desáté sezony. Vančurova hra Josefina se v úpravě režiséra Radka Balaše a dramaturga (!) Mojmíra Weimanna stala především osobitým komorním muzikálem, přičemž zůstal zachován duch a působivost dramatikova textu.
V komedii o pouliční zpěvačce – komediantce Josefině, která se díky šťastné náhodě a svému talentu dostává na hudební konzervatoř a dokonce získává lásku chlapce, do něhož se zamiluje, hrají především mladší členové souboru, ale i studenti boleslavských středních škol.
Vladislav Vančura napsal Josefinu v roce 1941. Díky živým dialogům a přímočarosti děje je stále znatelný původní dramatikův záměr – vytvořit filmový scénář. Vančura opět nezapřel svou schopnost pracovat s různými jazykovými útvary. Hojně používá hovorové prostředky, v textu nacházíme studentský slang, objevuje se i východočeské nářečí.

To vše se snaží hudebně-dramatická adaptace Balaše a Weimanna v jisté míře zachovat. A přestože se inscenace s doplněnými písněmi (spadajícími převážně do období 30. let, podobně jako většina kostýmních návrhů) a tancem blíží k jakémusi „mozaikovitému tvaru“, je sujetová linie stále zřetelná a příběh zůstává srozumitelný. Boleslavští inscenátoři navíc tvořivě rozehrávají vlastní gagy, dotvářejí humorné situace. Osobnost režiséra a choreografa Radka Balaše, zabývajícího se delší dobu muzikálovou tvorbou, očividně motivovala činoherní soubor k dobrým výkonům nejen po stránce herecké, ale i pěvecké a taneční tak, jak to ve správném muzikálu má být.
A jak se vypořádali herci se svými party? Lucie Matoušková v titulní roli baví svou „pepickostí“ a spontánním „oraženým“ chováním pouliční zpěvačky. Celkový výraz Josefiny je tak prostoupen živostí až živelností. Bohužel, v první části premiérového představení se hereččin mimický a pohybový projev až příliš přesytil energickým nasazením. Toho je sice pro titulní roli zapotřebí, nicméně ve větší míře může budit dojem přehrávání. (Pravděpodobně zapracovala i nervozita z premiéry.) Proměna v půvabnou dívku s jemnějšími rysy, která v závěru jde vstříc svému milému, svědčí o vynikajících interpretačních schopnostech Lucie Matouškové.
Valenta zvaný Valentýn v podaní Petra Mikesky má podobu sympatického studenta, okořeněnou rysy mladické naivity. Inscenace dala herci větší příležitost k uplatnění jeho pěveckých schopností. Podobně i Eva Reiterová, velmi dobře disponovaná jako zpěvačka, by mohla konkurovat kolegům v muzikálových divadlech. S rozpaky jsem ale vnímal výstup Karoliny Frydecké (Říhová). Pro ztvárnění bohaté a afektované dámy s měšťáckými manýrami volí Frydecká příznačné herecké prostředky, nicméně v jejím mluveném i mimickém projevu nelze jasně vyčíst zmíněnou charakteristiku. Chvílemi jsem si kladl otázku, jestli spíš nejde o postavu trpící nějakou duševní chorobou. Jakoby interpretce scházelo studium, jdoucí po smyslu dané postavy a její povahy.
Přesto lze nový divadelní počin považovat za velmi zdařilý. Boleslavská scéna se tak ve své jubilejní sezoně vrátila k titulu, který se zde hrál už v roce 1947. Tehdy šlo o vůbec první uvedení Vančurovy Josefiny. Zazářila v ní Jarmila Krulišová a otevřela se tím pro ni cesta do Zlaté kapličky. Stejná role pomohla koncem padesátých let Jiřině Bohdalové k angažmá v pražském „Ábíčku.“ Věřím, že i pro Lucii Matouškovou bude Josefina milou a nezapomenutelnou zkušeností, pro publikum pak nevšedním diváckým zážitkem.

Vladislav Vančura Josefina. Verze Jana Grossmana v úpravě Radka Balaše a Mojmíra Weimanna.
Režie a choreografie Radek Balaš, dramaturg Mojmír Weimann, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Jolana Schofield - Izbická, hudební nastudování a korepetice Jakub Šafr.
Hrají: Lucie Matoušková, Petr Mikeska, Petra Nakládalová, Karolina Frydecká, Eva Reiterová, Ota Jirák, Martin Hrubý, Miroslav Babuský a další.
Městské divadlo Mladá Boleslav (Premiéra 11. 6. 2004, psáno z premiéry.)