zvláštní poděkování
Volný.cz

Osamělost komiksových hrdinů v NoD Roxy

Osamělost komiksových hrdinů

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

NOD Roxy vstupuje do nové éry své existence, a snaží se vytvořit program výrazně cílený na mladé publikum. Ten nástup ovšem – alespoň z mého pohledu – není zatím příliš razantní, je to spíše nesmělé oťukávání terénu. S radostí jsem přijala zprávu o tom, že by se tu v nových projektech měla prezentovat skupina studentů ALD DAMU, v současné době v 2. ročníku magisterského studia. Tato parta dle mého zatím funguje nejlépe ve svých loutkových projektech (viz Vinnetou, který je rovněž v programové nabídce NOD), ale každý z nich má porůznu nasbíranou zkušenost s improvizací a různými typy divadla malých forem.

V tomto případě ve spolupráci s Jankem Lesákem a Natálií Preslovou vytvořili inscenaci, která formou nejvíce připomíná sérii více či méně povedených scének stand-upového komediantství. S tím souvisí i autorství, každý ze zúčastněných herců se podílel na své postavě nejen jako interpret, ale i jako spolutvůrce textů.
Základním motivem je tu otázka: Co by asi dělali hrdinové s nadpřirozenými schopnostmi v normálním životě? Odtud vycházejí příběhy jednotlivců, známých z komiksových příběhů – od Supermana (Martin Cikán), přes Batmana (Jan Strýček), Catwoman (Lumíra Přichystalová) až po Hulka (Ladislav Karda). Základní charakteristika jejich pocitů by mohla znít: propadají depresi, a to z nejrůznějších důvodů. V podstatě ovšem z toho, že nejsou schopni se přizpůsobit průměrnému způsobu života (tak jak si jej představují), najít sobě rovného partnera, ovládat své city a nedělat nepředloženosti, kterých člověk posléze lituje. Základní rámec, který někomu může připadat nadbytečný, ale který podle Lesákových slov stál vlastně na počátku projektu – totiž, jak by to vypadalo, kdyby dokumentaristka Helena Třeštíková dlouhodobě sledovala život „superhrdinů“, je dle mého docela vtipný. Mezi řádky tak poukazuje na to, že superhrdinou i obyčejným člověkem je vlastně každý. A ani to, že je někdo obdivován jako symbol (statečnosti, síly, erotičnosti), neznamená to, že je schopen toto předurčení nést a vyrovnávat se s ním. Dar, který má, tak je pro něj paradoxně zátěží.

A tak se nejen díky tomuto rámci, ale hlavně prostřednictvím monologů a dialogů hrdinů dozvídáme o pocitech mladých více, než si možná sami tvůrci uvědomují. Jakoby mezi řádky ukazují různé aspekty myšlení a chování mladé generace. Na jedné straně je tu přímo závislost na jakémsi hračičkářství a odkazům k pop-kultuře (viz hudebně-zvukový doprovod postav z Hvězdných válek, a pečlivě vyvedené kostýmy protagonistů včetně robotka R2D2, ale i nezbytné zesměšnění hrdinů v nepraktičnosti v obyčejném životě, nejvýrazněji viditelné v marných pokusech R2D2 dostat se na pódium. Na druhé straně je tu současně evokován pocit, vlastní dnešním mladým lidem. Či spíše směs pocitů vlastní výjimečnosti a nadřazenosti vůči okolí a s tím ruku v ruce jdoucí depresivní bezútěšnost nad tím, že nejsem schopen se zařadit a prožívat podobě jako ostatní normální život, pokud ho nevyplní „akční momenty“.

Pro přijetí formy a obsahu tohoto projektu je ovšem velmi důležité, aby divák měl alespoň ponětí o tom, jaké jsou předobrazy komiksových hrdinů. Jinak se vtipné odkazy a gagy ztrácejí v prostoru mezi jevištěm a hledištěm (nicméně předpokládám, že na tento typ představení přijdou lidé, kteří je znají). V principu oceňuji základní nápad, který ovšem trochu pokulhává v provedení. Akční momenty, které se tak snadno dají přikouzlit ve filmu, tu sice zcela nechybí, ale iluze nadpřirozenosti ano. To by ani tak nevadilo, kdyby nechyběla divadelnost. Stand-upové monology a dialogy nestačí, komiksoví hrdinové vyznívají poněkud ploše a chvílemi snad až banálně. Pro výsledný dojem je tedy důležité, s kterými problémy se divák ztotožní, nakolik image toho kterého superhrdiny odpovídá jeho představě, jednoduše řečeno, aby byl správně naladěn na tento typ poetiky.
Podle reakcí mladých diváků na premiéře se dá usuzovat, že tato inscenace své publikum nachází, a že je tu šance získávat další. Přepokládám, že inscenační tvar se v průběhu reprízování rozvine do krásy. Sympatická herecká parta k tomu rozhodně má předpoklady.

www.nod.roxy.cz

22.1.2018 18:01:16 Jana Soprová | rubrika - Recenze