zvláštní poděkování
Volný.cz

Ovčáček miláček v přímém přenosu

Ovčáček miláček

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Díky přenosům do kin se kabaret Ovčáček miláček dočkal takového množství diváků, že se o nich může běžnému divadelnímu herci (navíc z regionu) jen zdát. Petru Michálkovi se podařila věc nevídaná, dokázal vytvořit a společně se svými spolupracovníky – už podruhé - uvést v život velmi rychle aktuální záležitost z české politiky. Ovšem, jinak než rychle by to nešlo. Předchozí fenomenální úspěch Ovčáčka čtveráčka a kauzy Brady pohltila historie, a dnes už málokdo asi pamatuje, o co vlastně šlo. Ale právě kouzlo bezprostřednosti, zručnosti a správného smyslu pro nadsázku je to, co (nejen dnes) funguje.

Dílko časově výrazně podmíněné – a vlastně svým způsobem zrcadlící pomíjivost divadla, ale i veškerého společenského a politického dění – a přiznaná tingl tanglová forma (tj. kabaret pokleslého typu) velmi přesně vymezuje, že se jedná o produkt rychlé spotřeby. To ovšem neznamená, že by nebyl kvalitní. Naopak, je to sice záležitost pro zasmání, ale zároveň se neubráníme mrazení v zádech. Protože vše, co tu zazní, NENÍ VYMYŠLENO autorem textu, ale opravdu bylo řečeno v reálném životě, což si ostatně každý může zkontrolovat.
Právě z pozice mediálního záznamu událostí se odráží celý příběh, anoncovaný jako „superdebata se superkandidáty na superprezidenta super České republiky“ (na tu ale nedojde). Jako jednotlivé stupně velkého schodiště moci skládá Petr Michálek události, která proběhly nedávno, a slova, která byla na politickém kolbišti řečena (od premiéry na konci srpna pochopitelně přibylo kuriózních prohlášení, a některé aktuality byly do představení dodány). I když tento tingl tangl vznikl na pár zkoušek, všichni herci hrají s gustem, a ty, které imitují, mají dokonale nastudovány. Jak to bývá u podobně horkou jehlou šitých projektů, některé gagy sedí dokonale, některé jsou rozpačitější (ale myslím, že hodně záleží na informovanosti přihlížejících). Je to ale v pravém slova smyslu „módní hit“, vytvořený pro radost hercům i jejich divákům. Teprve zpětně si uvědomuji, jak se zde výrazně pracuje s detaily (jeden příklad za všechny - já jsem například netušila, že zelené značkové triko „hrdiny Kájínka“ není nadsázkou, ale poctivě vychází z reality).

Zatímco v prvním kuse na sebe poutal pozornost především
Marek Příkazký jako Jiří Ovčáček (jeho image neztratila na působivosti ani tentokrát. Je ještě více propracovaný), přece jen jej převálcovala postava nová, totiž Zdeněk Julina v roli Andreje Babiše, pohybujícího se s nenucenou samozřejmostí s „trnovou korunou“ – tedy čapím hnízdem na hlavě, s dokonale propracovanými přízvuky i gesty. Z politického panoptika zaujme i tragický utrápený dobrák Bohumil Sobotka Pavla Vacka, a v několika rolích (včetně skvěle vystižené Michaely Jílkové z pořadu Máte slovo) Marta Bačíková. Herci zlínského divadla ukazují dokonalou připravenost po technické stránce, a zároveň schopnost prezentovat své postavy tak, že nejsou přehnaným parodizováním reálných lidí, ale solidně propracovanými portréty charakterů, kterým samozřejmě nechybí špetka nadsázky. To je ostatně poznávací znamení celého projektu. Už samotné texty Petra Michálka dokládají poučenost divadlem, nenásilně podtrhují absurditu a teatrálnost, s nimiž se setkáváme v dnešní společnosti, politice a médiích. I když postavy politiků a dalších VIP působí, jako by z oka vypadly svým předobrazům, přece jen jsou tu zároveň cítit odkazy k různým divadelním žánrům, i motivům z konkrétních her. To, že se nejedná jen o bohapustou legraci, absurdní nadsázku bez kontextu s dobou, akcentují mezihry (na kytaru hraje a zpívá nový člen souboru
Matěj Štrunc, mj. Krylovy písně).
To, že u tohoto typu projektů nikdy není vše tak, jak bylo plánováno, symbolicky podtrhla i skutečnost, že si v přímém přenosu zahrál i sám autor textu Petr Michálek, který zaskočil za onemocnělého kolegu). A nebo to snad byla řízená náhoda? Tak jak to bývá v reálné politice? Kdoví…

www.divadlozlin.cz

27.11.2017 18:11:59 Jana Soprová | rubrika - Recenze