Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Milan Kačmarčík: Pro mě to je velmi zázračná doba, kterou zažívám.

autor: Alena Hrbková

Herec Milan Kačmarčík se v poslední době setkává na jevišti také se zlem. Koncem minulé sezóny ztvárnil titulní roli v inscenaci Macbeth, za pár dní bude mít premiéru inscenace Teror, kde hraje roli Předsedy soudu, se zlem se bude potýkat coby sudí, na rozdíl od Macbetha, který je hybatelem, strůjcem a ztělesněním zla.
Poprvé jsme se spolu setkali před patnácti lety, kdy se svou manželkou Apolenou Veldovou zakotvil ve Švandově divadle na Smíchově. Milan Kačmarčík nám prozradil, že se řadí spíš k rebelům. Na jevišti ho potkaly zajímavé a silné postavy, zvláště v době, kdy měl hustou kštici černých vlasů. Postupně přešel v divadelní hantýrce na grázly a lumpy, a za ty je prý vděčný. Vedle toho oslavil životní jubileum. Kromě divadla se věnuje pedagogické práci, jeho žáci se stávají jeho kolegy na jevišti. Pojďme k nově připravované inscenaci Teror…

Inscenaci Teror uvedlo v české premiéře Národní divadlo v Brně. Vaší postavu ztvárňuje Zdeněk Dvořák, bard souboru…
Trošku mě to uklidnilo, neb já nejsem bard souboru. Pan Dvořák je ode mě sice starší, ale zkušenost, jakou oba máme, může být pro ztvárnění role zajímavá, nejen z hlediska věku.

Předseda soudu má být v reálu nestranný, koriguje a řídí soudní proces, v inscenaci vystupuje i jako instruktor, divákům coby porotě, objasňuje principy fungování soudu. Jak tyto dvě polohy dáváte?
Nevím, nakolik to dávám, ale budu se určitě snažit. Každé představení bude jiné také díky tomu, že do inscenace jsou daleko víc než jindy zapojení diváci, ti zastupují laickou porotu a mají vliv na vynesení rozsudku, skutečně jsou do děje aktivně zapojeni. Osobně jsem zvědavý, jak to bude fungovat, na každé představení se budu určitě těšit. Na závěr se hlasuje, řeší se velké otázky morálky, zda vůbec lze vyvážit jeden život druhým.
Celý soudní proces mě fascinuje a zajímá. Velmi diskutabilní je, že neexistuje žádná střední cesta, žádný kompromis. Každý musí v závěru vyjádřit svůj vlastní názor, každý vynáší rozsudek sám za sebe, a to je velmi silný moment. Uvidíme, jak to dopadne.

Na jevišti jste v roli Soudce, ale uvnitř sebe jste herec. Musíte mimo jiné vyslechnout výpovědi svědků, vojáka, který zastupuje systém a řád, a do toho přijde pozůstalá žena, co přišla o manžela. Jste nucen vyslechnout všechny strany, udělat si nezaujatý názor. Jak toto všechno na Vás působí vnitřně?
Svědkyni hraje Evellyn Pacoláková, podle mě ji ztvárňuje úžasně, měla ji chycenou ve všech nuancích od začátku zkoušení, všechno říkala s opravdovou vehemencí, v nejlepším slova smyslu, což mě totálně dostalo. Režisér Ondřej Zajíc ihned namítal, co blbnu, že jako soudce si musím hlídat poker face, prostě zůstat mimo dění. To je skutečně těžké, musím se od toho hodně odosobňovat. Jako herci Kačmarčíkovi je její příběh nejbližší, právě s padesátkou na krku začínám vnímat jiné vazby mezi lidmi, jiné zodpovědnosti za životy druhých, její příběh mi přesně mluví z duše. Myslím, že v těchto chvílích asi budou diváci nejvíce nalomeni.

Když se ohlédneme ke konci minulé sezóny, ztvárnil jste postavu Macbetha, a ten představuje takové imaginární zlo, v inscenaci Teror následky zla posuzujete. Zajímalo by mě, jak se s těmi dvěma druhy zel vyrovnáváte…
Nevím, zda mohu tvrdit, že se s tím vyrovnávám, spíš se o to pokouším, pro herce je každá role spojená se zlem tím nejzábavnějším úkolem, a já nejsem výjimkou. Nesmírně jsem vděčný tomuto divadlu a hereckému osudu, že mi takové příležitosti přicházejí. Neustále mě fascinuje pronikat do myšlení a pocitů záporných postav, zvlášť když jsou svým způsobem zlem zasaženi.

Bylo něco, v případě Macbetha, co vás skutečně potrápilo?
Podobné charaktery postav mě už potkávají asi dvacet let. Tehdy ledy romantických hrdinů a princů a všech možných klaďasů prolomil tehdejší umělecký šéf činohry v Ostravě Juraj Deák, kdy mě obsadil do role Edmunda v Králi Learovi. Pak už šly role záporáků jedna za druhou, zejména poté, co jsem ve Švandově divadle odhodil pár zbývajících černých vlasů. Za tyto role jsem hodně rád. Beru to tak, že nikdy nejsme zlí jen proto, že jsme zlí ve své podstatě od narození. To je známá věc. A dobro v duši zlého mě fascinuje.

Když se divák setkává se zlem na jevišti, je to podle Vás jakýsi trénink, jak zlu odolat?
Myslím si, že ano, pokud by to diváci brali z hlediska – rozpoznat prostřednictvím ztvárňované postavy hranici zla a dobra - pak to určité posílení vůči zlu je. Ale kdo víme, jak se máme zachovat?

Co podle Vás zničilo Macbetha?
Přiznám se, že si tyto otázky nejen nekladu, ale ani na ně neumím odpovídat. Hlavně proto, že Vám sdělím svůj názor na věc, pak divák daný kus uvidí, a to, co jsem řekl, v tom neobjeví. Toho se nechci dopustit. Přirozené je, že si každý divák vytvoří svůj názor, podle toho, co vidí, jak na něj inscenace působí všemi divadelními prostředky. Hercův výkon je určitě na prvém místě.
Jinak se určitě praví, kdo se zlem zachází, sám s ním také schází, zlo se každému vždycky vrátí, obrátí se proti tomu, kdo ho vzývá.

V inscenaci Macbeth se pracuje se zavěšenými židlemi na táhlech, mimochodem výborný inscenační nápad scénografa Michala Syrového. Neměl jste obavy pod nimi hrát?
Vůbec si to nepřipouštím. Na jevišti to máte tak, že při každé akci se může něco přihodit, tu do něčeho rýpnete, podlaha je jako struhadlo, a tak není divu, že každé představení končím s nějakými oděrkami. Vůbec se nad tím nepozastavuji, patří to k tomu, tak to je, nejsem z cukrové vaty…
Doby, kdy jsem divadlo hrál sebezničujícím způsobem, jsou dávno pryč, to bylo při studiích na konzervatoři. Měl jsem totiž pocit, že pokud rolí, kterou zkouším, neproteče krev, tak nemůže být správně prožitá, to bylo takové mé krédo. Tehdy to bylo nejméně o sto dvaceti procentech energie a úsilí, ale dnes už to tak neprožívám, i když kdo vidí do hercova nitra, do jeho rozervané duše? To si ale i v současné době nechám pro sebe.

Herec přeci nemůže být rozervaný, měl by být v pohodě?
Možná to zní jako velká slova, ale myslím si, že herec, který je absolutně v pohodě, nikdy nemůže zahrát tento typ rolí, nemůžete dobře nebo pravdivě zahrát běsy, které nikdy nepoznal. Ale je to téma na širší rozpravu…

V Městských divadlech pražských nejvíce spolupracujete s režiséry Ondřejem Zajícem a Pavlem Khekem…
Ano, mám v tom velké štěstí. Netušil jsem, že k tomuto setkání dojde. V tuhle chvíli jsem s tímto stavem spokojený. Byl jsem dlouhá léta v Ostravě, kde jsme potkávali různé režiséry jako Juraje Deáka, Radovana Lipuse a další, bylo to fajn. Cíleně se snažili o náš herecký růst. Potom přišla éra Švandova divadla, kde velmi rád vzpomínám na setkání s režisérem Michalem Langem. Na to navázala krátká epizoda na Fidlovačce. Za svou hereckou kariéru jsem potkal velké množství režisérů. Současná spolupráce s těmito dvěma režiséry mi naprosto vyhovuje. S Petrem Svojtkou už asi na spolupráci vzhledem k situaci po konkurzu na nové vedení MDP už nedojde. Bude to velký zásah do jemné vnitřní struktury divadla. Uvidíme…

Vedle spolupráce s režiséry se vám střídají role, tituly, každý přináší něco nového, jiného. Jak jste naznačil, spíš je to o tom směřování…
Zažívám opravdu velmi šťastné období. Role, které tady hraji, jsou naprosto skvělé, jsou protichůdné. Musím říct, že v tuto chvíli, a to už se mi u divadla dlouho nestalo, mám pocit, že se do divadla těším, nemám obavy na cokoliv pozvat své známé. Mám tu naprostý pocit svobody, to směřování je správné. Pro mě to je velmi zázračná doba, kterou zažívám.
Hlavně jsem si znovu uvědomil jednu věc, a říkám to naprosto vážně, že není důležité, zda hrajete hlavní nebo vedlejší roli, je skvělé se byť jen na inscenacích podílet. Když za mnou přijde režisér, kterého mám rád a rozumím si s ním, a řekne: „ Tady jen přejdeš jeviště, nic víc, ale chci, abys to byl ty…“, tak neřeknu ne. Možná to říkám i s pocitem, že tohle brzy skončí.

Pomalu jsme se dostali k Vašemu životnímu jubileu. Jak jste se s padesátkou popasoval?
Hlavně si říkám, že bych už měl mít rozum, o tom žádná. Na druhou stranu jsem začal víc vnímat okolí, protože si uvědomuji, jaké výjimečné věci mě potkávají. V padesáti si říkám, tak už co… Většinu krásných rolí u divadla jsem hrál, potkal jsem spoustu skvělých kolegů, a jsem neustále příjemně překvapovaný. V Městských divadlech pražských jsem potkal skvělý ansámbl lidí, na ně se hodně těším.
V souvislosti s padesátkou si uvědomuji novou nastupující generaci kolem sebe, která do divadla přichází. Do MDP nastoupili čtyři mladí lidé – Petra Tenorová, Nina Horáková, Aleš Bilík a Michael Vykus, a angažmá zde si museli zasloužit svým úspěšným působením v oblastních divadlech. Potvrzuje se to, že každý herec má nejdříve odejít na oblast, aby si mohl tu Prahu svým způsobem zasloužit. Můj případ je toho důkazem, a totéž říkám svým žákům. To je další věc, ve které nacházím vnitřní uspokojení. Rád jim předávám štafetu. Těší mě, že dostávají role, kterými budou herecky růst. Nehledě na to, že jsou to pracovití a hlavně poctiví mladí lidé. Hodně mě baví hlavně jejich čistota, a to, že nechtějí nic oblafnout, aspoň ti, s nimiž se setkávám já, a to je pro mě naděje do budoucna. Mám v MDP hodně svých žáků, jsme kolegové, na jevišti nás to spolu baví, a máme si stále co říct.

Jaké to je s nimi být na jevišti?
V pohodě, občas jsem ironický, tak si do nich rýpu: „Já jsem tě učil? Kdo tě učil, že děláš tyto chyby?“ Nebo „Ty máš hlavní roli a já ti v ní nahrávám, to není spravedlivé.“ Je to má provokace, druh humoru. Moc jim fandím. Snad se v nich objevují výsledky mého určitého snažení. Ve chvíli vlastních nejistot si říkám, že to mělo smysl, předat pár svých životních i hereckých zkušeností.

www.mestskadivadlaprazska.cz

6.11.2017 18:11:21 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!