Scéna.cz 

Peter Hall: Muž pro každé počasí

(*22. listopadu 1930 – †11. září 2017)
Další z divadelních legend 20. století opustila tento svět. 11. září 2017 zemřel britský režisér Peter Hall, který měl obrovské zásluhy o rozvoj anglického divadla. Stál u zrodu londýnského Národního divadla a také Royal Shakespeare Company, a svého hledačství se nevzdal ani v seniorském věku: v roce 2003 založil Rose Theatre v Kingstonu. Na britskou scénu uvedl množství dnes legendárních původních her, mj. představil v anglické verzi v premiéře v roce 1955 Beckettovo Čekání na Godota, v roce 1965 Pinterův Návrat domů a v roce 1978 jeho Zradu, v roce 1979 uvedl v londýnském Národním divadle Shafferovu legendární hru Amadeus. Za svou uměleckou činnost získal množství cen a od královny čestný titul Sir. Výčet titulů, které režíroval jak v činohře, tak opeře, je úctyhodný. Peter Hall si ovšem při svém workoholismu stačil si i užívat života. Oženil se celkem 4 x a se svými manželkami měl šest dětí. Po nesmírně činorodém životě mu v roce 2011 byla diagnostikována demence, a Peter Hall se stáhnul z veřejného života. Zemřel v londýnské nemocnici obklopen svou rodinou ve věku 86 let.

Peter Reginald Frederick Hall se narodil v Suffolk v městečku Bury St Edmunds, jako jediný syn Grace Florence a Reginalda Edwarda Arthura Halla. Jeho otec byl přednosta vlakové stanice a tak rodina žila po nějaký čas v Great Shelford Station. Peter získal studijní stipendium do The Perse School v Cambridge. Ještě než nastoupil k dalšímu stipendijnímu studiu angličtiny na St. Catharine's College v Cambridge, absolvoval vojenskou službu v Německu, na ústředí RAF pro vzdělávání v Bückeburgu. V době studia na Cambridge produkoval množství her, v nichž hrál, a pět z nich režíroval. V době studia rovněž pracoval pro výbor Univerzitního amatérského dramatického klubu (ADC). V roce 1953, kdy končil školu, poprvé profesionálně režíroval, a to hru Dopis W. Somerseta Maughama v The Theatre Royal Windsor. V letech1954-1955 byl režisérem Oxford Playhouse, kde režíroval několik později slavných herců, včetně Ronnie Barkera, Billie Whitelaw. Eileen Atkins a Maggie Smith, kteří byli součástí skupiny.

Od 1955 - 57 vedl Hall londýnské Arts Theatre, kde režíroval britskou premiéru Čekání na Godota. Tato produkce z něj přes noc udělala hvězdu, zaujal pozornost Tennesseeho Williamse, jehož hry Camino Real (1957) a Kočka na rozpálené plechové střeše (1958) poté v Londýně premiéroval. Spřátelili se s Haroldem Pinterem, jehož několik her režíroval ve světové premiéře (ke kolizi mezi nimi došlo u hry Zrada, protože Hall poznal v motivech hry parafrázi vlastních milostných zkušeností).

RSC a Národní divadlo
V roce 1956 Hall debutoval v Shakespeare Memorial Theatre ve Stratfordu nad Avonou inscenací Marné lásky snaha: jeho další produkce v letech 1957–1959 zahrnovaly Cymbelína s Peggy Ashcroft jako Imogen, Coriolanus s Laurence Olivierem a Sen noci svatojánské s Charlesem Laughtonem. V roce 1960, ve věku 29 let, Hall nahradil ve funkci ředitele divadla Glena Byama Shawa, rozšířil hraní na celoroční provoz a založil Royal Shakespeare Company, aby jejím prostřednictvím uskutečnil svou vizi stálého souboru herců, režisérů a scénických výtvarníků, kteří budou inscenovat jak moderní, tak klasické texty, a vytvoří charakteristický rozpoznatelný divadelní styl. Společnost hrála nejen ve Stratfordu, ale expandovala navíc do Aldwych Theatre, které se stalo prvním londýnským sídlem RSC. Množství Hallových inscenaci v RSC zahrnovalo mj. Hamleta (1965, s Davidem Warnerem), Revizora (1966, s Paulem Scofieldem), světovou premiéru Harolda Pintera Návrat domů (1965) a Válka růží (1963) adaptaci Shakespearových historických her, kterou realizoval společně s Johnem Bartonem. Později tato inscenace byla zhodnocena jako „největší shakespearovská událost, kam až paměť sahá, která se stala doktrínou, pokud se týká významu Shakespeara pro moderní svět“ Peter Hall odešel z RSC v roce 1968 po téměř deseti letech, kdy zde byl ředitelem.
V roce 1973 byl Hall jmenován ředitelem londýnského National Theatre (NT) a vedl tuto organizaci patnáct let až do roku 1988. Byl supervizorem přesunu z budovy Old Vic do nově postaveného komplexu Národního divadla na South Bank. "tváří v tvář rozsáhlému skepticismu a neustálým tvrdým protestům odborů proměnil potenciální katastrofu v obrovský úspěch, který trvá dodnes“. Frustrován zdlouhavou stavbou se rozhodl přestěhovat soubor do dosud nedokončené budovy a zpřístupnil divákům některé ukázky z připravovaných inscenací, když se blížilo dokončení stavby. Například úryvky z jeho inscenace Tamerlán Velký s Albertem Finneyem byly hrány na terasách, volně přístupným kolemjdoucím. Hall zde režíroval 33 produkcí, včetně světových premiér, např. Země nikoho Harolda Pintera (1975, s Johnem Gielgudem a Ralphem Richardsonem) a Zrada (1978), Amadea Petera Shaffera (1979, s Paulem Scofieldem a Simonem Callowem), a londýnskou a broadwayskou premiéru hry Alana Ayckbourna Ložnicová fraška. Mezi další vrcholy jeho tvorby patří Oresteia (1981), která byla posléze jako první řecká hra v zahraniční produkci uvedena v starobylém divadle v Epidauru; slavnou inscenací byla také Farma zvířat (ve vlastní adaptaci, 1984) či Antonius a Kleopatra (1987, s Judi Dench a Anthony Hopkinsem. Hall se vrátil naposledy do NT v roce 2011 s inscenaci Večer tříkrálový, která vznikla k oslavě 80.výročí a jeho dcera Rebecca Hall hrála Violu.

Pozdější divadelní kariéra
Poté, co Hall v roce 1988 opustil Národní divadlo, vytvořil vlastní komerční divadelní skupinu, která hrála v londýnském West Endu a na Broadwayi Sestup Orfeův Tennessee Williamse (s Vanessou Redgrave) and Kupce benátského (s Dustinem Hoffmanem). The Peter Hall Company uvedla více než šedesát her. Kromě období v Old Vic (1997), soubor dlouho spolupracoval s Theatre Royal Bath, kde v rámci letního festivalu působil v letech 2003–2011: mnohé produkce byly uvedeny jak doma, tak v zahraničí. Mezi nimi byly inscenace Ideální manžel Oscara Wilda, Piaf od Pam Gems (1993, s Elaine Paige), Hamlet (1994, s Stephenem Dillanem), Stavitel Solness (1995, s Alanem Batesem), Tramvaj do stanice Touha (1997, s Jessicou Lange), Lenny Juliana Barryho (1999, s Eddie Izzardem), Jak se vám líbí (2003, s Rebeccou Hall a Danem Stevensem), Čí je to život? Briana Clarka (2005, s Kim Cattrall), produkce k 15.výročí divadla Čekání na Godota, Cowardova hra Až naprší a uschne (2006, s Judi Dench) a Pygmalion (2007, s Timem Pigott-Smithem a Michelle Dockery). Hallova poslední oslavovaná produkce byl Jindřich IV., první a druhá část, inscenovaná v Theatre Royal Bath. Hall rovněž hodně režíroval ve Spojených státech, např. světovou premiéru hry John Guara Čtyři paviáni obdivující slunce (1992, Lincoln Center), tři Shakesperovy hry s Center Theater Group, Los Angeles (1999 a 2001) a devítihodinná adaptace Johna Bartona Tantalus (2000), v koprodukci RSC s Denver Center for the Performing Arts.
V roce 2003 založil Peter Hall The Rose Theatre, nového divadla, které bylo postaveno v Kingstonu nad Temží podle alžbětinského originálu. Režíroval zde množství produkcí, včetně Čechovova Strýčka Váni, které v roce 2008 zahajovalo provoz budovy, a nebo Sen noci svatojánské (2010, s Judi Dench jako Titanií). Hall byl jmenován emeritním ředitelem The Rose Kingston.

Opera
Peter Hall byl rovněž mezinárodně proslulý operní režisér, který pracoval v mnoha velkých operních domech, včetně Royal Opera House, Metropolitan Opera v New Yorku, Houston Grand Opera, Los Angeles Opera, Lyric Opera v Chicagu a v rámci Bayreuth Festival, kde společně s dirigentem Georgem Soltim režíroval Wagnerův Prsten Nibelungů, v roce 1983 k stému výročí úmrtí skladatele. Inscenace zde byla uváděn až do roku 1986. Hall režíroval světovou premiéru Michaela Tippetta The Knot Garden (1970) a New Year (1989). Měl blízký vztah ke Glyndebourne Festival, jehož byl uměleckým ředitelem v letech 1984 -1990, a režíroval zde více než dvacet operních inscenací, včetně produkcí oper Mozarta a Da Ponteho. Jeho inscenace Snu noci svatojánské Benjamina Brittena (1981) se vrátila devětkrát, naposledy 35 let po premiéře, v srpnu 2016. Hall také režíroval operu Albert Herring od Benjamina Brittena, Cavalliho La Calisto, Monteverdiho Il ritorno d'Ulisse in patria a Gluckova Orfeo ed Euridice (všechny s Janet Baker); L'incoronazione di Poppea a Carmen – obě se svou ženou Maria Ewing, která rovněž byla obsazena v oslavované Salome (The Royal Opera London a L.A. Opera) v roce 1986.

Film and TV
Mezi filmy, které realizoval Hall pro kino a pro televizi patří Akenfield (1974), založený na novele Ronalda Blytheho a natočený v Suffolku s místními obyvateli. Scénář pro Hallův film She's Been Away napsal Stephen Poliakoff a hrály v něm Peggy Ashcroft a Geraldine James, které na benátském festivalu získaly za svůj výkon cenu. Hall také režíroval The Camomile Lawn a The Final Passage pro televizní kanál Channel 4, a také množství oper a inscenací. Pár let od 70. let moderoval umělecký program Aquarius pro London Weekend Television. V roce 2005 byl o něm natočen dvouhodinový dokument pro The South Bank Show: Peter Hall, Fifty Years in Theatre.

Herectví
Hall začal hrát jako student na Cambridge University, kde ho Dadie Rylands naučil mluvit shakespearovským blankversem. V jeho uvažování o Shakespearovi jej ovlivnil literární kritik a pedagog F. R. Leavis. V 70.letech si postupně zahrál ve třech německých filmech: Der Fußgänger (The Pedestrian, režie Maximilian Schell, 1973), Als Mutter streikte (When Mother Went on Strike, 1974) a Der letzte Schrei (The Last Word, 1975).

Knihy
Peter Hall napsal několik knih o divadle, mezi nimi The Necessary Theatre (1999), Exposed by the Mask (2000) a Shakespeare's Advice to the Players (2003). Kniha The Peter Hall Diaries – the Story of a Dramatic Battle, byla poprvé publikována v roce 1983 a dokumentovala jeho boj za vytvoření Národního divadla na South Banku. Jeho autobiografie Making an Exhibition of Myself, byla vydána v roce 1993.

Ocenění
Peter Hall získal v roce 1963 Řád britského impéria a v roce 1977 byl povýšen do šlechtického stavu za své služby britskému divadlu. Získal Chevalier de L'Ordre des Arts et des Lettres (1965), Hamburg University Shakespeare Prize (1967) a byl jmenován členem Athens Academy for Services to Greek Drama (2004). Jeho profesní ceny zahrnují mj. dvě Tony Awards (The Homecoming a Amadeus) a čtyři ceny za celoživotní umělecké dílo. V roce 2005 byl Hall uveden do Síně slávy amerického divadla (American Theater Hall of Fame). Byl kancléřem Kingston University (2000–2013), a získal čestné doktoráty od množství univerzit včetně Cambridge, Yorku, Liverpoolu, Bathu a Londýna.

Osobní život
Hall byl čtyřikrát ženatý. Má šest děti a devět vnoučat. Jeho první manželka byla francouzská herečka Leslie Caron, s níž měl syna Christophera (nar. 1957), a dceru Jennifer (nar. 1958). S druhou ženou, Jacqueline Taylor, měl syna Edwarda (nar. 1966), a dceru Lucy (nar. 1969). V roce 1982 si vzal americkou operní zpěvačku Mariu Ewing, s níž měl jednu dceru Rebeccu (nar. 1982). Nakonec se oženil s novinářkou Nicki Frei a měli spolu dceru Emmu (nar. 1992).
Hall pracoval se všemi svými dětmi: v inscenaci Bouře v Národním divadle hrála Mirandu dcera Jennifer (1988); Rebecca ve věku devíti let hrála mladou Sofii v televizní adaptaci The Camomile Lawn, pro Channel 4, a v rámci The Peter Hall Company hrála Vivie v Mrs Warren's Profession (2002), Rosalindu v As You Like It (2003), Marii v Gallileo's Daughter (2004) a v Národním divadle Violu ve Twelfth Night (2011); Emma ve věku dvou let hrála Josepha v Jacob (2004, TV film); v Peter Hall Company dělala Lucy scénu pro Hamlet (1994), Cuckoos (2003) a Whose Life is it Anyway? (2005); Christopher produkoval pro Channel 4 televizní drama The Final Passage (1996); a Edward spolurežíroval scénický epos Tantalus (2000). V roce 2011 byla Halloci diagnostikována demence a stáhl se z veřejného života.

Smrt
Peter Hall zemřel 11. září 2017 v University College Hospital v Londýně, obklopen svou rodinou. Mnohé hvězdy britského divadla projevily smutek nad jeho skonem a vyjádřily se k jeho významu pro divadlo. Jeho vrstevník Peter Brook řekl: "Peter byl mužem pro každé počasí – dokázal hrát jakoukoli roli, která byla právě potřeba“; Elaine Paige prohlásila "Peter Hall byl absolutní autoritou, těžkou váhou divadla současnosti.“ Griff Rhys Jones řekl "Peter byl nepředstavitelně příjemný, velmi okouzlující a diplomatický muž“ a Samuel West řekl "Peter byl neobyčejně energický, režisér s velkou představivostí – když jste ho nechali v klidu, plně se soustředil na režírování, ale na druhé straně byl velký vůdce kampaní. Po celý život bojoval za zachování státem dotovaných divadel. Byl přesvědčen, že by měly být součástí civilizované společnosti a jsou schopny měnit životy lidí.“