zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Divadelní „narkomanka“ Pavla Tomicová

Pavla Tomicová

autor: Petr Schier  

Role Iriny Nikolajevny Arkadinové ji učarovala natolik, že se s ní bude těžko loučit. „Arkadinová je prostě super role. Pro mě to byla krásná příležitost, jak herecká, tak i lidská. Od chvíle, co jsem ji začala hrát, se snažím v osobním životě všem jejím chybám vyvarovat,“ přiznala s jiskrou v očích herečka Pavla Tomicová. Na domovské scéně Klicperova divadla v Hradci Králové opět pracovala pod vedením režiséra Vladimíra Morávka. Inscenace Racek je součástí trilogie Čechov Čechům. Naposledy ji mohou diváci vidět 24. února 2004 od 19:00 h.
V letošní sezóně ji potkala další velká role – Blanche ve Williamsově inscenaci Tramvaj do stanice touha. Při práci na této inscenaci se v Dejvickém divadle setkala se svým rodákem z Havířova režisérem Januszem Klimszou. Herečka Pavla Tomicová se vymyká všem zakořeněným typům této postavy. V žádném případě na jevišti diváci nevidí Blanche jako atraktivní supermodelku, která dokáže zamotat hlavu kdejakému vazbiči. Její Blanche má energii, ráznost a razantnost. V žádném případě nepředstavuje uzlíček nervů nebo zkrachovalou poblázněnou existenci.
„Jsem fatalistka a věřím, že když je mi nabídnuta role, mám s jejím prostřednictvím něco vyřešit, nebo pochopit v osobním životě. Role Blanche mě v této víře jenom utvrdila. Můj životní příběh totiž poznamenala stejná zkušenost, která tak zásadně ovlivnila osud Blanche,“ přiznala Pavla Tomicová a dodala: „Dle mého Williams musel velmi dobře znát tento typ ženy. A v tomto smyslu jsem také přesvědčena, že naše tramvaj jede možná přes neobvyklé stanice, ale určitě správným směrem.“

Pavla Tomicová se tak setkala s kolegy z Dejvického divadla: „Po premiéře jsem se vracela do Hradce a měla jsem stejný pocit, jako když jsem byla malá a vracela se z tábora. Moc jsem se těšila domů a zároveň mi bylo hrozně smutno po nových kamarádech a intenzivních prožitcích. Stejně jako v dětství bude chvíli trvat, než ten smutek odezní“. O změně angažmá neuvažuje. Ke Klicperově divadlu už přirostla. I když se v jejím případě nedá hovořit o zakořenění k divadlu jako zejména k městu. „Jakmile někde zakotvím, tak už těžko přetrhávám zapuštěné kořeny. A navíc kluk má tamhle školu, holka školku. Všechno je v Hradci blízko. Je to ideální město pro život,“ řekla.

Práce v divadle si bere určitý čas. Zejména, když se člověk připravuje na roli. V jakém vztahu jsou pak rodina a divadlo? „Nejsem zas až tak zaneprázdněná, že bych neměla čas na děti, ale občas mám vůči nim výčitky. Osobně mám úžasné rodiče. Maminka byla v domácnosti a starala se o nás. Nechodili jsme do školní jídelny a maminka byla vždycky doma. Nemusela jsem mít klíč na krku. Tento model si v sobě nesu. Moje děti to takhle nezažijí, s manželem odcházíme často do divadla. Snažíme se jim to vynahradit. Vnitřně z toho mám problém.“
Pavla Tomicová trochu povytáhla svou vnitřní zásuvku. Jak ventiluje problémy? Hysterická navenek rozhodně není. „Neumím vybíjet vztek, věci si někdy schovávám v sobě. Horší varianta. Ale mám ráda, když je nějaký problém, aby se vše vyříkalo a otevřelo.“

Divadlo samo o sobě může poskytnout určité možnosti pro uvolnění. Tomicová prozradila, že žádná role není pro ní ubíjející. Z divadelní práce si nejvíce cení režiséra Vladimíra Morávka. Kritiky je považována za jeho „kultovní“ herečku. S Vladimírem Morávkem se potkali náhodně při inscenaci Buldočina. Tehdy ještě Pavla Tomicová působila v loutkovém divadle Drak. „Vladimír si přál na této hře spolupracovat s někým z Draku a volba padla na mě. No a teď už máme za sebou devět let nádherné spolupráce.“
Vnímá královéhradecké publikum Tomicovou stále ještě jako „chudinku“? „Než jsem dostala roli Arkadinové, tak jsem do té doby hrála většinou chuděrky. Najednou přišla role z jiného ranku.“
Jaké budou další její role? „S Vladimírem nemám strach, že bych prošvihla věkově nebo typově nějakou roli. Možná i proto se ho tak držím. Myslím, že bych těžko hledala režiséra, který by mi ještě v pětatřiceti nabídl Julii a už ve 40-ti letech šedesátnici Dürenmattově Návštěvě staré dámy, kterou právě zkoušíme.“

Příjemné odpoledne s Pavlou Tomicovou pomalu končí. Tříletá dcera Anežka nám stačila předvést s lyžařskými hůlkami všemožné „kristiánky“. Diktafon stihl zaznamenat její ševel, básničky i prosby jít už domů. Pavla Tomicová může být spokojená. Buď půjde v hereckých stopách obou rodičů, nebo ve sportovních stopách tatínka. Herec Ondřej Malý kromě jeviště lezl také po horách. Pohybové absťáky si léčí například jízdou na kole.

„Osobně mě divadlo bavčí. Nemohla bych asi dělat nic jiného. Dost by mi chybělo. Připadám si jak divadelní narkomanka. Na divadle jsem už asi závislá, “ uzavřela Pavla Tomicová.

15.2.2004 22:02:16 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory